Článek
Vyskočila na mě velmi nepříjemná zpráva o devětatřicetiletém muži, který vyhodil čerstvě narozená koťata do kontejneru na sklo.
Aktuálně je stíhaný za týrání zvířat. „Musel být srozuměn s tím, že oddělení od matky a pohyb mezi střepy v kontejneru jim způsobuje stres a bolest a že uhynou nepřiměřeně bolestivým způsobem,“ uvedla pro Plzeňskou drbnu mluvčí Policie ČR.
Má první myšlenka byla jasná – takové chování je naprosto nepřijatelné. Rozhodně nesouhlasím s tím, aby se se zvířaty zacházelo tímto způsobem.
Druhá myšlenka už ale mířila jinam: Co vlastně dělat, když člověk narazí na opuštěná koťata a vůbec neví, jak se v takové situaci zachovat?
A tady začíná ta smutná pravda.
Představme si modelovou situaci: jdete po ulici a najednou slyšíte mňoukání koťat z křoví. (Tato situace se už nijak konkrétně nevztahuje k výše zmíněnému muži.)
Patříte k těm, kteří chtějí pomoct, ale zároveň máte své starosti, časový tlak, povinnosti.
Nenechat to být
Nemůžete (nebo nechcete) obětovat půl dne na záchranu. A to je v pořádku. Ne každý musí sdílet stejné hodnoty, důležité je alespoň někomu kompetentnímu informaci předat. Nenechat to být.
Zavoláte třeba městskou policii. Řeknete, co se děje, že koťata vypadají opuštěná, jsou třeba blízko silnice, hrozí jim nebezpečí, nemají majitele.
V ideálním světě policie situaci převezme, prověří a vyřeší třeba s místním (smluveným) útulkem.
V reálném světě vás ale ve většině případů přesměrují, ať zavoláte do soukromého útulku, veterinářovi nebo nějaké dobrovolnické organizaci. Oni že na to nemají kapacitu.
Takže zase stojíte před rozhodnutím, co dělat dál…
Obecně se doporučuje zhodnotit stav koťat (což jako laik jde těžko) a pár hodin sledovat, jestli se neobjeví kočičí máma (což u vás také nepřipadá v úvahu).
Pokud koťatům viditelně hrozí nebezpečí, je samozřejmě možné je přemístit, ale oficiálně by neměla nepověřená osoba provádět odchyt toulavých zvířat. (Což se v praxi stejně obchází.)
Některé útulky razí zásadu, že koťata jsou vždy ohrožena a venku nemají co dělat. Ovšem ideální stav je odchyt společně s matkou, která jim dá adekvátní péči a později se vykastruje.
STOP stav, už nemůžeme…
Zkontaktujete tedy útulek, který najdete jako první.
A ten vám řekne, že má STOP stav. Kočky nepřijímají. Zvlášť ne koťata, která vyžadují intenzivní péči.
Možná se pokusí najít volné depozitum. V ideálním případě spolu útulky komunikují a vědí o možnostech. Ale realita bývá jiná.
Zřejmě vám i doporučí znovu zavolat městskou policii nebo obec, protože ta má přece povinnost se o taková zvířata postarat.
Jenže… pokud jde o kočky, tak zákon není tak jednoznačný jako u psů. A fakt, že má někdo nějakou povinnost, ještě neznamená, že ji bude chtít dodržet.
Nikdo nemůže, systém nefunguje
Záchranná akce se tak začíná podobat hře na horkou bramboru a vy nevíte, kam ji hodit dál.
Mám třeba zkusit nafotit na sociální sítě? Kontaktovat někoho e-mailem? Nebo mám někde najít krabici a vzít je aspoň na chvilku domů? Jenže tam mám dva psy… Co když je tu bude jejich kočičí máma hledat? …
A vy jste už v této fázi nejspíš unavení a otrávení.
Možná si řeknete: „Už jsem pro ně udělal dost. Předal jsem informaci, víc nemůžu.“
A odejdete.
To není zbabělost. Ani hrdinství. To je prostě běžná reakce. Rozumím tomu.
Ne každý má prostor, sílu nebo chuť ztrácet hodiny času ve zmateném, nedostatečně nastaveném systému, který přehazuje odpovědnost z jednoho na druhého.
I člověk, který má kočky rád, si v tu chvíli prostě neví rady. A nezaslouží si odsouzení.
Znám to z vlastní zkušenosti
Pár let jsem s útulky spolupracovala. A vím, že tento scénář se opakuje častěji, než by bylo milé.
Náš útulek snad nikdy nevyhlásil STOP stav – přijímali jsme kočky z různých koutů republiky. Ale dlouhodobě to bylo neudržitelné. Naráželi jsme na limity – prostorové, finanční i lidské.
Jak to většinou končí (s relativně dobrým koncem)?
Krabice u dveří útulku. A přesně víte, co je uvnitř za překvapení.
Anebo se někdy najde i člověk, který se rozhodne, že se o koťata postará na vlastní náklady, a později, až dorostou, jim hledá nové domovy.
Tenhle čin milosrdenství ale bývá často po zásluze potrestán.
Na soc. sítích darují kočky jen odvážlivci
Pokud dáte inzerát na sociální sítě a nejste zrovna typ, který sepíše dojemný a ucelený příběh, rychle se může stát, že vás napadnou samozvaní „ochránci zvířat“. Označí vás za množitele, použijí vulgarity, budou nepříjemní.
A přitom jste prostě jen chtěli pomoct.
Stejně jako neuznávám, že někdo vyhodí koťata do kontejneru, neuznávám ani tento agresivní, přehnaně útočný způsob komunikace, který ve výsledku spíš odrazuje, než že by něco řešil.
Navíc i stigmatizuje práci lidí z kočičích útulků a ukazuje ji v negativním světle.
Většina lidí, kteří pomáhají kočkám, nejsou radikální extrémisté. Jen nejsou tolik slyšet. Jejich hlas přehluší někdo, kdo to sice myslí dobře, ale zvolí špatný způsob.
Ne, opravdu si nemůžete dovolit být útoční, i když je to pro „dobro věci“ a máte pocit, že se chováte správně. Nemůžete pod záminkou záchrany ubližovat (i jen slovně) někomu jinému. Děláte tím více škody než užitku.
Pokud někdy najdete koťata. Udělejte, co můžete. A pokud to nepůjde, zkuste alespoň informovat někoho, kdo může.
Každý malý krok se počítá.
Opravdu.
Díky za to.
