Kolik stála pomoc Ukrajincům? Co říkají data o „vděčnosti“ a přijetí

Když se 19. prosince 2025 evropské vlády shodly na půjčce 90 miliard eur pro Ukrajinu na roky 2026–2027, otevřely tím znovu starou otázku: jak dlouho a za jakých podmínek má Evropa nést náklady války. Závěry Evropské rady zároveň výslovně říkají, že Česko, Slovensko a Maďarsko se na garancích této půjčky finančně nepodílejí – i to je signál, že podpora Ukrajiny je uvnitř EU politicky čím dál citlivější.

Ve stejný den zazněla další věta, která se v debatách opakuje napříč Evropou: polský prezident Karol Nawrocki uvedl, že v Polsku sílí dojem, že Ukrajinci nejsou za pomoc dostatečně vděční / že se polská podpora nesetkala s náležitým uznáním. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj naopak zdůraznil, že Ukrajina je Polsku vděčná. Tenhle střet narativů je důležitý: „vděčnost“ se často používá jako morální soud – ale měřitelná realita bývá jinde. Nebo ne?

Když se 19. prosince 2025 evropské vlády shodly na půjčce 90 miliard eur pro Ukrajinu na roky 2026–2027, otevřely tím znovu starou otázku: jak dlouho a za jakých podmínek má Evropa nést náklady války. Závěry Evropské rady zároveň výslovně říkají, že Česko, Slovensko a Maďarsko se na garancích této půjčky finančně nepodílejí – i to je signál, že podpora Ukrajiny je uvnitř EU politicky čím dál citlivější. Ve stejný den zazněla další věta, která se v debatách opakuje napříč Evropou: polský prezident Karol Nawrocki uvedl, že v Polsku sílí dojem, že Ukrajinci nejsou za pomoc dostatečně vděční, že se polská podpora nesetkala s náležitým uznáním. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj naopak zdůraznil, že Ukrajina je Polsku vděčná. Tenhle střet narativů je důležitý: „vděčnost“ se často používá jako morální soud – ale měřitelná realita bývá jinde. Nebo ne?

Ukrajinští uprchlíci zaplavili Česko nebývalou vlnou vděčnosti – a zároveň se českou společností šíří únava a pochybnosti. Zatímco data ukazují, že většina válečných běženců u nás pracuje a pouze menšina pobírá dávkysoc.cas.cz, část veřejnosti má pocit, že „jsou nám nevděční“ a zneužívají naši pohostinnost. Nelze přitom popřít, že mezi uprchlíky se mohli najít i jednotlivci, kteří situace prachsprostě využili a štědré pomoci čerpali bez adekvátní snahy se začlenit – právě takové excesy pak živí negativní nálady. Jak jsou tedy na tom vztahy Čechů a Ukrajinců po téměř třech letech od vypuknutí války? Tento článek srozumitelně a na základě ověřených dat mapuje, co se od roku 2022 do konce roku 2025 změnilo – v číslech, postojích i každodenní zkušenosti. Ukazuje paradox: Češi patří k nejštědřejším národům v pomoci Ukrajincům a ukrajinští uprchlíci si toho podle dostupných údajů velmi váží, přesto se mezi námi šíří mýty a rostoucí skepse. Jaká je tedy skutečnost?

Za necelé tři roky prošlo Českou republikou téměř půl milionu válečných uprchlíků z Ukrajiny. Mnozí pokračovali dál nebo se vrátili domů; koncem roku 2023 zde reálně pobývalo odhadem kolem 375 tisíc Ukrajincůceskenoviny.cz. Část z nich se mezitím opět přesunula – například při povinné registraci dočasné ochrany v roce 2024 se přihlásilo 338 736 osobseznamzpravy.cz (rozdíl naznačuje, že desetitisíce lidí se do vlasti vrátily či odešly do jiných zemí). Aktuálně (ke konci roku 2025) žije v ČR zhruba 380–400 tisíc ukrajinských uprchlíků, což odpovídá asi 3,5–4 % populace – suverénně nejvíc na hlavu v celé Evropské uniiceskenoviny.czclovekvtisni.cz. Česká republika tak nese v přepočtu na obyvatele největší díl uprchlické vlny v EU. Pro srovnání: Polsko přijalo absolutně více běženců (přes 1,5 milionu), avšak vzhledem k čtyřnásobné populaci má relativně méně uprchlíků na 1000 obyvatel než ČR. Podobně Německo hostí sice přes milion Ukrajinců, ale na hlavu je to asi třetinová zátěž oproti Českuhrot24.cz. Česko obstálo v humanitární zkoušce se ctí i v dalších ohledech: patří mezi přední dárce vojenské i finanční pomoci Ukrajině. Dle mezinárodního srovnávače Kiel Institute bylo už v srpnu 2022 Česko 7. na světě v humanitární a 6. ve vojenské pomoci Ukrajiněclovekvtisni.cz. Tyto závazky vlády doplnila jedinečná vlna občanské solidarity – jak podrobněji ukážeme dále.

Je dobré také připomenout, kdo vlastně tvoří uprchlickou populaci. Jde z velké většiny o ženy, děti a starší lidi – tedy ty, kdo utíkali před válkou, zatímco muži v bojovém věku zpravidla zůstávali bránit svou zemi. Demograficky mají ukrajinští příchozí v průměru nižší věk (28 let) než běžná populace ČR a relativně vysoké vzdělánísoc.cas.cz. Tisíce z nich našly útočiště v nouzových ubytovacích centrech či hostitelských rodinách, avšak postupem času se valná většina přesunula do standardního bydlení – nejčastěji do pronájmůsoc.cas.cz. Díky obětavé práci neziskových organizací i obecních samospráv se podařilo začlenit desetitisíce dětí do škol v českých třídách (podle výzkumu Hlas Ukrajinců chodilo koncem roku 2024 do českých základních škol 98 % dětí uprchlíkůsoc.cas.cz). Přesto zůstávají výzvy, zejména v oblasti kapacity dostupného bydlení a lokálně i ve zdravotnictví či školství. Integrace tak velkého počtu lidí je bezprecedentní úkol, s jakým se Česko dosud nikdy v moderní historii nepotýkalo. Jak tedy tato integrace probíhá v číslech?

Nejviditelnějším znakem začleňování je zapojení do práce. Zde data hovoří jasně: naprostá většina dospělých uprchlíků se v ČR živí prací. Podle reprezentativního šetření Hlas Ukrajinců dosáhla koncem roku 2024 míra zaměstnanosti ukrajinských běženců v produktivním věku zhruba 80 %, což řadí Česko na absolutní špičku v EUsoc.cas.cz. Ministerstvo práce evidovalo na jaře 2025 přes 158 tisíc zaměstnaných osob s dočasnou ochranou a o půl roku později téměř 170 tisíc. Toto číslo nezahrnuje živnostníky (OSVČ), kterých bylo odhadem dalších ~17 tisíc. Celkem tedy v ČR pracuje kolem 185 tisíc válečných uprchlíků, přičemž významná část už na plný úvazek. Mnozí přitom nastupují na pozice pod úrovní své kvalifikace – například jako dělníci, ve službách či pomocné síly – protože jazyková bariéra a nutnost rychlého výdělku jim zatím brání uplatnit vysokou odbornost, kterou řada z nich má.

Mýtus vs. realita (práce a dávky): Jedním z rozšířených mýtů je, že „Ukrajinci u nás nepracují a žijí ze štědrých dávek.“ Data tuto představu vyvracejí. V Česku dnes pracují 4 z 5 uprchlíků v produktivním věku – takový podíl zaměstnanosti patří k nejvyšším, jakého kdy populace cizinců dosáhlasoc.cas.cz. Naproti tomu humanitární dávku pobírá jen asi čtvrtina uprchlíků a typicky jde o matky s dětmi, seniory či handicapované osobysoc.cas.cz. Český systém navíc není nastaven jako štědré „kapesné pro všechny“ – právě naopak. Na rozdíl třeba od Německa nemají ukrajinští běženci přístup do běžného systému sociálních dávek a mohou čerpat v zásadě jen jednu skromnou humanitární dávku, která pokrývá základní potřeby a je přísně podmíněna nízkými příjmy domácnosti. Průměrná měsíční částka na dospělého se pohybuje okolo životního minima a nedovoluje zdaleka pohodlný život – spíše zajišťuje, aby lidé neskončili úplně bez prostředků. O tom svědčí i fakt, že plných 50 % ukrajinských domácností žije pod hranicí příjmové chudoby (definovanou jako 60 % mediánu příjmu)soc.cas.cz, zatímco v obecné české populaci je to necelých 10 %. Realita je tedy taková, že většina uprchlíků pracuje a přesto jen tak tak vyjde. Dávky cílí na zranitelné skupiny a představují zlomek sociálních výdajů státu – podle odhadů Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) šlo na humanitární dávky Ukrajincům asi 1 % všech prostředků vyplácených na dávkách v ČRceskenoviny.cz. Veřejné rozpočty navíc postupně získávají více, než vydávají – tomu se podrobně věnuje následující kapitola.

Jedna z klíčových otázek zní: Jaký je finanční dopad uprchlické vlny na Česko? Zpočátku, v roce 2022, byl pochopitelně značný nápor na státní rozpočet – vláda vyplatila nově příchozím pomoc (ubytovací příspěvky, humanitární dávky atd.) zhruba za 25 miliard Kč, zatímco příjmy od pracujících uprchlíků a na daních činily asi 12,6 mld. Kč. Tehdy tedy bylo saldo negativní (logicky, neboť uprchlíci teprve přijížděli a nemohli hned začít ve velkém přispívat). Už v roce 2023 se ale schodek výrazně snížil – výdaje činily ~22 mld., příjmy ~19,4 mld. Kč. A od počátku roku 2024 nastal obrat: každý čtvrtrok státní kasa zaznamenává vyšší příjmy z odvodů uprchlíků, než kolik vydává na jejich podporu. Za rok 2024 vykázalo MPSV kladnou bilanci kolem +8 miliard Kč, což potvrzuje i fakt, že váleční uprchlíci loni poprvé přinesli do českého rozpočtu víc peněz, než kolik z něj dostaliseznamzpravy.cz. V prvním pololetí 2025 uprchlíci odvedli na pojistném a daních kolem 15 mld., zatímco čerpali pomoc jen 7,6 mld., takže čistý přínos rozpočtu dosáhl +7,4 miliardy Kč. Celkově od začátku roku 2023 do jara 2025 stát utratil na pomoc 41,3 mld., ale získal 49,8 mld. Kč. I kdybychom sečetli všechny roky od války (včetně počátečního „mínusu“ 2022), výsledná bilance se do poloviny 2025 blížila vyrovnané – čisté kumulované náklady jen kolem 3–4 miliard Kč. To je vzhledem k rozsahu krize pozoruhodné číslo. Navíc podle nejnovějších údajů MPSV (listopad 2025) už Česko od začátku války poskytlo na pomoc uprchlíkům cca 74 miliard Kč a získalo od nich 80 miliardceskenoviny.cz – celkově tedy +6 miliard ve prospěch veřejných financí.

Co za tím stojí? Hlavně již zmíněná vysoká zaměstnanost a tedy odvody na daních a pojistném. Ministerstvo práce dokonce uvádí, že Česko má nejvyšší podíl uprchlíků aktivních na trhu práce v EU. Dalším faktorem je postupné omezování výdajů – např. počet vyplácených humanitárních dávek trvale klesá (z 234 tisíc příjemců v prvním roce války na 94 tis. koncem roku 2024 a 86 tis. k dubnu 2025), jak se uprchlíci stavějí na vlastní nohy nebo odcházejí. Vláda také snížila některé formy podpory – například příspěvky na ubytování se po prvním roce krátily a od poloviny roku 2023 už stát nehradí uprchlíkům zdravotní pojištění, pokud pracují (platí si jej sami nebo za ně odvádí zaměstnavatel). Na druhou stranu, v roce 2023 a 2024 přibývaly náklady na dlouhodobější integraci (školství, zdravotnictví). Tyto investice však lze brát jako zálohu do budoucna: pokud se uprchlíci stanou soběstačnými členy společnosti, mnohonásobně se vrátí. Z dosavadních čísel to vypadá, že Česko zvládlo uprchlickou vlnu nejen humanitárně, ale i ekonomicky – místo trvalé zátěže se z uprchlíků rychle stala pracovní síla přispívající k chodu země. Analýzy dokonce naznačují pozitivní efekt na českou ekonomiku: uprchlíci pomohli zaplnit volná pracovní místa v odvětvích s nedostatkem lidí a podpořili spotřebu (byť jejich kupní síla je nízká). Samozřejmě, ne všechny náklady se dají vyčíslit jen rozpočtově – obecní a krajské rozpočty nesly výdaje na integraci, stát investoval kapacitu úředníků atd. –, celkově se však katastrofické předpovědi o „rozvrácení rozpočtu“ nenaplnily.

Mýtus vs. realita (zátěž pro ČR): Častým narativem na sociálních sítích je, že „uprchlická vlna nás finančně zruinovala“ nebo že se kvůli ní musí „škrtat důchody a podpory pro naše lidi“. Čísla to nepotvrzují. Přímé vládní výdaje na uprchlíky od roku 2022 dosáhly necelých 65 miliard Kč, přičemž srovnatelný objem peněz uprchlíci zase odvedli státu zpětceskenoviny.cz. Pro představu: 65 mld. Kč je částka, kterou státní rozpočet vydá za necelé dva týdny běžného provozu (celoroční výdaje státu přesahují 2000 miliard). Není tedy pravda, že by pomoc Ukrajincům byla hlavní příčinou rozpočtových potíží ČR – ty mají hlubší systémové důvody. V roce 2024 už naopak uprchlíci český rozpočet čistě obohatili o zmíněných cca 7–10 miliard. Samozřejmě, existují náklady nevyčíslitelné penězi: tlak na školy, nemocnice či bydlení. Ty jsou reálné a nelze je zlehčovat – ale jak uvidíme dále, většina Čechů se s běženci v těchto sférách naučila žít a situace se stabilizovala.

