Článek
Děda o té době vyprávěl vždy s velkým zaujetím. O Tuzexu slýchával roky, ale protože bydlel od Prahy poměrně daleko, dlouho se do něj nepodíval. Když se ale v osmdesátých letech se svou ženou přestěhoval do dojezdové vzdálenosti od hlavního města, rozhodl se, že se to musí změnit. Dlouho ale získával informace od svých známých, kteří tyto obchody navštěvovali pravidelně. Z jeho vyprávění mi přišlo, že se tak trochu bál, protože nákup v Tuzexu mu připadal jako něco nezákonného, z čeho by nakonec mohl mít i problémy.
Od kolegy z práce ale nakonec získal i bony a vydal se do Prahy. Babičce zakázal, aby s ním jezdila. Tvrdil, že s ním měsíc nepromluvila, ale že to dělal z důvodu její ochrany. Svoje první setkání s Tuzexem pak děda vypravoval vždy tak barvitě. Prodejnu kousek od Národního muzea popisoval jako ráj na zemi. Bylo tam všechno. Značkové oblečení, parfémy, velký výběr elektroniky. Doslova jako by se ocitl v jiném světě. U některých věcí ani nevěděl, na co jsou.
Napoprvé toho moc nekoupil, ale na další podle něj tak trochu zakázané návštěvy Tuzexu už s sebou bral i svoji ženu. A pak jim prý tašky praskaly ve švech. Na konci osmdesátých let ho ale rozhodila jedna věc, která se mu v jeho oblíbené prodejně stala. Míjel se tam totiž s mužem, kterému obsluha obchodu říkala Tuzexový hrabě. Děda nechápal, o čem to prodavačky mluví. Pochopil, až když pozoroval onoho muže, jak platí za svůj nákup. Nepoužíval k placení bony, platil takovou podivnou kartou, o které děda vůbec nevěděl, co to je a k čemu to slouží.
Děda byl ale vždy osobou velmi zvídavou. Začal okamžitě zjišťoval, čím to muž v Tuzexu platil. Zapojil všechny své kontakty a dostal kýženou odpověď. Byly to karty, které vydávala tehdejší Živnostenská banka k tuzexovým účtům. Když mi vyprávěl, že se s nimi dalo platit bezkontaktně, smál se tomu. Tenkrát totiž nikdo na celé vesnici, kde bydleli, nerozuměl tomu, jak by se dalo platit bezkontaktně. Nebyl by to ale děda, kdyby si neřekl, že takovou kartu musí taky mít.
Trvalo mu to několik měsíců, než se stal čestným držitelem jedné z prvních platebních karet u nás. Zažil kvůli tomu i několik nepříjemností, o kterých mi ale vyprávět nechtěl. Když však kartu držel v ruce, cítil se dle jeho slov jako vládce vesmíru. Vzal svou ženu a okamžitě vyjeli nakupovat do Tuzexu. S potutelným výrazem vzpomíná na moment, kdy při placení vytáhl z peněženky platební kartu. Všichni v obchodě se po sobě dívali a něco si dokonce špitali.
Děda na tuto chvíli strašně rád vzpomínal. Cítil se v tom Tuzexu strašně důležitě. Navíc si nakoupil luxusní značkové zboží, a ještě nemusel z kapsy vytáhnout ani korunu. Nevím, jestli si plně uvědomoval, že ty peníze za to stejně zaplatil, přesto byl z této vzpomínky vždy naprosto rozesmátý. Říkal, že platil v Československu platební kartou již v 80. letech, ale nikdo mu to nechce věřit. Ani já mu v té době moc nevěřil, než jsem si o tom našel nějaké informace.
Nejúsměvnější je pro mě na tom to, že od revoluce až do konce života už nikdy platební kartu k placení nepoužil, neměl dokonce ani bankovní účet, přesto byl jedním z prvních lidí, kteří platební kartu na území Česka kdy k bezkontaktní platbě použili.
Zpracováno na základě vlastního zážitku, informace ověřeny:
