Článek
Mezi nimi zaujímá hora Blaník zcela výjimečné postavení. Zatímco Říp, další z posvátných českých vrchů, symbolizuje pevně zakotvenou minulost – akt založení, příchod a počátek dějin 1 – Blaník je symbolem věčné, podmíněné budoucnosti. Není příběhem o tom, odkud jsme přišli, nýbrž příslibem toho, kým se můžeme stát v hodině nejvyšší nouze.
Právě tato orientace na budoucnost činí z blanického mýtu jeden z nejdynamičtějších a politicky nejpotentnějších prvků české kultury.1 Legenda o spícím vojsku, které čeká na znamení, aby vyrazilo na pomoc svému národu, je mocnou metaforou latentního potenciálu, nezlomnosti a víry v konečný, vnitřní zdroj spásy, jenž může být probuzen v jakékoli době krize.3 Není to jen uklidňující pohádka; je to zároveň výzva i závazek. Příslib záchrany totiž implicitně obsahuje otázku, zda je současná generace hodna takového zázraku, a zda by neměla sama jednat dříve, než bude třeba volat spící hrdiny.
Tento článek se pokusí proniknout pod povrch všeobecně známého vyprávění. Bude pátrat po skutečných kořenech legendy, které jsou mnohem temnější a radikálnější, než se obecně soudí. Zmapuje její proměnu z lokálního apokalyptického proroctví v národní epos během 19. století. A nakonec se zamyslí nad tím, co nám neustálá přítomnost spících rytířů v našem kulturním povědomí prozrazuje o české duši a jejích nejhlubších potřebách.
Kapitola I: Sémě proroctví – Zrození legendy v pohusitských Čechách
Obecně rozšířená představa o blanických rytířích jako o starodávné, pohanské či raně středověké pověsti je romantickým mýtem. Ve skutečnosti se jedná o poměrně pozdní výtvor, jehož kořeny nesahají hlouběji než do konce středověku.5 Ačkoli Blaník byl jako posvátné místo vnímán již dříve – sám mistr Jan Hus se zmiňuje o poutích k „svatým, kteří spí v hoře“, což naznačuje existenci staršího kultu, který legenda později využila 5 – příběh o spícím vojsku má zcela konkrétní a historicky doložitelný počátek v náboženském a společenském vření 15. století.
Skutečným zdrojem legendy je postava Mikuláše Vlásenického, nevzdělaného jihočeského sedláka a samozvaného proroka z Vlásenice u Pelhřimova.6 V druhé polovině 15. století se stal vůdcem radikální náboženské sekty, která navazovala na chiliastická a apokalyptická očekávání extrémních křídel husitského hnutí.6 Jeho vize, zaznamenaná kolem roku 1471, nebyla příběhem o národní obraně, nýbrž eschatologickým proroctvím o konci věků a Božím soudu.
Původní Vlásenického proroctví předpovídalo, že pod Blaníkem dojde k poslední, strašlivé bitvě – „řeži“ tak krvavé, že se nedaleký Býkovický rybník naplní krví nepřátel až po okraj.5 Z hory nemělo vyjet šlechetné rytířstvo, ale anonymní „Boží vojsko“ (zahrnující pěší i jízdu), které nebylo obráncem národa, ale nástrojem božího hněvu a trestu.10 Příchod této apokalypsy měly ohlašovat konkrétní znamení, jako například usychání stromů na Blaníku od vršků dolů.10
Tento původní kontext je pro pochopení celého mýtu klíčový. Legenda se nezrodila z vlasteneckého cítění, ale z náboženského radikalismu a milenaristických představ, které byly v Čechách po husitských válkách hluboce zakořeněny. Sloužila potřebám specifické náboženské komunity, které slibovala konečné, Bohem řízené a násilné očištění země od nepřátel víry. Následný vývoj legendy je proto příběhem postupné sekularizace a nacionalizace. Apokalyptické náboženské jádro bylo v průběhu staletí vytěsněno a nahrazeno romantickým, vlasteneckým narativem, který lépe odpovídal potřebám nové doby.
Kapitola II: Spící vojsko se probouzí – Blaník jako výheň moderního národa
Skutečný přerod lokální pověsti v ústřední národní mýtus nastal až v 19. století, v době českého národního obrození. Tehdejší generace vlastenců v blanické legendě nalezla dokonalý symbol pro své aspirace a programově ji začala pěstovat a transformovat. Nešlo o pasivní přebírání folkloru, ale o cílevědomý akt kulturního inženýrství, který měl probudit a zformovat moderní český národ.
Blaník se stal fyzickým dějištěm národních manifestací. První velká národní pouť se zde konala v roce 1851.5 V revoluční atmosféře 60. let se pak hora stala místem masových politických shromáždění, tzv. táborů lidu, které začaly v roce 1868.1 Nejsymboličtějším aktem se stalo vylomení jednoho ze základních kamenů pro Národní divadlo právě z blanického masivu v květnu 1868. Tento čin fyzicky i symbolicky propojil legendární horu se zrodem vrcholné národní kulturní instituce.1 Samotná krajina Podblanicka byla vnímána jako ztělesnění vlasti, harmonický prostor, který pomáhal kompenzovat komplexy malého národa a nabízel útěchu v dobách politických neúspěchů.14
Souběžně s politickou instrumentalizací probíhala i kanonizace mýtu v umění, které mu dodalo epickou šíři a vizuální podobu:
- V literatuře a divadle se pověst objevila již roku 1799 v německém románu Josefa Schiffnera, který do češtiny přeložil Václav Matěj Kramerius. Ten do příběhu vnesl romantickou postavu Zdeňka Zásmuckého.15 Na tuto látku navázal Václav Kliment Klicpera ve své vlivné divadelní hře Blaník (1813).1 Naopak Josef Kajetán Tyl ve frašce Jiříkovo vidění (1849) využil legendu kriticky, aby pranýřoval národní pasivitu a plané snění.1
- V hudbě legendu zvěčnil Bedřich Smetana v závěrečných dvou částech svého cyklu symfonických básní Má vlast – „Tábor“ a „Blaník“. Tímto geniálním spojením přímo propojil slavnou husitskou minulost s příslibem budoucí národní slávy, ztělesněné blanickým vojskem.1 Tématem se zabýval i Zdeněk Fibich.18
- Ve výtvarném umění dali spícím rytířům ikonickou podobu malíři jako Mikoláš Aleš či Julius Mařák, jejichž díla formovala vizuální představivost národa.1
Tento proces završil Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých (1894). Jirásek syntetizoval a zromantizoval všechny předchozí motivy a vytvořil kanonickou, učebnicovou verzi legendy, která se stala součástí základního vzdělání několika generací Čechů.5
V obrozeneckém výkladu se Blaník stal přímou alegorií „spícího národa“. Intelektuální a umělecká elita, „buditelé“, pak na sebe brala roli těch, kdo mají tento národ probudit k vědomí a k činu.20 Blanický mýtus, jak ho známe dnes, je tedy do značné míry vynálezem 19. století – mocným nástrojem propagandy (v původním, neutrálním smyslu slova), který byl navržen tak, aby vštěpoval naději, jednotu a pocit historického poslání národu bojujícímu o svou moderní existenci.
Kapitola III: Vůdcové vojska – Svatý Václav a bitva o velení
Srdcem blanické legendy je archetyp „krále v hoře“ (či spícího vojska), který je rozšířen po celé Evropě. Tento motiv (v mezinárodní klasifikaci typ Aarne-Thompson 766) spojuje český příběh s pověstmi o císaři Fridrichu I. Barbarossovi spícím v hoře Kyffhäuser, o Karlu Velikém, králi Artušovi či slezském vojsku svaté Hedviky.15 Tato archetypální rezonance dodává příběhu nadčasovou, univerzální sílu. Zatímco však archetyp je společný, postava vůdce spícího vojska se stala v českém kontextu předmětem intenzivního ideologického zápasu.
Původní Vlásenického vojsko bylo anonymní, bylo to „Boží vojsko“ bez konkrétního velitele.5 Postava vůdce se začala formovat až v pozdějších staletích a její výběr odrážel proměny národní ideologie. Definitivní podobu dal velitelské struktuře až Alois Jirásek, který v roce 1894 do čela vojska jednoznačně postavil patrona české země, svatého Václava.5
Volba svatého Václava byla hluboce symbolická. Jako „věčný kníže“, jehož kult sahá až k počátkům českého státu, ztělesňuje Václav kontinuitu, legitimitu a spojení s přemyslovskou dynastií a západním křesťanstvím.22 Jeho postava ukotvuje mýtus v tradici stabilní, Bohem posvěcené státnosti a představuje umírněný, konzervativní pól české identity.26
Tato volba však nebyla samozřejmá. V průběhu 19. století probíhal symbolický souboj o velení mezi svatým Václavem a postavami husitského hnutí, které reprezentovaly revoluční, vzdornou a protikatolickou tradici.