První měsíce války spojily Čechy v pomoci jako máloco předtím. Na jaře 2022 více než tři čtvrtiny obyvatel souhlasily s tím, že ČR má přijímat uprchlíky z Ukrajiny. Přibližně 66 % lidí aktivně sledovalo zprávy o uprchlících. Takovou míru podpory pro příchozí z jiné země sociologové v ČR nepamatují – pro srovnání, v roce 2017 bylo skoro 60 % Čechů proti přijetí jakýchkoli ukrajinských uprchlíků (tehdy šlo o hypotetickou otázku bez válečného kontextu). V průběhu roku 2022 ale nadšení poněkud opadalo. Na podzim 2022 podíl odpůrců přijímání uprchlíků vystoupal z počátečních ~13 % na 22 % – souviselo to zřejmě s únavou, ekonomickou nejistotou i vzestupem dezinformací. Každopádně většina Čechů zůstala pro pomoc a žádná dramatická vlna xenofobie se nekonala.

Během roku 2023 se veřejné mínění stabilizovalo na smíšených, ale spíše pozitivních hodnotách. Podle STEM souhlasila v únoru 2023 s pokračujícím pobytem uprchlíků 54 % populace. V létě 2023 CVVM naměřil podobný obrázek: 56 % Čechů podporovalo dočasné přijetí Ukrajinců, jen asi 10 % bylo pro jejich trvalé usazení a kolem 17 % bylo striktně proti přijímání. Jinými slovy, zhruba 4/5 veřejnosti byly ochotny alespoň dočasně poskytnout útočiště lidem z války, ovšem většina z nich předpokládala, že uprchlíci se po válce vrátí domů. Téma se postupně přestalo tolik sledovat – zájem o dění kolem uprchlíků deklarovalo v létě 2023 už jen kolem 43 % lidí, oproti 66 % v roce 2022.

Rok 2024 a 2025 zatím výraznější posun v názorech nepřinesly. Průzkumy potvrzují, že postoje jsou rozpolcené, ale dlouhodobě poměrně stabilní. Podle STEM z června 2024 souhlasilo 55 % dotázaných s tím, aby ČR nadále umožňovala pobyt ukrajinských uprchlíků (stejné číslo jako v březnu 2024)stem.cz. Podobné číslo (53 %) vyšlo i v lednu 2024. Většina Čechů si tedy udržuje podporu určité formy pomoci, i když často s podmínkou „hlavně ať pracují a integrují se“. Zajímavé je, že podle STEM se čeští muži staví k uprchlíkům o něco vstřícněji než ženy – kontinuálně vykazují asi o 5–10 procentních bodů vyšší podporu a méně negativních postojůstem.cz. Velké rozdíly jsou i dle voličských preferencí: příznivci vládních stran a obecně vzdělanější lidé uprchlíky podporují výrazně častěji, zatímco mezi voliči extremistických a populistických uskupení (SPD, část ANO) převažuje nesouhlasstem.cz. Například jen třetina voličů SPD by nechala uprchlíky dál pobývat, oproti ~77 % voličů vládní koalicestem.cz. Tyto rozdíly se ale daly čekat – kopírují obecné rozdělení společnosti v názorech na EU, migraci a podobná témata.

Co aktuálně Čechy trápí v souvislosti s Ukrajinci? Průzkumy (STEM 2024) ukazují dvě hlavní obavy: příliv nových běženců a neochota části uprchlíků se přizpůsobitstem.cz. Na jedné straně téměř 75 % lidí souhlasí, aby vláda usnadnila Ukrajincům zapojení na trhu práce (tedy chtějí je vidět pracovat), ale zároveň 61 % míní, že vláda by neměla přijímat další nové uprchlíkystem.cz. Nadpoloviční většina také soudí, že by se měl aktivně snižovat počet uprchlíků v zemistem.cz – což lze interpretovat tak, že by uvítali jejich návrat domů, jakmile to půjde. Není v tom nutně rozpor: veřejnost jednoduše říká – postaráme se o ty, kteří už tu jsou, ale ať jich už moc nepřibývá. Tento postoj souvisí se zmíněnou únavou a zhoršenou vyhlídkou brzkého konce války. Podle průzkumu STEM v létě 2025 plných 68 % Čechů nevěří, že válka brzy skončí, a tak logicky narůstá pocit, že tu uprchlíci „uvíznou“ na dlouho.

Celkově lze říci, že česká společnost si na nové ukrajinské sousedy zvykla, byť s jistou rezervovaností. Striktní odmítání je menšinové (kolem 15–20 %) a spíše se dál zmenšuje, jak nejhlasitější odpůrci ztrácejí dech. Například přímé negativní emoce vůči uprchlíkům při setkání hlásí jen asi 17 % lidí, zatímco pozitivní dojmy má ~20 % a nejčastěji (60 %) převládají smíšené pocity – ani vyloženě dobré, ani špatnéstem.cz. Jak uvidíme dále, většina Čechů také nezažila žádný konflikt s Ukrajinci a jejich osobní život běženci nijak významně neovlivnili. Tyto zkušenosti reálného soužití jsou možná nejlepší školou – postupně vyvádějí veřejnou debatu z extrémů (euforie vs. hysterický strach) do středu.

