Analogový fotoaparát: když méně je více

Poslední dobou jsem dostal potřebu více zaznamenávat svůj život. Snad proto, že se toho kolem mě děje tolik a jsem zahlcen informacemi a zážitky. Všechno kolem mě tak plyne a já nemám příležitost si nad událostmi zpětně sednout, zpracovat je a zpětně se k nim zase vrátit.

Začal jsem psát blog v němčině, v němž zachycuju zajímavosti z procházek nejen Prahou. Pro tento účel používám digitální kompaktní fotoaparát na street fotografování Ricoh GRIIIx.

Kromě toho jsem si pořídil z bazaru za 800 Kč analogový kompaktní fotoaparát na 35mm kinofilm. Ten používám pro zaznamenávání různých povětšinou společenských událostí jako oslavy narozenin a jiné sešlosti. A chci se rozepsat, proč je právě fotoaparát na kinofilm tou nejlepší volbou, ačkoli před přáteli budete pravděpodobně za exota.

Digitální fotografie zcela změnila způsob, jakým dokumentujeme život kolem nás. Pořídit fotografii nás nic nestojí, nemusíme nic tisknout a máme nekonečno pokusů na dosažení perfektního záběru. Pokud ale nejste umělečtí fotografové, nefotíte street fotografii nebo architekturu - nevzala nám toho digitální fotografie víc, než dala?

Cílem fotografie je zaznamenat vzpomínku, ke které se můžeme zpět vrátit a připomenout si zachycený okamžik se všemi emocemi. Když si vzpomenu na léta 2008-9 a divoké začátky Facebooku, v té době byl člověk s digitálním foťákem schopen uploadovat druhý den šedesát fotek z narozeninové oslavy. Šedesát. Nestačí pro stejný účel třeba jen pět fotek? Protože to nejdůležitější za 5-10 let bude si připomenout, že jsme někde byli. A zbylých padesát fotek zcela irelevantních. Quality, not quantity.

Film a jeho vyvolání jsou sakra drahými záležitostmi. Hledání dokonalého záběru nepřichází v úvahu. Vyfotíte jednou a život jde dál. Hodně mužů mi dá určitě za pravdu, že dokonalá fotka přítelkyně na pláži u palmy je nadlidský úkol. Zavřené oči, špatný úhel („vypadám tlustě“), moc blízko, moc daleko, „není to lepší s kloboukem“, „s brýlemi, nebo bez brýlí?“ S analogovým foťákem žádný problém. Raz dva a hotovo. Že jsem neschopnej debil se dozvím až doma, takže i předejdete napjaté atmosféře během dovolené.

Život není dokonalý a ani fotky nemusejí. A možná právě pohled na fotografii, na níž mají všichni zavřené oči, je právě tím, čemu se za pár let zasmějete, než při pohledu na naaranžovanou fotku.

Zmiňoval jsem, že s analogem vyfotíte jednu fotku a jdete dál. U digitálního fotoaparátu nebo mobilu mě irituje projíždět desítky až stovky fotek a činit několik Sofiiných voleb: kterou z pěti takřka identických fotek ponechám a se kterými čtyřmi se musím rozloučit. Nestojí to za to.

Analog je jako diskontní řetězec: máte na výběr z dvou možností a naučíte se žít s málem.

Vzpomínáte si, když jste naposledy narazili na staré fotoalbum? Kolik vzpomínek vám při pohledu na jednu jedinou fotku vyvstalo? A na tu jednu jednou fotku si zpětně dokážete vzpomenout i po měsících. Protože jste ji měli v ruce. Funguje to stejně jako s psaním poznámek. Náš mozek snáze uchová ty ručně psané než ty naťukané do klávesnice nebo obrazovky.

A samotné prohlížení fotek je sám o sobě rituálem. Otáčení jednoho okénka za druhým. Má to stejné kouzlo jako pouštění si hudby z gramofonu.