- Básník a filozof František Matouš Klácel původně do čela vojska postavil Jana Žižku, ale pod tlakem cenzury ho musel nahradit svatým Václavem.20
- V revolučním roce 1848 básník Hynek Veselý ve své básni Blanická povolal na pomoc vojsko, v jehož čele stáli svorně svatý Václav, Jan Žižka i Jan Hus, a vytvořil tak syntetickou vizi spojující oba protipóly národní tradice.1
Tento ideologický zápas lze shrnout do následující tabulky, která ukazuje, jak se měnilo velení a charakter blanického vojska v závislosti na dobovém kontextu.
Souboj o velení blanického vojska tak slouží jako citlivý barometr české národní identity. Napětí mezi Václavem a Žižkou představuje dva základní, často protichůdné pilíře češství: státotvornou, integrační a konzervativní tradici (Václav) proti tradici buřičské, vzdorné a revoluční (Žižka). Skutečnost, že Jirásek pro kanonickou verzi na konci 19. století zvolil právě Václava, odráží vítězství umírněnějšího, institucionálního nacionalismu nad radikalismem a touhu zakotvit moderní národ v hluboké tradici legitimní státnosti.
Kapitola IV: Šepot ze skály – Folklor, proroctví a esoterika
Kolem ústředního mýtu o spícím vojsku se v průběhu staletí vytvořil bohatý ekosystém vedlejších příběhů, proroctví a v moderní době i esoterických teorií. Tyto narativy dodávají legendě na plastičnosti a propojují nadpřirozený svět hory s každodenní zkušeností lidí.
Folklorní setkání
Lidová vyprávění se často soustředí na osudy smrtelníků, kteří náhodou či na pozvání překročili práh mezi světy:
- Kovář z Louňovic: Nejznámější příběh vypráví o kováři, kterého si tajemný rytíř povolal do nitra hory, aby okoval koně spícího vojska. Za práci dostal pytel plný zdánlivě bezcenného smetí. Zklamaný kovář většinu obsahu cestou domů vysypal. Teprve doma zjistil, že to málo, co v pytli zbylo, se na denním světle proměnilo v ryzí zlato.16 Tento příběh je moralitou o skryté hodnotě, víře a promarněné příležitosti.
- Dívka a pastýř: Jiné verze vyprávějí o mladé dívce, která v hoře zametala, nebo o pastýři hledajícím zatoulanou ovci. V obou případech dochází k dilataci času: to, co se uvnitř zdá jako chvíle či den, je ve vnějším světě celý rok. Po návratu se tito lidé nedokážou přizpůsobit změněnému světu, jsou považováni za dávno ztracené a krátce nato umírají.16 Tyto baladické příběhy zdůrazňují cizost a nebezpečnost nadpřirozeného světa rytířů.
Prorocká znamení
Probuzení vojska není náhodné, ale je ohlášeno konkrétními, v přírodě pozorovatelnými znameními, která dodávají proroctví na naléhavosti:
- Vrcholky stromů v blanickém lese uschnou.10
- Velký, dávno suchý dub na vrcholu hory se zázračně zazelená.4
- Pramen u Veřejové skály, vchodu do hory, se rozvodní a vydá obrovské množství vody.4
Teprve po naplnění těchto znamení se má strhnout rozhodující bitva, po níž rytíři vyjedou z hory na pomoc.32
Esoterické a novodobé interpretace
V moderní době, kdy tradiční náboženské a nacionalistické výklady ztrácejí na síle, je Blaník znovu „očarován“ v duchu esoteriky a hnutí New Age.
- Místo síly: Blaník je považován za jedno z hlavních energetických center v české krajině, srovnatelné s Řípem. Je cílem poutí senzibilů a lidí hledajících duchovní zážitky a léčení.33
- Geologická mystika: Zdrojem této zvláštní energie má být unikátní geologické složení hory, tvořené přeměněnou horninou zvanou ortorula.33
- Keltské kořeny: Důraz je kladen na předkřesťanskou historii místa, zejména na pozůstatky keltského hradiště (oppida) na vrcholu. Legenda je tak interpretována jako lidová vzpomínka na dávné posvátné místo druidů.10
- Paranormální jevy: Objevují se teorie o Blaníku jako o bráně do jiných dimenzí, místě záhadných zmizení lidí nebo zdroji nevysvětlitelných zvuků – dunění, troubení či bubnování – které údajně vycházejí z nitra země.21
Tento posun od kolektivní, národní spásy k individuálnímu duchovnímu prožitku ukazuje pozoruhodnou adaptabilitu blanického mýtu. Pro nové generace se hora stává posvátnou nikoli skrze příslib vojenské záchrany, ale skrze nabídku osobní transformace a spojení s prastarými, zemskými energiemi.