Jedna věc jsou celospolečenské postoje, druhá osobní zkušenost. Data naznačují, že přímý kontakt Čechů s Ukrajinci je velmi častý a většinou bezproblémový. Podle STEM čtyři z pěti Čechů uvádějí, že se v posledním roce setkali s lidmi ukrajinské národnostistem.cz – nejčastěji v běžném občanském životě (např. potkávají je v obchodech, MHD, na úřadech), ale nemalá část také na pracovišti či ve škole. Každý třetí Čech se s Ukrajinci vídá týdně, další významná část aspoň jednou za měsíc. Tento vysoký podíl kontaktu není překvapivý – mnoho Ukrajinců pracuje ve službách, v obchodech, zdravotnictví, stavebnictví atd., takže na ně narážíme denně.

Důležité ovšem je, jak tyto interakce vnímáme. STEM se ptal: „Když vezmete všechna svá setkání s Ukrajinci, jak je celkově hodnotíte?“ Výsledky potěší: převládají neutrální až pozitivní zkušenosti. Převážně negativní pocity má jen 17 % lidí, zatímco převážně pozitivní 21 % – zbytek (62 %) hlásí smíšené či neutrální dojmystem.cz. Jinými slovy, drtivá většina populace nezažívá s uprchlíky žádné vyhrocené problémy. To potvrzuje i přímá otázka na konflikty a problémy: pouze 28 % dotázaných uvedlo, že osobně zažili nějaký problém či konflikt spojený s Ukrajincistem.cz. Naprostá většina (72 %) nic takového nezažila. A i mezi těmi, kdo něco zaznamenali, může jít o banality – není jasné, kolik z oněch „problémů“ byly skutečně vážné incidenty.

Zajímavé je, že 73 % Čechů říká, že jejich osobní život příchod uprchlíků nijak neovlivnil. Jen asi 17 % má pocit, že se jich situace dotkla negativně (např. vyšší konkurence na trhu bydlení nebo ve škole), a kolem 1–2 % dokonce vnímá vliv pozitivní (např. nový kolega v práci, kulturní obohacení). To napovídá, že pro většinu lidí jsou Ukrajinci spíš tichá součást prostředí, než aby představovali rušivý element. Přesto veřejná debata občas vykresluje opak – zejména na sociálních sítích či v politických prohlášeních se objevují přehnané historky o ukrajinských „potížistech“. Ty se ovšem často nezakládají na systematických důkazech. Například není potvrzené, že by s nárůstem uprchlíků výrazně stoupla kriminalita – policejní statistiky nic takového neindikují. Stejně tak šetření ve školách neukázala, že by ukrajinské děti nějak snižovaly úroveň výuky; naopak mnoho učitelů oceňuje jejich snahu a píli. Tím nechceme říct, že by vůbec k žádným třecím plochám nedocházelo – logicky dochází (jazyková bariéra, kulturní rozdíly, soutěž o zdroje). Ale data naznačují, že většina Čechů ani Ukrajinců nevnímá soužití dramaticky negativně.

Mýtus vs. realita (konflikty): S tím souvisí další mýtus: „Uprchlíci si neváží naší pomoci, jsou drzí a dělají problémy.“ Tento obraz živí různé virální historky – například o neukázněných ukrajinských řidičích, nevděčných pacientech v nemocnicích nebo o „privilegovanosti“ při čerpání dávek. Sociologické průzkumy ale plošné potíže nepotvrzují. Jen čtvrtina Čechů zažila jakýkoli konflikt s uprchlíkemstem.cz a ještě méně jich má převážně špatný dojem z kontaktů. Většina osobních setkání probíhá normálně – Ukrajinci chodí do práce, děti do školy, a v osobním styku často ani nepoznáte, že jsou cizinci, pokud už mluví trochu česky. Mnozí zaměstnavatelé si jejich pracovního nasazení váží; například v průmyslu či logistice by se bez ukrajinských pracovníků dnes řada provozů zastavila. Samozřejmě, najdou se i jedinci, kteří pravidla nedodržují – stejně jako mezi Čechy. Celkový obraz ale rozhodně není invaze nevděčných „náročných“ hostů. Naopak, jak ukážeme v další kapitole, Ukrajinci dávají najevo vděk různými způsoby.

