Článek
„Vidíš, jak jsem pružnej?“
Tuhle větu od kamaráda si pamatuji dodnes. Při stavění bunkru chlapec šťastně předvedl svou mrštnost tím, že se elegantně přitáhl k větvi. Souhlasil jsem. To se máš. Taky bych chtěl být kluk. Ale nemůžu ti to říct.
I tak si pamatuji na dvě ikonické věty, které jsem v dětství řekl mámě. Vzhledem k naprosté upřímnosti a také proto, že si nevybavuji, kdy přesně to bylo, jsem musel být ještě hodně malý.
„Mami, já chci bejt kluk. Jednou mi naroste pindík a budu kluk!“ vyslovil jsem svou touhu, jako kdyby to fungovalo přesně takhle.
Časopis mi řekl, kdo jsem
Se svým splínem jsem se nepochlubil ani ve škole. Když nám ve škole říkali o pubertě, odnesl jsem si důležité informace, za které jsem rád – například, že existují transsexuálové (tehdy se myslím ještě nepoužívalo slovo transgender) a asexuálové. Už tehdy mi docvaklo, že jsem vlastně obojí. Ale hlavně se to nikdo nesmí dozvědět.
Takže jsem například zbytečně až skoro do třiceti menstruoval, což mě ubíjelo ze všeho nejvíce. Menzes jsem přímo nenáviděl. Když nám o něm poprvé řekli ve škole, toužil jsem, aby mě to minulo.
Někdy v sedmé či osmé třídě mě zaujal titulek v magazínu, který jsem dostal náhodně od učitelky. Rozdala nám staré noviny a časopisy jako podložky na lavice, abychom od rukodělek neušpinili školní nábytek.
„Chci žít jako chlap,“ stálo tam. Naprosto to vystihlo mé pocity. Jedním dechem jsem si článek přečetl a shledal, že ve velké míře čtu o svých vlastních prožitcích. Časopis jsem si nepozorovaně odnesl domů.
Tím ale moje aktivita skončila.
Neotevřel jsem internet.
Neřekl jsem to rodičům.
Neřekl jsem to kamarádům.
Rozhodl jsem se, že to musím vydržet. Je to proti přírodě, říkal jsem si. Nebyly by na to prachy a nikdy nemůžu být stoprocentní kluk.
Tehdy jsme měli doma jeden společný počítač, který byl vždy obsazen mým bratrem. Já jsem se k počítači dostal jednou týdně na hodinu a půl. To byla jediná příležitost, neboť můj bratr jindy z domu nevycházel. Nebyl jsem tedy moc na internetu, ale zato mě lidé často viděli s knihou. Hodně se mi líbily hlavně foglarovky. Přál jsem si být urostlý stejně jako chlapečtí hrdinové z těchto knih.
„To byla holka“
A pak se stalo něco nevysvětlitelného. Když jsem se v deváté třídě dostal více do kontaktu s tátou, který s námi nebydlel, prostě jsem mu to jednoho dne řekl.
Že chci být kluk.
„Chci mít hluboký hlas. Co mám dělat?“ zeptal jsem se ho.
Táta se zamyslel. „Pij ledovou vodu.“
Když jsem se od něho tedy nic nedozvěděl, řekl jsem mu: „Vezmeš mě ke kadeřnici? Co si mám vzít na sebe, aby mě ostříhali jako kluka?“
Táta odpověděl: „Vezmu tě do školního kadeřnictví, ale dojdeš si tam sama.“
Dodnes nedokážu pochopit, že mi půjčil svou bundu. Člověk, který o mnoho let později z důvodu tranzice omezil kontakt se mnou na minimum! Ale stalo se a opravdu jsem v tátově bundě vstoupil do provozovny kadeřnictví jednoho učiliště.
Kadeřnice mě odvedly na pánské oddělení.
V duchu jsem slavil.
Nikdo nic nepoznal a udělají mi pánský účes.
„Chceš to na ježka?“ zeptali se mě, když mě posadili do křesla.
„Stačí nůžkami.“
A pak jsem poznal jednu učnici. Byla to holka z prvního stupně základky. Nevěděl jsem, že se tu učí na kadeřnici. Oslovil jsem ji jménem a překvapeně dodal: „To jsi ty?“ Koukal jsem na ni asi dost tupě a vyjeveně. A tak neodpověděla. Ještě se za mnou ani nezavřely dveře, když řekla celé „posádce“: „To byla holka.“ Tak rychle skončila moje kariéra mladíka v kadeřnictví.
„Chceš mít někdy kluka?“
Že jsem nikdy netoužil po vztahu, ale vyzařovala ze mě mužská aura, mi vrstevníci dávali sežrat. Jeden týpek mi například řekl: „Jsem ženská, holím si nohy. Jsem muž, neholím si nohy.“ To dává velký smysl. A dodal: „A vem to rovnou všude. I já mám větší prsa než ty, ty tam nemáš nic.“
Holky zase rády vyzvídaly: „Už jsi to dostala? Chceš mít někdy kluka?“ Snažily se mi vysvětlit, že mě kluk bude ochraňovat.
