Článek
Na začátku září jsme s kamarádkou vyrazili na Stezku Českem. Bylo to naše první setkání. Začal jsem zrovna třetí měsíc na testosteronu – ten se mi totiž v těle tvoří velmi nedostatečně. Příroda nebo Pán Bůh mě bohužel neobdařily varlaty, a tak v mém těle až do této chvíle převládaly ženské hormony.
I přesto, že jsem si už dva měsíce aplikoval testosteron, moc změn se v mém těle zatím neodehrálo. To, co jsem potřeboval nejvíc, ale naštěstí přišlo rychle – sbohem, menstruace. S hlasem to dle mého subjektivního názoru nic neudělalo a na vousy jsem si musel teprve počkat – nyní jsem měl sotva pár chlupů na bradě, které tam byly i před začátkem mé tranzice.
Zeptal se mě, jak se jmenuju, a plácnul mě do stehna
Byť jsem měl (a stále mám) poněkud vyšší hlas, můj spolucestující ve vlaku cestou na Stezku Českem o mém pohlaví zjevně neměl nejmenší pochybnost. Byl to týpek s plnovousem, hotová reklama na „kouzelný“ přípravek na podporu růstu vlasů a vousů. Konverzaci začal tím, že se mě zeptal, zda se ve vlaku může pít pivo. Odvětil jsem, že netuším.
Potom, zřejmě z lítosti nad mým nedostatečným vousem, vytáhl z batohu onen speciální šampon. „To bys potřeboval,“ doporučil mi, aniž by věděl, že jsem FtM. „Tobě to moc neroste.“ Pak měl ještě jednu poznámku, ale ta je nepublikovatelná. Avšak též mě to jaksi potěšilo, protože já jsem se zkrátka jako kluk nenarodil. A on to nepoznal. Ale že jste to vy, klidně vám to řeknu. Zeptal se mě, jak se jmenuju, a když se mi nechtělo říct své dosud ženské jméno, plácnul mě do stehen a dodal dostatečně hlasitě, snad aby to slyšeli i ostatní cestující: „Já ti ho hulit nebudu.“
Sundal jsem si tričko a ukázal lidem kozy
Druhý příběh, který mě potěšil, vás možná zarazí. Ale mě logicky vždycky štvalo, že si nemůžu sundat tričko jako normální kluci a muži. Podprsenky jsem nesnášel a frustrovalo mě, že i v největším vedru musím být zabalený do trička. Proč si společnost myslí, že lidé s cecky nemohou chodit nahoře bez? Ovšem takhle daleko od domova jsem si to mohl dovolit. Zvlášť, když to kámošce, se kterou jsem na Stezku Českem vyrazil, nevadilo.
Jednak už jsem měl až po krk toho věčného schovávání se kvůli na hlavu postaveným sexistickým společenským normám, za druhé mi prostě bylo vedro a neviděl jsem důvod, proč se pařit v tričku. A za třetí jsem chtěl zjistit, zda passuju – zda nikoho ani omylem nenapadne nazvat mě holkou.
Šel jsem tedy bez trika a blížil se večer a naše žaludky už volaly po večeři. No a já jsem si to tričko nenandal ani potom v civilizaci, když jsme se šli najíst do pizzerky. Puberťák jedoucí na koloběžce nás minul a mně řekl: „Ahoj Ondro.“ Pak se omluvil, neboť zjistil, že si mě zkrátka s někým spletl. Ale i tak mě to potěšilo. Byl jsem tak šťastný, že mi došla slova, a tak jsem se nezmohl na odpověď, ba ani na opětování pozdravu.
Co jste dělal na dámském záchodě?
A poslední zážitek? Ten byl v jedné restauraci, kde jsme celý den nabíjeli elektroniku. Kvečeru tam přišlo cca deset seniorek a obsadily stůl kousek od nás. Jedna z nich měla narozeniny. Chtělo se mi na velkou, tak jsem zamířil na WC. Šel jsem na dámské, poněvadž jsem si řekl, že by mě lidé v hospodě mohli prokouknout, kdybych šel na pánské. Připadal jsem si svým vzhledem málo chlapsky, jsem mrňous a dosud jsem měl kozy, byť naštěstí jen malé.
Pak se ozvalo zaklepání, tak už jsem musel odejít. Za dveřmi stojí oslavenkyně a spustí: „Co jste dělal na dámském záchodě?!“
Já jsem nemohl odpovědět, protože můj hlas je příliš vysoký, takže bych byl odhalen. To jsem nemohl dopustit. A tak jsem neodpověděl a šel jsem ke stolu. Nejdřív jsem se tedy ještě otočil, protože mě náhle napadlo říct jí, že jsem si spletl dveře, ale ona už zašla dovnitř. Sedl jsem si k našemu stolu. Kamarádce jsem napsal: „Nemluv na mě. Potom ti to řeknu.“ Jediné, co jsem mohl udělat, bylo zapíchnout oči do mobilu a tvářit se, že nic jiného neexistuje.
Pak přišla paní ze záchoda. Chvíle, které jsem se obával, právě nastala. Teď bude poprask a veřejné pohoršení. Celá hospoda se stane svědkem trapasu, která právě nastane.
Elektronika ještě nebyla nabitá a objednávka nebyla dosud zaplacena. Nemohli jsme tedy odejít ještě před jejím návratem. „Holky, člověk aby se bál jít na záchod. Já jsem šla na záchod a odtamtud vyšel takovej chlap. A já mu říkám: ‚Co jste dělal na dámském záchodě?‘ A on mi neodpověděl!“ barvitě líčí paní, sotva se vrátí z WC.
Teď je najednou ticho a já, byť zahleděn do displeje, na sobě cítím pohledy všech.
„A není to tamten?“ slyším jednu z dam.
Hlavou mi proběhne představa, že myslí pochopitelně právě mě.
„Ne, to není on. To byl takovej malej.“
„A kam zmizel?“ diví se jedna z ženských.
„Musel vyjít rovnou ven,“ uzavře to k mému štěstí paní oslavenkyně.
Sdělila jim, že když poté vstoupila na toaletu, tak musela ihned zase ven. „Já tam vlezla, ale musela jsem hned ven. Tam byl takovej smrad… Chtělo se mi zvracet. Hrozný. Musela jsem chvíli počkat venku.“
Příběh přesto pokračuje. Nyní se zvedla další dáma.
„Kam jdeš?“
„Na záchod.“
„Tam nechoď. Tam nevydržíš.“
„No ale já musim.“
Po chvíli byla zpět.
„Tak co?“
„Dobrý. Už to vyčichlo. Už to šlo.“
Po nesnesitelně dlouhé chvíli jsem konečně uslyšel odsouvání židlí. Důchodkyně se začaly loučit, já jsem si opíral hlavu nad mobilem a teprve, až když poslední stařenka zavřela dveře a hospoda osaměla, zvedl jsem oči a oddechl si. Kámošce jsem to řekl samozřejmě až venku.
