Článek
Když jsem si sedal do kupé k seriózně vyhlížejícímu prošedivělému pánovi ve věku asi 55 let, nečekal jsem, že za 40 minut budu při vystupování na hlavní nádraží v Praze zcela v šoku. Ale náhoda si s námi holt někdy pohrává.
Netrvalo ani pět minut a naproti mě sedící pán se začal ušklíbat a kritizovat zpravodajské články, které si právě přečetl ve svém mobilním telefonu. Byl poměrně hlasitý, takže mi bylo jasné, že mě chce do diskuze zapojit. V pár minutách z něj vypadlo, že jeho žena je učitelka. Začala sáhodlouhá kritika současného školství. Musím přiznat, že jsem v mnoha věcech s pánem souhlasil.
Probírala se zejména přeplněnost škol, nekvalifikovaní učitelé nebo snižující se nároky kladené na studenty. Zde jsme probírali, jak žáci letos absolutně nezvládli přijímací zkoušky na střední školy, jak málo stačí studentům středních škol, aby úspěšně složili maturitu. Zkrátka a dobře jsme společně dospěli k závěru, že úroveň kvality absolventů škol se rok od roku snižuje.
Dále pán stočil řeč na opačnou věkovou kategorii našich spoluobčanů. Na důchodce. A začala kritika důchodového systému a jeho reformy. Zde už jsme se nesešli ve více bodech, ale jako mladší a slušný spolucestující jsem pánovi do jeho monologu příliš neskákal. Ale pak přišel šok. To, o čem začal pán přede mnou mluvit, mi doslova vyrazilo dech. Chvíli jsem musel přemýšlet, jestli jsem jen špatně neslyšel. Ale pán to opakoval stále znovu a znovu.
Začal totiž míchat důchodce a mladou generaci a jejich koexistenci. Že mladá generace dnes žije ve virtuálním světě je všeobecně známo. Se svými kamarády komunikují mladí prakticky jen skrze sociální sítě a různé messengery, všechno si najdou na internetu, tak si nemusí nic pamatovat, sociální cítění a kulturní přehled jim často chybí. Tam jsme byli ještě poměrně za jedno.
Pán ale pokračoval s tím, že je jen otázkou času, kdy začnou děti ve velkém bít svoje rodiče, aby ti dělali přesně to, co oni chtějí. A protože jsou rodiče ze svých jedinečných a geniálních dětí tak podělaní, budou skákat přesně, jak oni pískají.
Časem ale, dle tvrzení mého spolucestujícího, začnou být rodiče svým dětem na obtíž. To v momentě, kdy budou v neproduktivním věku. Nebudou jim totiž moci přispívat, tak pro ně budou bezcenní. Nastínil i myšlenku, že mladé bude obtěžovat to, že důchodci vyčerpávají skrze důchody velké množství peněz, které by jinak mohly být investovány do mladých.
Hitler prý proti tomu bude slabý odvar. Pán se rozvášnil a přiblížil mi svou představu o obnově koncentračních táborů, kam budou děti posílat své rodiče a prarodiče, aby jim nebyli na obtíž. A v těchto koncentračních táborech bude probíhat jejich hromadná likvidace.
Zíral jsem na něj s otevřenou pusou a byl jsem rád, že už vlak přijíždí do stanice Praha hlavní nádraží. Ano, měl pravdu v tom, že dnešní generace je neukázněná, sobecká a povrchní, a ještě ve spoustě dalších věcí, ale já stále pevně věřím, že na tom lidstvo není tak špatně. Že ještě máme naději v lepší zítřky a že naše děti a vnoučata nakonec budou naší zářnou budoucností. A nechápu, že se někdo může tak snadno vzdát.
