Článek
Obecně přijímám lidskou různorodost a rozmanitost. I když s něčím nesouhlasím, respektuji jiné způsoby. Čemu se ale ubránit nemohu, jsou mé pocity v dané situaci. Při vzpomínce na chlapečka se mi ještě teď dělá trochu úzko a je mi smutno.
Během výletu jsme se sestrou a dvěma dětmi navštívily tamní dětské hřiště. Společně s námi tam byl ještě jeden tatínek se dvěma syny.
Pánovi bylo něco kolem 40 let, ale možná mohl být i mladší. Očividně o sebe dlouho nepečoval a v ničem se neomezoval. V celé své velikosti se rozložil na lavičku a sledoval telefon. Podle domácího oblečení bych tipovala, že bude bydlet kousek od hřiště.
„A kojíte ho? Ty umělé srágory jsou naprd.“
Po našem příchodu zvedl hlavu a pozdravil. Hospodsky, bujaře, zvučně. Jakmile uviděl, že má sestra malé miminko v nosítku, hned se začal vyptávat, jestli kojí. Od muže to byl velmi zvláštní začátek konverzace.
Naštěstí ho odpověď nijak výrazně nezajímala a po chvilce zase koukal do telefonu. Rychle jsme se přesunuly na druhou část hřiště, kde bylo pískoviště.
Mého tříleťáka zaujal bagr a bábovičky. Zabavil se sám, takže jsme se sestrou mohly pokračovat v povídání. Když něco postavil, podíval se naším směrem a my ho ocenily.
Pozoruje nás Mauglí z vršku stromu
Po chvilce jsem se otočila a náhodou si všimla, že nás z prolézačky pozoruje jeden z chlapečků. Ten mladší. Odhadem bych řekla tak 3-4 roky.
Až zpětně jsem si definovala, jak na mě vlastně působil. Zapadl do mé představy Mauglího. Se zájmem, ale patřičnou ostýchavou vzdáleností pozoroval neznámého vetřelce. Usmála jsem se na něj.
Až se osmělil, tak se začal pomalu přibližovat. Opravdu jsem z něj měla pocit, že kdyby šel po všech čtyřech a mohl si nás očichat, bylo by to pro něj příjemnější a snadnější.
Nehledal pomoc a podporu u rodiče
„Ahoj, chceš si tu s námi hrát?“ vlídně jsem ho vybídla. Koukal střídavě na mě, na sestru a na synátora na pískovišti.
Podívala jsem se po jeho otcovi, jestli mu s náročnou sociální situací přijde pomoct nebo ho aspoň podpořit. Ne, ten byl pořád na telefonu.
Vzal bábovičku, která ležela nejblíž a ukázal nám ji.
„Ta je hezky červená, viď? Dáš do ní písek?“ na to se jen pousmál a hned na to zvedl další. Tímto způsobem nám ukázal asi vše, co bylo na pískovišti a pravděpodobně mu dělala radost naše pozornost. Nic dalšího nedělal, jenom je ukazoval.
Působil neohrabaně a vůbec nemluvil. Působil opožděně. Když jsem se snažila zjistit, jak se jmenuje, vypadlo z něj něco velmi nesrozumitelného. Asi nějaké jméno na D. Ale na prstech uměl ukázat, že mu jsou 4 roky.
Otec si ho vůbec nevšímal. Vůbec se na sebe nedívali. Chlapeček asi taky věděl, že tam nemá smysl hledat podporu.
O jeho starším bratrovi jsme nic nevěděly, působil vyzrále a dělal věci hodně samostatně. Mohl mít tak 6-7 let.
Chlapeček se jménem na D si vůbec nechtěl hrát s mým synem, ale všechna pozornost šla směrem ke mně a k mé sestře. Předváděl nějaké nedefinovatelné kreace. Chtěl naši pozornost, my neměly problém mu ji dát.
Výrazný nezájem ze strany otce
Až po hodně dlouhé době, když si půjčil synovo odrážedlo a zkoušel na něm jezdit, jeho otec zavolal něco v tom smyslu, ať to nechá být a neotravuje.
Zastala jsem se ho, že má jízdu povolenou, ale chlapeček už odrážedlo odložil a jen tam stál. Zaražený. Pak se rozeběhl zpět nahoru do prolézačky.
Pokud jsem se něčemu vyhýbala, byly to doteky, o které měl viditelně zájem. Nějak mi přišlo, že bych ho od sebe už neodlepila. A prostě mi to nepřišlo v dané situaci správné. Což se mi pak potvrdilo.
Chystaly jsme se k odchodu a on se rozhodl, že půjde s námi. Jen tak se za námi rozběhl.
Otec na něj opět zařval z lavičky, že se má vrátit. Tentokrát dodal, že na „pěkné slečny má ještě čas“ a rozřechtal se.
Ach jo.
„My už musíme jít. Rádi jsme tě poznali a hráli si s tebou. Tak se měj hezky,“ vysoukala jsem ze sebe, protože mě nic jiného nenapadlo.
Stál na místě a koukal. Jeho oči mě pronásledují ještě doteď. Působil dojmem, že bych ho nejraději sbalila s sebou, „domazlila ho a opečovala“. Podobně jako když najdete ztracené štěňátko.
Připouštím, že se jedná o mou subjektivní interpretaci situace. Žádné další informace o chlapečkovi a jeho rodině nemám. Mohl mít i nějakou diagnózu. Přemíra nezájmu ze strany otce byla hmatatelná u obou synů.
