Článek
Kdybych se mohla vrátit v čase, dala bych Johnu Waynu Gacymu za ty jeho patologické uši.
Za všechny ty vraždy a ohavnosti, kterých se dopustil, ale také kvůli tomu, že klaunům udělal špatné jméno. Klaune Pogo, to se nedělá!
Nedávno jsem četla studii zveřejněnou v časopise Frontiers in Psychology, ve které někdo vyhodil spoustu peněz a vynaložil hodně energie, aby zjistil, proč se lidé bojí klaunů.
Dovolte mi, abych pro vás výsledek lidsky, laicky a naprosto neempaticky parafrázovala:
Lidé jsou divní.
Existuje neodborný termín pro to, když se bojíte klaunů. Říká se tomu coulrofobie. Umíte říct coulrofobie?
Ne, samozřejmě že ne. Ani já neumím říct coulrofobie. Nikdo to bez cviku nevysloví správně. L a R blízko sebe nikdy nedělá dobrotu.
Umíte říct: „Lidé jsou divní"? Napoprvé? Perfektní. Šikula. Učíte se rychle.
Studie zjistila, že lidé se bojí klaunů, protože je těžké poznat, co si pod nánosem make-upu myslí. Ha!
Děsí vás Hanychová nebo Babišová? Nebo třeba Lady Gaga? Ne? Měly by! Vždyť občas splňují stejná kritéria. Doufejte, že se vaše partnerka, manželka, dcera nebo vnučka líčí pouze decentně.
Bojíte se klaunů? Ano. Jakého jste si vybavili? Pennywise od Stephena Kinga! Samozřejmě. Toho se bojí i ten, který se klaunů normálně nebojí.
Přestaňte koukat na horory nebo je číst. A máte ušetřené peníze za terapii.
Studie také zjistila, že lidé se bojí klaunů, protože jsou nepředvídatelní.
Nerada to někomu říkám, ale doslova každý člověk, kterého kdy potkáte, je nepředvídatelný.
Každou chvíli vás může trefit koláčem nebo vám vystříkne do obličeje vodu. Nebo něco mnohem, mnohem horšího.
Omlouvám se, jestli jsem vám fobii přenesla a rozšířila na celou lidskou populaci, ale je to tak. Vítejte mezi antropofobiky.
Ano, souhlasím s tím, že filmoví klauni se díky nenasytné potřebě Hollywoodu vyrábět monstra stali šablonovitě zlí a děsiví.
Například démonická podoba Jokera v podání Joaquina Phoenixe.
Popkultura prezentuje šašky jako strašidelné „záporaky“ a psychologové, psychiatři musí vymýšlet nové postupy od-klaunování.
Uznávám, že ani mně nepřipadá sledování klaunů s jejich nutkavou
potřebou žonglovat a smát se, nijak výrazně zábavná. Možná mé mladší já mělo jiný názor.
Ale to neznamená, že pokaždé, když nějakého uvidím, začnu křičet.
Křik by měl být vyhrazen pro výhru v loterii, velké překvapení nebo pro opravdu velkého pavouka. (Arachnofobii nemám, ale mám k ní větší pochopení než pro coulrofobii.).
Takže pokud nedochází k násilí mezi klauny, neječte, prosím. Nečůrejte si do trenek. Nechytejte mě za nohu. Neschovávejte se pod stůl.
Zocelte se. V životě narazíte na spoustu klaunů. I těch bez barev.
