Článek
Beru léky, na depresi a na úzkost. Nějakou dobu to vcelku fungovalo. Nebylo to dokonalé, ale šlo to. Ale poslední tři měsíce je to zase horší a horší.
Včera se to zase rozjelo. Snažila jsem se, vlastně víc než obvykle, ale vše bylo zase špatně, kvůli všemu řev. Útoky na to, co je pro mne nejdůležitější. Po chvilce už jsem ani neměla sílu se nějak dohadovat nebo bránit. Chtěla už jsem mít jen klid, nemuset nic poslouchat, schovat do nějaké malé, tmavé a odhlučněné místnosti, kde bych se cítila bezpečně. Strašně moc se mi chtělo brečet. Strašně moc se mi chtělo křičet, ať už toho nechaj, že už takhle jsem tak strašně moc na dně, že už to prostě nedávám. Asi ani už nemám snad kam padat. Ale nepřestávalo to. A když konečně ano, přišla druhá vlna příšerných pocitů. Rozbolely mě nohy, měla jsem chuť je zhroutit do co nejšílenější podoby. Zdálo se, že právě jedině to by od té šílené bolesti mohlo ulevit.
Měla jsem chuť si ublížit, nevím, jestli bych toho byla někdy doopravdy schopná, ale ta představa se mě držela a přinášela alespoň trochu klidu. Představa, jak se říznu do zápěstí, teče ze mne krev, já na ní koukám a všechno utrpení odchází společně s tou krví pryč. Přestávám cítit bolest i vztek a začínám se cítit lehce a bezstarostně. Z nedostatku krve pak už i možná trochu sjetě. Nedokážu to udělat, vrcholem mého ubližování si, jsou zaťaté nehty do těla. Další představou je vzít si lano a oběsit se. To je u mě novinka. Ale taky bych to nedokázala.
Tyhle představy a tato nutkání mívám někdy asi už od dospívání. Ale s nikým jsem o nich nikdy nemluvila, ale dneska to nějak potřebovalo jít ven. Spousta lidí kolem mně mluví o umírání a chuti se zabít. Jenže vždycky mi to znělo jak jen nějaká manipulace, pocit být středem zájmu. Sama jsem se nikdy nikomu nesvěřila. Nechtěla jsem svými pocity nikoho děsit, ale také jsem nechtěla, abych zněla jako někteří ti lidé kolem mě, kteří to maj jak hobby. Uvědomuji si, že je to vážné, strašně moc mě to bolí a trápí, nevím co dál se svým životem, který mi přijde jak jedno velké utrpení. Nevím, jak být šťastná a spokojená. Ale chtěla bych. Chtěla bych to tak strašně moc. Akorát už tomu přestávám věřit. Dřív jsem věřila, že se z těch stavů dostanu. Dnes už tomu nevěřím. Ani nevím, jestli to ještě umím, být šťastná. Ne jak cvičená opička, protože se to očekává a je míň bolestivé tomu očekávání vyhovět. Ale doopravdy šťastná. Bez přetvářky.