Kapitola V: Rytíři znovu táhnou – Mýtus ve 20. a 21. století
Síla blanického mýtu se naplno projevila v největších krizích 20. století. V těchto zkouškách se však jeho význam posunul. Přestal být jen příslibem nadpřirozené intervence a stal se především metaforou lidské odvahy, sebeobětování a aktivního odporu.
- První světová válka: Českoslovenští legionáři, bojující na frontách v Rusku, Francii a Itálii za vznik samostatného státu, byli v domácím prostředí i v zahraničí spontánně a masivně označováni za probuzené blanické rytíře. Novinový titulek z roku 1919, doprovázející fotografii prezidenta Masaryka s legionáři, hlásal: „Blaničtí rytíři, již v dobách nejtrpčích vyvstali náhle, aby s mečem v ruce... osvobodili vlast“.1 Sami legionáři tuto identitu přijali za svou, čímž se mýtus zhmotnil v reálných historických postavách.1
- Druhá světová válka: Během nacistické okupace se legenda stala mocným symbolem naděje a vzdoru. Jedna z významných odbojových organizací působících v Protektorátu Čechy a Morava přijala název „Blaník“, čímž se přímo přihlásila k odkazu spících obránců a přeměnila jej ve výzvu k aktivnímu boji.35
- Současnost: I po pádu totalitních režimů zůstává mýtus živou součástí české kultury, byť v civilnějších podobách.
Každoroční Svatováclavské slavnosti v Louňovicích pod Blaníkem udržují tradici na lokální úrovni a propojují ji s postavou svatého Václava.31
Prestižní ocenění „Blanický rytíř“ je udělováno osobnostem, které se zasloužily o ochranu přírody a kulturního dědictví Podblanicka, a ztělesňují tak rytířské ctnosti v moderním pojetí.35
Hora a její příběh jsou nadále klíčovým prvkem turistického ruchu, který láká návštěvníky do „Kraje blanických rytířů“.3
Dvacáté století tak přineslo zásadní psychologický posun ve vnímání legendy. Došlo k přechodu od pasivního čekání na zázračného spasitele k aktivnímu ztělesnění tohoto spasitele. Legionáři a odbojáři nečekali, až se hora otevře; oni sami se stali oním vojskem. Mýtus byl internalizován – přeměnil se z vnějšího příslibu na vnitřní apel a morální imperativ. Zdrojem záchrany již není doslovná armáda v kopci, ale český národ sám, když je vyburcován k činu. „Probuzení“ se tak stalo událostí nikoli geologickou, ale psychologickou a politickou.
Závěr: Trvalá potřeba spasitele v horách
Proč Češi, i v moderní, převážně sekulární společnosti, stále potřebují mýtus o spasiteli v horách? Odpověď leží hluboko v historické zkušenosti a kolektivní psychologii národa, který se po staletí formoval na geopolitické křižovatce Evropy, často v postavení menšího a zranitelnějšího celku.
Blanický mýtus funguje jako zásadní psychologická kotva. Pro národ, jehož existence byla opakovaně ohrožována vnějšími mocnostmi, představuje mocný protipříběh. Pomáhá kompenzovat „komplexy malého národa“ tím, že postuluje existenci konečného, neporazitelného a především vnitřního zdroje suverenity.14 Je to ujištění, že i kdyby selhaly všechny vnější obrany a spojenectví, existuje ještě poslední, strategická rezerva naděje.
Mýty obecně slouží společnostem jako mechanismy pro zvládání kolektivní úzkosti a zpracování krizí. Nabízejí „odvahu a energii“ potřebnou k přečkání těžkých časů tím, že zasazují současné utrpení do většího, smysluplného rámce, který slibuje konečné vítězství.36 Legenda o Blaníku je dokonalým příkladem takového mýtu. Její ústřední poselství zní, že žádná porážka není definitivní, žádná okupace není věčná. Přetváří historii potenciálního obětování v narativ zaručeného, byť odloženého, triumfu.
Největší síla moderního mýtu však spočívá v jeho internalizaci. „Rytíři“ již nesídlí jen v hoře; představují potenciál pro odvahu, jednotu a čin, který dřímá v českém lidu samém. Legenda je trvalou připomínkou, že konečný zdroj spásy národa leží v jeho vlastním srdci a čeká na okamžik, kdy bude nejvíce zapotřebí. Není to tedy už jen příběh o spících obráncích, ale především o nutnosti probudit v každé generaci bdělé svědomí.
