Článek
David byl nadějný sportovec z bohaté rodiny. Byl velmi chytrý a na co sáhl, to se mu dařilo. Seznámili jsme se poměrně náhodou, ale už po pár dnech jsem věděla, že si velmi rozumíme. Měl stejný pohled na život, stejné sny a stejný smysl pro humor. Byl o pár let mladší než já, což jsem ale vůbec nevnímala jako problém. Věk je jen číslo a v přátelství to platí dvojnásob.
David o mé situaci věděl. Respektive věděl, že žiju na ulici a nemám kam jít. O tom, že jsem už nějaký čas gambler, jsem se mu nezmínila, protože to nebylo něco, čím bych se chtěla každému chlubit. Přestože stále studoval a bydlel u rodičů, rozhodl se, že mi podá pomocnou ruku. Měla jsem opravdu velké problémy, na ulici jsem byla už docela dlouho a jak se říká, tonoucí se stébla chytá. Nedokážu říct, jestli bych se nechala přemluvit, i kdyby moje situace byla alespoň o chlup lepší, s jistotou ale mohu říct, že kdybych nebyla zadlužený gambler, nikdy bych se na takovou cestu nevydala.
David se prezentoval jako úspěšný sázkař. Tvrdil, že ví, jak sázet, a dokonce měl svého „mentora“ – dlouholetého kamaráda, kterému údajně bylo skoro 50 let a který mu radil, na co vsadit. Největší problém tehdy byl, že David zrovna neměl k dispozici příliš velký kapitál, a tak se pohyboval maximálně ve stokorunových sázkách. Přesto jsem vnímala, že má více zkušeností než já, a tak když navrhl, že bude vsázet za mě, bez přemýšlení jsem souhlasila. Tehdy jsem věřila, že gamblem se dají vydělat peníze, jen já byla smolař, kterému to zatím příliš nevycházelo. Nechala jsem se příliš ovládat emocemi a tak jsem vždy prohrála vše, co jsem vyhrála. S tím prý on problém nikdy neměl a na rozdíl ode mě věděl kdy přestat, nebo alespoň zpomalit.
Důležitým pilířem jeho plánu byl poměrně vysoký vklad, díky kterému rychleji a snadněji nastřádá dostatek peněz nejen na mé bydlení, ale i na mé dluhy. A já jakožto zlomený a zoufalý člověk začala hledat lichváře, který by – ač nevědomky – byl investorem v mé cestě za záchranou. Hledání netrvalo příliš dlouho. Ačkoliv jsem už měla na krku nějaké exekuce, stále jsem nebyla až tak ztracený případ, takže se našel pán, který byl ochotný poskytnout půjčku. Teď už by se na mě (naštěstí) většina lichvářů ani nepodívala.
Podmínky byly šílené, úrok nesmyslný. Domluvili jsme se na půjčce na měsíc ve výši 50 000,-, protože jsem věděla, že peníze budu mít velmi brzy a vše zase rychle vrátím. Pokud dluh nesplatím do 30 dní, díky vysokým úrokům se však stane dluhem do konce života.
Byla jsem šťastná, plná odhodlání a naděje, protože jsem věřila, že David je frajer a všechno bude v pořádku. Za pár dní budu mít střechu nad hlavou, čisté oblečení a lednici nacpanou výborným jídlem. Finanční gramotnost? Nula. Co byste ale čekali od někoho, kdo už několik měsíců bydlí na ulici. Jednoduše jsem naletěla jeho pohádkám.
Ještě ten večer jsem Davidovi odvezla peníze. Bez jakéhokoliv dokladu, důkazu, smlouvy. Byla jsem naivní. Věřila jsem, že jsme kamarádi a kamarádi si přeci neubližují. Předala jsem mu je do poslední koruny na zastávce blízko jeho domu a vyrazila vstříc jedné z posledních nocí na ulici. S úsměvem a dobrou náladou. Byla to jediná noc na ulici, která mi vůbec nevadila. Věděla jsem, že se vše otáčí v můj prospěch.
Všechno začalo výborně. Korunky se sypaly a já už pokukovala po novém bydlení. Ten pocit byl k nezaplacení. Věděla jsem, že mě čeká ještě dlouhá cesta, ale měla jsem větší odhodlání než dříve. Okolo půlnoci mi napsal, že se odmlčí, protože se musí soustředit.
Přišlo ráno. A nic. Ticho. Zprávy doručené. Bez odpovědi. Telefon nikdo nezvedal.
David se mi ozval po 14 dnech. Po 14 dnech stresu a strachu, co se děje. Pohrál. Všechno. Během prvního dne. Nezůstalo mu nic. A ani mě ne. Přiznal mi, že hraje už několik let a nedaří se tak jak by si představoval. V gamblu prohrál všechny své úspory a mnoho peněz, o které obral svoje rodiče a kamarády. A pak i mě.
Vím, že jsem byla hloupá.
Vím, že nikdo nikdy nepochopí, proč jsem to udělala. Mohu si to vyčítat do konce života. Nebo si mohu odpustit a vzít si z celé situace ponaučení. Vím, že jsem na tom byla špatně. Nevěděla jsem, jak se dostat z ulice a jak začít žít lepší život. Věřila jsem mu úplně stejně jako každému tiketu, do kterého jsem vložila peníze. Ve svém životě jsem udělala víc chyb, než kdokoliv jiný. A stále to bolí.
Víte, co je na tomto příběhu nejzajímavější? Pokud jste někdy vsázeli, je dost možné, že bylo jeho jméno i na vašem tiketu. Nemám právo hodnotit, jestli se změnil, nebo je pořád stejný, s jistotou ale vím, že jeho zápasy byly velmi často opravdu zvláštní. Vím, že korupce ve sportu byla a bude a o jeho smyslu pro fair play velmi pochybuji. Kdo ví, možná si už někdy vsadil i na svůj zápas…