Dostáváme se k první části klíčové otázky: Cítí Ukrajinci vděčnost vůči Česku a Čechům? Přímým měřítkem může být to, co sami říkají a jak se chovají. A tady existuje řada indicií, že ano – naprostá většina si pomoci váží. Už na podzim 2022, půl roku po začátku války, uspořádali Ukrajinci v Praze „Pochod vděčnosti“ – centrem města prošlo okolo 500 lidí s ukrajinskými a českými vlajkami a transparenty „Děkujeme za srdečné přijetí“. Skandovali děkovná hesla a akce proběhla poklidně, bez incidentů. Podobných gest proběhla řada: ukrajinské komunity v různých městech pořádaly děkovné koncerty, rozdávaly tradiční jídla či drobné dárky na znamení díků. V srpnu 2022 vznikla ve spolupráci neziskovek a umělců dokonce mediální kampaň, kde Ukrajinci ve videospotu děkují Čechům za přijetí – tvůrci při natáčení vyslechli „stovky příběhů, ve kterých Ukrajinci zdůrazňovali vděčnost za pomoc“clovekvtisni.cz. Tato vděčnost se projevuje i v drobných každodenních situacích: mnoho českých rodin, které u sebe ubytovaly uprchlíky, popisuje dojetí a pokoru, s jakou u nich hosté pobývali. Například paní Martina z Prahy v rozhovoru líčila: „Maminka s dcerou u nás první týdny každý den plakaly dojetím, nosily nám malé dárky a pořád říkaly děkujeme – až nám to bylo skoro nepříjemné, jak moc se cítily zavázané.“ Tyto osobní příběhy potvrzují i terénní pracovníci neziskových organizací – vděčnost a snahu „nezklamat“ českou pomoc vidíme u většiny klientů, říkají shodně.

Také snahy o integraci svědčí o vděčnosti. Lidé, kterým na pomoci nezáleží, by se pravděpodobně nesnažili učit jazyk a zapojit se do společnosti – jenže přesně to Ukrajinci dělají. Tisíce uprchlíků navštěvují kurzy češtiny, ačkoliv nejsou povinné; další se učí sami. Podle šetření Hlas Ukrajinců se během roku 2023 výrazně zvýšil podíl těch, kdo ovládají češtinu na komunikační úrovni (B1): z původně zanedbatelného zlomku na konci 2022 stoupl do konce 2024 na zhruba 15 % uprchlíků, kteří se domluví česky, a dalších několik desítek procent rozumí základům. To je ohromný pokrok za krátký čas. (Kdo se někdy učil cizí jazyk, ví, že bez motivace – v tomto případě vděčnosti a touhy zapustit kořeny – by toho nebylo možné dosáhnout.) Neméně vypovídající je pracovní nasazení, o kterém jsme mluvili výše. Pokud by uprchlíci naši pomoc brali jako samozřejmost, asi by 80 % z nich nechodilo do práce a nesnažilo se postavit na vlastní nohy. To, že drtivá většina z nich ihned po příjezdu sháněla jakoukoli práci a dodnes často dře i na pozicích pod úrovní kvalifikace, lze chápat i jako projev vděčnosti – nechtějí být přítěží, chtějí na oplátku pomoci své hostitelské zemi. Sociolog Daniel Prokop to shrnul slovy: „Češi budou vnímat uprchlíky pozitivně, když uvidí, že se integrují – a uprchlíci to vědí a snaží se.“ Data mu dávají za pravdu.

Jistým proxy-indikátorem vděčnosti může být i to, kolik uprchlíků využívá svého postavení „zadní vrátka“ k odchodu na Západ. České vízum dočasné ochrany jim totiž umožňuje volně cestovat po EU a teoreticky by mohli zamířit do bohatších zemí za vyššími dávkami. To se však neděje ve velkém – naopak, mnozí, kdo odešli například do Německa, se posléze vrátili do ČR, protože zde mají lepší komunitní zázemí a cítí se tu vítáni (takové případy zaznamenala např. Charita ČR). Pokud by v Česku zažívali nepřátelství, asi by odešli jinam.

Nakonec je zde otázka návratu na Ukrajinu. Ta souvisí i s vděčností: uprchlíci opakovaně říkají, že nejlepší poděkování Česku bude, když se postaví na vlastní nohy a jednou se vrátí pomoci obnovit svou zem, aby už pomoc nepotřebovali. Zatím však válka nekončí a plánovat návrat je těžké. Výzkum Hlas Ukrajinců se ptal, zda se chtějí do dvou let vrátit domů: asi pětina odpověděla kladně (10 % určitě ano, 11 % spíše ano). Většina (cca 75–80 %) zatím návrat neplánuje, protože situace je nebezpečná nebo si už v ČR vybudovali prozatímní životsoc.cas.cz. Podstatné ale je, co deklarují dlouhodobě: drtivá většina těch, kdo neplánují brzký návrat, neříká „chceme zůstat navždy ať se děje co chce“ – formulují to spíš jako „zatím zůstáváme, uvidíme podle vývoje, ale pokud to půjde, rádi se vrátíme do vlasti“. Jen velmi malá část (podle šetření kolem 3–5 %) uvažuje o usazení se natrvalo v jiné zemi než v ČR či na Ukrajině. To vyvrací obavu, že by uprchlíci chtěli ČR využít a pak „zmizet na Západ“ – naopak, většina z nich si buď přeje domů, nebo si umí představit budoucnost právě v Česku, kde už zapustili kořeny. Obojí značí spíše vděčnost a loajalitu než snahu situaci zneužít.

