Článek
Na nádraží zastavuje vlak. Už na první pohled je jasné, že cena jízdenky by měla být spíš symbolická. Nepřijíždí dopravní prostředek – ale pojízdná tlačenka.
Svůj osobní prostor budu sdílet s další desítkou lidí v uličce. Možná se najde někdo, komu přespříliš osobní kontakt nevadí, ale pro mě je to utrpení.
Uff. Posledních pár příjemných nádechů a jsem uvnitř.
Nevzdávám se (i když jsem otravná)
I když jsou uličky přeplněné, nechci přijít o naději. Nebudu tři hodiny stát.
Ano – patřím k těm otravným lidem, kteří nedají na první dojem a pokoušejí trpělivost už tak natlakovaných a zpruzených cestujících.
Slalom začíná:
„Děkuju.“
„Nemusíte vstávat, to jen překročím.“
„Jasně, jen se protáhnu.“
„Ano, vlak vypadá opravdu plně.“
Úsměv. Posmutnělý úsměv. Žádné volné místo.
„Jen projdu, nezlobte se.“
„No jo… vidíte to.“
„Promiňte, nechtěla jsem vás praštit…“
Vymodlené místo!
Hohoo? Celé kupé volné?
Ne - sedí tam jeptiška.
Zírám jako na zjevení. Pět nádherných, kompletně volných míst k sezení! Proč jsou prázdná?
Ale co už… hlavně, že můžu sedět.
Situace mi nedávala smysl, ale jak se říká… darovanému koni na zuby nehleď.
„Dobrý den, máte tu volno?“
„Ano.“
„Bezvadný, díky.“
Nad záhadou jsem nemusela přemýšlet dlouho – mou pozornost upoutalo upozornění na telefonu.
Před nepochopitelným světem nás dnes nezachraňují princové, ale technologie.
Slova na rozloučenou
Připomněla se až sama jeptiška těsně před výstupem:
„Víte… děkuji, že jste se nebála sednout si k jeptišce. Hezký den.“
Ehm… ano. Co se na to dá říct? Prosím, nemáte zač? Nebo jaká je adekvátní reakce?
Jen jsem kývla a usmála se. (Osvědčená metoda: Nedostatky nahraďme srdečností.)
Očividně si mohu připnout pomyslný odznáček odvahy: Ta, která se nebojí jeptišek.
Skvělé. Jsem hrdinka. Naši budou pyšní. (ironie)
Reakce vysokoškoláků
Jelikož jsem v té době ještě bydlela na studentském bytě, o záhadném setkání jsem vyprávěla svým spolubydlícím.
Shrnutí nejlepších poznámek:
– „Jako doopravdická jeptiška? Já snad nikdy žádnou nepotkala.“
– „Tak určitě začíná nějaký vtip. Jela jeptiška vlakem a…“
– „Ve většině hororů jsou jeptišky fakt děsivý.“
– „A to ses nebála, že ti začne vnucovat svou víru?“
– „Chceš mi říct, že když si obléknu hábit, budu mít kupé sama pro sebe?!“
Stereotypy a předsudky, vítejte
Lidé ve vlaku se jí zřejmě vyhýbali jen na základě vzhledu a příslušnosti ke skupině. Bez racionálního důvodu.
O co šlo? Stereotyp a předsudek.
Stereotyp: Jeptišky jsou fanatické, děsivé, divné.
Předsudek: Odmítám si k ní sednout kvůli strachu, aniž bych ji osobně znal/a.
Upřímně, děláme to všichni. Mozek zjednodušuje: potřebuje to, jinak bychom se v tak velkém množství informací ztratili. Je to zkratka, která má vysokou chybovost.
Stereotypy vznikají už v dětství. Děti ve věku 3–5 let mají představy o různých rolích získané od svého okolí.
Práce se stereotypy je možná pomocí sebereflexe, kvalitních informací a hlavně různorodých zkušeností.
Cestující se naštěstí nechovali nijak nenávistně, ale současné společenské nastavení má k radikalizaci blízko. Pozor na to.
A co z toho plyne?
Každý extrém má vysokou cenu.
Nebojte se být zvědaví, vnímaví a odvážní.
Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7943359/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8000687/
https://psychology.tips/implicit-bias/
https://www.openmindglobal.io/blog/why-your-brain-lies-to-you-the-psychology-behind-implicit-bias
