Článek
Volá mi neznámé číslo. Ach jo! Jak já to nesnáším. Okamžitý poplach – ztuhnu, nedýchám, nejsem.
Úzkost (šeptem): Nezvedej to! Určitě je to něco strašného. Bude to trapné.
Necítím se ani komfortně, když mám zvedat známá telefonní čísla, natož ta, u kterých absolutně netuším, co mě čeká.
Úzkost (panicky): Zahoď telefon. Uteč do jiného pokoje. Schovej se pod postel.
Poslechnu své úzkostné našeptávače a hledám výmluvy:
Stejně nemám čas to vzít. Křičí tu děti, neslyšeli bychom se. Třeba někdy jindy. Není mojí povinností být pořád na příjmu. Pokud je to důležité, ozve se znovu…
Vypnu zvuk a vracím se ke své činnosti.
Ale… kdo to mohl být? Nedá mi to. Co asi chtěl? Bylo to soukromé číslo – práce to nebude. Školka taky ne. Lékaře jsem snad nezapomněla?
Úzkost (dramaticky): Pryč od toho. Určitě ti chtěl někdo něco vnucovat. Neuměla bys reagovat a byla bys za hlupáka.
Nevydržím to. Kopíruju číslo do vyhledávače. Nic. Žádná zmínka.
OK. Vzdávám to.
Druhý den volá stejné číslo. A mně se do toho pořád nechce.
Potím se. Klepou se mi ruce.
Úzkost (naléhavě): Neber to. Řekneš něco bez rozmyslu. Bude se ti smát.
Je až neuvěřitelné, jak můj jindy kreativní a bystrý mozek umí produkovat takovou monotónní smyčku úzkostných žvástů.
Úzkost (hystericky): Tys něco nezaplatila?! Přijdeme o dům?!
A já jim pokaždé podlehnu.
Hledám papíry, kontroluju účty. Všechno sedí.
Co řešíš? Prostě to zvedni!
Po asi pátém pokusu neznámého telefonního čísla mě kontaktovat jen rezignovaně zaúpím.
Manžel zjišťuje, co se děje.
I když jeho mimika nikdy nebyla nijak výrazná, je vidět, jak jeho zájem vystřídá lehká ironie.
Patří k té mazácké generaci X, která si pamatuje, když byly mobily v plenkách, tak to má celé na háku.
„Tak ten telefon zvedni,“ říká klidně.
„No, ono to není tak jednoduchý.“
„Ale je. Prostě jen řekneš prosím. Klidně se ani nepředstavuj.“
Zní to rozumně. Opravdu. Ale mám z toho strach.
„Moc nad tím přemýšlíš. Nech to plynout. Je to jako běžná konverzace.“
Úzkost (šeptem): Není. On neví, co všechno se může stát.
Rozum (znuděně): Dámy, dámy, doteď jsem mlčel. Ale už mě to fakt nebaví. Bát se něčeho, co neexistuje, je chvíli sranda, ale už je to týden. Co kdybychom si šli třeba číst?
Samozřejmě má pravdu. Racionálně to vím. Je to zbytečnost. Je to JEN hloupé telefonování. V životě jsem zvládla mnohem náročnějších výzev.
Mnozí to zvládají s takovou lehkostí a samozřejmostí a já se tu týden potím kvůli jednomu telefonátu. (závist)
Dobře, co manžel řekl? Prostě to jen zvedni a mluv. OK. Co se na tom dá pokazit?
Úzkost (netrpělivě): No právě - úplně všechno.
Proč mi prostě nenapíše zprávu? Stačilo by: kdo je a co chce. Pomohlo by mi to.
Úzkost (vítězoslavně): Zablokuj ho!
Tím by to skončilo, ale ne…
Ne. Zvládnu to.
Nepřemýšlet. Zvednout to. Nepřemýšlet. Zvednout to.
Zvládla jsem to!
Telefon zvoní, skočím po něm.
„Prosím?“ vyslovím s fakt špatnou a nejistou intonací a s mnohem výš položeným hlasem, než obvykle mám.
„Ehm… pan Bartášek?“
„Ne, tady nikdo takový není.“
„Aha, pardon, omlouvám se.“
„To nic, nashledanou.“
Zavěsím. A rozesměju se.
Rozum (ironicky): Odmítám se k tomu vyjadřovat. Jako by se nic z toho nestalo.
Týden stresu kvůli… tomuhle?
Mozku, mozku. Ulož si to někam na blízko uchopitelné místo. Cítíš? Vnímáš? Bylo to v pohodě. Zvládli jsme to. Žádná katastrofa.
Úzkost (vyděšeně): Příště to bude úplně jiné. Určitě se stane něco hrozného a ty …
Pšt! Zmlkni. Nešťourej v tom. Zvládla jsem to jednou, zvládnu to i příště.
Úzkost: Počkám si na příští hovor… (škodolibý smích)
Nevolejte, pište
Nečekaný příchozí hovor – hlavně u generace Y a Z – vyvolává stres. Spojují si ho s naléhavostí, tlakem na okamžitou reakci a nepředvídatelností.
Podle BBC 25 % lidí ve věku 18–34 let nezvedá telefon vůbec. Až 70 % preferuje textové zprávy, které možňují promyšlenou reakci, což snižuje úzkost.
Hovory jsou vnímány jako vtíravé, rušivé a časově zbytečně náročné. Telefobie je úzkostí ze ztráty kontroly. Mnoho lidí se ji učí zvládat, nebo se hovorům různými způsoby vyhýbají.
Možná se nám svět přizpůsobí. Možná se my přizpůsobíme jemu. Ale do té doby:
Prosím, předem napište, kdo jste a proč voláte.
Děkuju.