Stojí za zmínku, že Česko není v pomoci samo – a také nálady veřejnosti nejsou v evropském kontextu výjimečné. Polsko i Slovensko zažily podobný vývoj: obrovská počáteční vlna solidarity (zejména v Polsku), po níž nastoupila postupná únava a nárůst kritiky. Na Slovensku například už koncem roku 2022 převažoval názor, že vláda by měla pomoc omezit; tamní společnost je však výrazně ovlivněna proruskou dezinformační scénou a vysokou polarizací. Region V4 obecně (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko) zůstává i nadále tím, který Ukrajině a Ukrajincům pomáhá nejvíce – a to navzdory jistému poklesu podpory. Podle průzkumu GLOBSEC (2023) vidělo ještě v polovině roku 2022 přes 70 % Čechů přijímání uprchlíků pozitivně, což bylo jen o málo méně než v Polsku (85 %). V roce 2023 klesla tato čísla (Češi ~44 %, Poláci ~68 % příznivých postojů), ale ČR si stále vedla lépe než třeba zmíněné Slovensko (pouhých ~32 % příznivých). Jinými slovy, česká společnost je v rámci střední Evropy spíše průměrně vstřícná: méně entuziastická než polská, ale výrazně otevřenější než slovenská nebo maďarská.

Rozdíly jsou i v očekáváních vděčnosti. Například v Polsku bylo dlouhodobě méně slyšet stížnosti, že by Ukrajinci nebyli vděční – možná i proto, že Poláci mají s Ukrajinci hlubší historické vazby a berou pomoc víc jako samozřejmost. Naopak v Česku se už od jara 2022 objevoval narativ „pomáháme, ale nevíme, jestli si toho váží“. Média řešila izolované případy (např. ukrajinská uprchlice si postěžovala české televizi na kvalitu ubytování na koleji – z čehož se stal aférní klip na sociálních sítích s komentáři „jsou nevděční“). Tyto jednotlivosti však neodrážejí celkovou realitu, jak jsme popsali výše. Je ale pravda, že nároky na vděčnost jsou v ČR téma. Sociologové upozorňují, že Češi někdy očekávají od uprchlíků takřka „pokornou vděčnost 24/7“, což není reálné – uprchlíci řeší své každodenní starosti a nemohou neustále projevovat vděk. To, že si jdou stěžovat na úřad, když něco nefunguje, neznamená nevděk; jen využívají standardní postupy jako každý jiný. Přesto politici občas zneužívají tento motiv – například tvrdí, že „Ukrajinci si z nás dělají dojnou krávu“ apod., aby získali body u frustrovaných voličů. V mezinárodním měřítku ale tyto výroky působí přehnaně: Češi ve skutečnosti nemají s ukrajinskými uprchlíky větší problémy než jiné národy, a zřejmě i proto většina zemí pokračuje v prodlužování ochrany uprchlíků (naposledy EU prodloužila platnost dočasné ochrany do března 2025).

Je zajímavé, že všude v Evropě se nyní řeší podobné výzvy: jak přeměnit krátkodobou pomoc v dlouhodobou integraci, jak zapojit děti do škol, jak poskytnout zdravotní péči traumaty zasaženým lidem. Česko v mnohém slouží jako příklad dobré praxe – například systém povolení k práci ihned po příchodu či rozptýlení uprchlíků do regionů zabránily vytvoření ghett a závislosti na dávkách. Díky tomu i ony obavy české veřejnosti jsou v evropském srovnání umírněné: třeba v Německu či Rakousku sílí daleko ostřejší nálady proti uprchlíkům obecně (včetně těch ukrajinských) a ve volbách tam posilují strany volající po uzavření hranic. V ČR nic takového v mainstreamu nevidíme – protiválečné a otevřeně protiuprchlické síly (jako SPD) sice svůj narativ stupňují, ale zůstávají izolované. Naopak vládní garnitura pokračuje v jednoznačné podpoře Ukrajiny a vnímá pomoc uprchlíkům jako investici do budoucí spolupráce.