Těmito otázkami mě bombardovaly zhruba ve čtrnácti. Takže to znamená, že jsem svou budoucnost měl rozlousknout ve čtrnácti – teď už mě nikdo ochraňovat nebude. Už si nepamatuji, co jsem jim odpovídal. Já jsem po ničem takovém netoužil. A už tehdy mi dávaly více či méně otevřeně najevo, že se chovám dost jako kluk. Že jsem divný. Že tak i vypadám. A že mám široká ramena. Nebyl to příjemný rozhovor.
Aspoň v lese jsem mohl být klukem
Mohlo mi být tak sedmnáct. Navlékl jsem maskáčovou košili, nasadil širák a vyrazil do lesa. Aspoň tam jsem si mohl připadat trochu jako kluk.
Jenže bylo vedro k padnutí. Po nějaké době jsem to vzdal a košili si sundal.
Přesně v tu chvíli se ozvalo burácení motorů.
Samozřejmě.
Kolem mě se prohnala skupina čtyřkolek.
Člověk se hodinu motá po lese a nepotká živáčka. Pak si na dvě minuty sundá košili a z lesa se stane dálnice.
Nic jsem si z toho nedělal. Nemohl jsem za to, že mi narostla prsa.
Menstruaci už jsem dál nedokázal snášet
Nakonec rozhodl článek na internetu.
To už mi bylo dvacet pět a měl jsem vlastní notebook.
Vyskočil na mě článek o trans muži.
Odolával jsem ještě celý další rok, ale už jsem si googlil informace. Zhlédl jsem videa, slyšel a viděl lidi, kterým hlas opravdu zhrubl. (A nemuseli pít ledovou vodu.)
Konečně. To to trvalo! A tehdy jsem si pomyslel něco fakt stupidního: Cítím se jako transsexuál, ale nejsem transsexuál. Pěkně poťouchlé, viďte?
Musím to prostě vydržet. Nebylo mi dáno narodit se jako kluk, tak se s tím musím smířit. Ale pokušení je veliké. Ti trans muži v podcastech nejenže vypadají, ale i mluví jako skuteční chlapi. Jsem v pokušení. Ale nemůžu do toho jít. Co by si o mně lidi mysleli?
Čím více rozhovorů jsem si přehrál, tím více jsem byl navnaděný. Největší radost mi udělalo, když v podcastu jeden trans muž řekl cosi o menstruaci. Že od té doby, co bere testosteron, menstruaci nemá.
A pak mi to došlo.
Najednou jsem si uvědomil, že je to můj život. A že se chci cítit dobře. A toho docílím jedině tak, že se stanu mužem. Hlavně nechci mít menstruaci!
Posledních pár let jsem zvažoval, jak toho docílit. Člověk má tendenci volit snazší a rychlejší řešení. Zároveň jsem řešil, že vypadám maskulinně, lidé si mě pletou s klukem, tak co mám dělat, abych působil žensky? Když nesnáším šminky, dlouhé vlasy, náušnice a ženské oblečení?
A tehdy mi to došlo.
Ženy mi radily samé věci, které nemám rád. Takže to vyřešit nejde. Já stejně toužím být muž. A potřebuju testosteron.
A tak jsem to konečně pořádně rozjel. Vyměnil šatník, shodil vlasy ještě víc a v osmadvaceti se objednal na sexuologii. Než mě vzali, musel jsem pár měsíců čekat. Čas jsem si krátil výslechem ženských o menstruaci a pročítáním všeho, co internet na toto téma nabízel.
Antikoncepci, nebo testosteron?
Jak se zbavit menstruace jsem řešil i v komunitě asexuálů. Jedna holčina, právě ta, se kterou jsem pak vyrazil na Stezku Českem, mi odpověděla, že půjde na gynekologii a nechá si předepsat antikoncepci.
„Tak už mám prášky a konečně klid,“ informovala mě pak. „Jsem rarita, která po tom ani nepřibírá,“ povzdechla si nejednou s tím, že by chtěla být raději vypasený pašík.
„Proč?“ nechápal jsem. „To by ses zadýchávala, potila, byla furt unavená…“
„To jsem i jako hubená.“
Přemýšlel jsem: Mám jít také do antikoncepce? Nebo raději do té tranzice?
Antikoncepce by „jen“ zastavila menstruaci. Testosteron ze mě kromě tohoto může udělat i chlapa. Moje touha po změně pohlaví zvítězila.
Pindík mi nenarostl. Ale díky tomu, že jsem si šel za svým snem, mám od menstruace klid. Pomohl mi testosteron. A ten funguje mnohem lépe než ledová voda.
