Článek
Mnohem nenápadnější. A možná i bolestivější.
Je to ta část, kdy si začneš uvědomovat, že kolem tebe ubývají lidé.
Ne najednou. Ne dramaticky. Spíš tak, že se jednoho dne podíváš kolem sebe a zjistíš, že už tam skoro nikdo není. A nedokážeš přesně říct, kdy se to stalo. Jen víš, že kdysi bylo normální mít komu napsat, s kým jít ven, komu zavolat. A teď dlouho zvažuješ, jestli máš vůbec komu napsat, když se ti něco stane nebo když je ti jen obyčejně smutno. Kdybych se zítra ráno neprobudila, nikdo by se to nedozvěděl. A nikoho by to nezajímalo.
Dlouho jsem si myslela, že to ustojím. Že i když řeším problémy, i když se topím ve věcech, které jsem si způsobila sama, lidé kolem zůstanou. Že to nějak pochopí. Že až se z toho dostanu, všechno se vrátí do normálu. Jenže mezitím jsem řešila tolik jiných věcí, že jsem si nevšimla, jak se vztahy pomalu opotřebovávají. Možná to bylo mými náladami kvůli gamblu, možná kvůli nedostatku času.
Nejdřív přestaneš chodit na setkání, protože nemáš peníze nebo náladu. Pak začneš rušit plány, protože řešíš práci nebo dluhy. Pak už tě ani nikdo moc nezve, protože vědí, že stejně nepřijdeš. Nebo nechtějí čekat, s jakou náladou se objevíš. A pak se to přehoupne do fáze, kdy bys možná přišla, ale už není kam.
Tohle je na závislosti zvláštní. Ona ti nevezme lidi jedním velkým konfliktem. Vezme ti je postupně, únavou. Tím, že jsi pořád někde jinde, že řešíš svoje problémy, že nemáš energii být normální kamarád, normální sestra, normální člověk. A oni se postupně stáhnou. Ne nutně ze zloby. Spíš proto, že už nevědí, jak s tebou být.
A pak přijdou dny, kdy si tu prázdnotu uvědomíš úplně nejvíc. Jako třeba teď. Na narozeniny.
Dřív to byl den, kdy se něco dělo. Někdo napsal, někdo zavolal, někdo přišel. Nemuselo to být velké. Stačilo málo. Jen pocit, že existuju v životech jiných lidí. Teď je to den, který je až nepříjemně obyčejný. Probudím se, vím, kolikátého je, a zároveň vím, že se nic zvláštního nestane. Telefon je tichý. Den pokračuje normálně. A já si uvědomuju, že to není náhoda.
Je to důsledek let, kdy jsem řešila závislost, peníze, přežití, práci, stres a všechno ostatní, jen ne vztahy. Ne proto, že bych je nechtěla. Ale protože jsem na ně neměla prostor. A vztahy bez prostoru dlouho nevydrží.
Nejhorší je ten moment, kdy si uvědomím, že kdyby se mi něco stalo, nevím, komu bych zavolala. Ne proto, že by na světě nebyl nikdo. Ale proto, že jsem ty vazby nechala rozpadnout. Že jsem byla tak zaměstnaná tím, abych přežila vlastní problémy, až jsem přišla o lidi, kteří dřív byli samozřejmostí.
Občas mám pocit, že žiju ve zvláštní časové smyčce. Pracuju, řeším peníze, snažím se dát život dohromady, ale mezitím mi utíkají roky. A s nimi i možnost být součástí něčeho normálního. Někdy vidím lidi kolem sebe, jak plánují oslavy, víkendy, obyčejné věci. A uvědomím si, že já plánuju hlavně to, kolik musím vydělat, kolik zaplatit, kolik vydržet. A že někde mezi tím se ztratil prostor pro vztahy. Exekuce vám vezmou vše.
Nechci, aby to znělo jako stížnost. Spíš jako konstatování. Závislost není jen o tom, co člověk dělá sám sobě. Je i o tom, jak pomalu ztrácí lidi kolem sebe. Jak se jeho svět zmenšuje, až se smrskne na práci, povinnosti a ticho. A to ticho je někdy horší než všechny dluhy a problémy dohromady.
Když pak sedím sama v den, který by měl být aspoň trochu jiný, uvědomuju si, jak nenápadně se to stalo. Jak jsem si dlouho říkala, že až se věci zlepší, všechno doženu. Že až splatím dluhy, až se uklidním, až budu mít normální život, vrátí se i lidi. Jenže život se nedá odložit a vztahy taky ne.
Možná se to dá postupně spravit. Možná jednou nebudu sedět sama. Možná jednou zase budu mít pocit, že někam patřím. Ale teď jsem ve fázi, kdy si naplno uvědomuju, co všechno si závislost vzala. Ne jen peníze. Ne jen klid. Ale i obyčejnou lidskou blízkost.
Moje narozeniny?
Myslela jsem si, že letos konečně nebudu sama, ale bohužel, vesmír měl jiné plány. Zase sama, jen já a chřipka, která si vybrala tu nejlepší chvíli. Půjdu si dát čínskou polévku, protože to jediné mi doma zbylo, podívám se na hokej a budu přemýšlet nad tím, jaké to asi bude příští rok.
Až si budete zase chtít vsadit na nějaký zápas na internetu, zkuste si na mě vzpomenout. Není to jen o penězích. Závislosti toho skrývají mnohem více…
Prožívám další den, kdy bojuji s myšlenkou, jestli tenhle život má smysl…
Prosím. Nesázej. Nebuď jako já…
Budu moc ráda, když si přečteš i moje předchozí články a pokud tě také trápí závislost, nebo se chceš podělit o tvé zkušenosti, na profilu najdeš mojí e-mailovou adresu. Ráda tě vyslechnu a možná i poradím, podpořím, protože najít někoho, kdo ti opravdu rozumí je v dnešní době vzácné…
