Článek
Celé dětství se postupně učíme dodržovat správnou vzdálenost při hovoru, udržovat oční kontakt adekvátně dlouho nebo co nejefektivnější způsob zneviditelnění, abychom nemuseli zdravit.
Co se kdy smí a nesmí říkat.
V dospělosti se naše strategie ustálí a i když může každý někdy vykazovat známky sociální nešikovnosti, nejde se interakcím na sto procent vyhnout. Proto jsem jejich existenci považovala za samozřejmost podobně jako čtení nebo psaní.
Devět let s dětmi na rodičovské dovolené mě přesvědčilo, jak moc jsem se pletla.
Osobně bych se přiřadila spíš k samotářské bělozubce než k sociálním druhům. Kontakt potřebuji, ale nemusí se to přehánět.
Sociální detox
Pokud nastala situace, kdy jsem si mohla vybírat, zvolila jsem aktivitu, kde byla větší pravděpodobnost malé skupinky lidí nebo naprosté liduprázdno. I když to nebyl primární záměr a nějaká promyšlená strategie, rodičák se pro mě stal sociálním detoxem.
Byla jsem uvolněnější a děti měly více prostoru.
Svou mateřskou povinnost jsem dost promítla ve své pozornosti. Víc jsem se zaměřovala na děti a méně řešila okolí. A trochu si to i zjednodušila a z nepříjemných situací utíkala k dětem. Měla jsem výmluvu. (K nepříjemným situacím se často řadí i zbytečné small talky o počasí nebo zdraví.)
Navíc jsem si velmi zvykla na spontánnost malých dětí a jejich pohledy, které jen pozorují, ale nesoudí.
Vše jednou končí a mně skončila i mateřská dovolená. Nastoupila jsem na poloviční úvazek zpátky do kontaktního centra. Žádné infocentrum, ale práce s drogově závislými.
A znovu se snažila kompletně vrátit do světa dospělých, aniž bych měla někde poblíž dítě, ke kterému bych mohla utéct.
Začátek byl náročný
Napadlo vás někdy, kolik hrajeme různých sociálních divadel? Možná ani ne, když jste součástí, těžko si to uvědomíme.
Kolik věcí děláte jenom kvůli okolí? Kdybyste byli zavření doma, co byste nedělali? Na co byste se vykašlali? A proč?
Moje pozornost má normálně tendenci přepínat, když se řeší něco, co mě nezajímá. Nad tím jsem nikdy neměla kontrolu. Postupně jsem si vyvinula plno různých maskovacích strategií, aby to nebylo až tak viditelné.
Za devět let jsem navíc i trochu dozrála a musím přiznat, že mi minimalismus v sociálních kontaktech začal vyhovovat.
Ani netušíte, jak je pak těžké se vracet k ženskému klevetění a k tomu komplikovanému propletenci kdo, kdy, kde, jak, s kým a i když přesně nevím proč, má interpretace zní, že…můj postoj je takový, že… můj pocit z toho mám takový, že…
Uvědomujeme si tu slovní nadbytečnost?
Nebo tu energii vyplýtvanou na něco tak neproduktivního jako je detailní monitoring sebemenších detailů o cizích lidí za účelem hodnocení?
Netvrdím, že takové chování odsuzuji, má určitě svou důležitou funkci. Ale umíme najít správnou míru?
Kolegyně v práci umí být velmi intenzivní, neměla jsem žádné období hájení. Paradoxně bych čekala, že bude konverzace snesitelnější než dětské ječení a kvílení, ale opak byl pravdou.
Únava z přemíry sociálna
Někdo si jde do práce odpočinout od dětí, já se z práce vracela vyřízená. Dokonce jsem ani nechtěla sama nic sdílet s manželem, a to umím být hodně užvaněný element pokud jde o věci, které mě zaujaly nebo nadchly.
Musela jsem se naučit i jinak vyjadřovat. Velká expresivita nebo zpěvnost plná nadšení se už nehodila. Dospělí jsou mnohdy zbytečně vážní.
Byla jsem i zvyklá oceňovat pokroky a úspěchy dětí, takže jsem vše přenesla i na dospělé. Například jsem kolegovi nadšeně sdělila, jak moc se mi líbí, že zvládl tak šikovně zacouvat mezi sloupky. Chvíli na mě hleděl, jestli si z něho nedělám náhodou srandu.
Další zajímavou zkušeností byla má reakce na opačné pohlaví.
Vlastně jsem úplně zapomněla na většinu těch tanečků a byla jak šestnáctiletá uculená holčička, jakmile jí někdo řekne, že jí to sluší. Ano, i takové jednoduchosti mě kolikrát dovedly k červenání. Přitom šlo jen o běžné lichotky, které byly ve své podstatě vlastně nevinné a neškodné.
Nemusíte se bavit se všemi
Přiznám se, že jsem si více uvědomila, jak mi mnoho kontaktů škodí a odřízla jsem je.
Věční stěžovatelé, kteří chtějí prostor jen sami pro sebe, ale na oplátku neprojeví ani minimum zájmu o vás. Otravní sousedé, kteří mají pořád s něčím problém a vy myslíte, že se to vstřícností vyřeší a třeba trochu pookřejí. Ne, ne, ne. Tohle už ne.
Zažívala jsem plno různých přešlapů i v délce očního kontaktu, doteku nebo odchodu v nesprávný čas. Někdy jsem byla možná i zbytečně netolerantní nebo netrpělivá a neuměla udržet mimiku pod kontrolou.
Převažovaly prvky spontánnosti a upřímnosti, o kterých se tvrdí, že jsou žádané, ale nikdo s takovou ryzí sílou neumí pracovat a často si to bere osobně. O takových lidech se mluví spíš jako o arogantních a namyšlených.
Naštěstí nakonec nebyla potřeba až tak dlouhá doba, než jsem se zase vrátila zpět do formy. Opět plně ochočená.
Co se v mládí naučíš, jako bys po mateřské zase našel.