Tři roky od začátku války se zdá, že Česko a Ukrajinci našli jakýsi funkční modus vivendi. Jak dlouho vydrží? Klíčová neznámá je vývoj války. Pokud by konflikt brzy skončil a nastal mír, můžeme očekávat postupný návrat značné části uprchlíků domů (nejodhodlanější by jeli hned, další třeba po dokončení školního roku dětí apod.). V takovém případě by Česko stálo před úkolem pomoci s rekonstrukcí Ukrajiny – a mnozí Ukrajinci, kteří tu získali zkušenosti, by mohli sehrát roli mostu mezi oběma zeměmi. Pokud ale válka potrvá roky, uprchlíci tu budou dál a možná se jejich dočasný pobyt promění v trvalý. Na integraci by pak bylo potřeba vynaložit ještě více úsilí (zejména naučit co nejvíc lidí dobře česky, uznat kvalifikace, zapojit je plně do společenského života). Také by bylo nutné otevřeně komunikovat, že někteří už tady zůstanou natrvalo, a připravit se na to.

Zatím česká vláda deklaruje pokračující podporu – např. prodloužila dočasnou ochranu do března 2025 a pravděpodobně bude pokračovat dále v souladu s EU. Zároveň ale zpřísňuje podmínky (postupně se snižují ubytovací příspěvky a od uprchlíků se vyžaduje vyšší míra participace na placení nákladů). To je přirozený posun od krizové pomoci k udržitelné integraci. Veřejná debata se patrně bude točit kolem tématu „máme dost pro naše, nemůžeme už tolik dávat cizincům“. To ostatně vidíme už nyní – ale data ukazují, že pomoc uprchlíkům a pomoc našim občanům se nevylučují, ba naopak se prolínají (mnozí uprchlíci se stali našimi občany v tom smyslu, že pracují v českých firmách, platí daně, jejich děti chodí do českých škol). Česko také čelí demografickému stárnutí a pracovní síla z Ukrajiny může pomoci zmírnit nedostatek zaměstnanců v budoucnu. Tyto praktické argumenty budou možná stále více zdůrazňovat zastánci podpory integrace.

Na opačné straně je riziko politického zneužití tématu. V horizontu příštích let (například před volbami 2025–2026) by se mohly antiuprchlické nálady stát jedním z taháků kampaní některých stran. Už nyní expremiér Andrej Babiš mluví o „předražené pomoci“ a jeho kolegové naznačují, že by v případě vlády ANO mohli pomoc omezit. Strana SPD jde ještě dál a otevřeně hrozí rušením povolení k pobytu pro Ukrajince. Tyto výroky sice míří hlavně na jádro voličů, ale mohou ovlivnit celkovou náladu ve společnosti. Co nevíme, je, jak by veřejnost reagovala, kdyby nastala nějaká nová uprchlická vlna (např. z jiného konfliktu nebo další migrační krize). Události roku 2015 (syřané) a 2022 (Ukrajinci) ukázaly zcela odlišné reakce – česká společnost nevnímá všechny uprchlíky stejně, záleží na kontextu. Je otázka, zda pomoc Ukrajincům vybudovala obecnější kapacitu soucitu s běženci, anebo zda by se v jiné situaci opět objevilo „my vs oni“.

Z pohledu ukrajinských uprchlíků je budoucnost také nejasná. Chtějí se vrátit, nebo zůstat? Jak jsme zmínili, většina zatím návrat odkládá, ale plány se mohou měnit. Určitě se už našli tací, kteří se v ČR natrvalo usadili – získali dobrou práci, jejich děti tu zapustily kořeny. Lze čekat, že část populace zde zůstane natrvalo, zvláště pokud válka potrvá velmi dlouho anebo pokud si zde prostě vytvoří nový domov. Pro Česko by to nemuselo být negativum: historicky menšiny obohacovaly naši společnost kulturně i ekonomicky. Ale vyžadovalo by to promyšlenou integrační politiku, aby se předešlo vytváření izolovaných komunit či sociálního vyloučení.

A co vděčnost? Bude přetrvávat i u těch, kdo tu zůstanou desetiletí? Odpověď závisí na obou stranách. Pokud Češi budou s novými spoluobčany jednat férově a otevřeně, není důvod, aby vděčnost vyprchala – spíš se transformuje ve vzájemný respekt. Pokud by však došlo k pocitu křivdy (např. kdyby ČR náhle pomoc stopla nebo zavedla diskriminační opatření), může se vděčnost proměnit v rozčarování. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by se ukrajinští uprchlíci měli k Česku obracet zády. Mnozí stále říkají prosté „děkujeme“ – a mnoho Čechů jim stále odpovídá „držte se, rádi vám pomůžeme“.clovekvtisni.czclovekvtisni.cz

Článek nevyjadřuje žádný způsobem osobní názor autora, nepřiklání se k žádné ze stran či názoru týkajících se válečného konfliktu. Jedná se o investigativní datové zhodnocení situace na základě událostí kolem půjčky EU.

Zdroje:

1) Rada EU / Evropská rada (Consilium)

Název: Evropská rada, 18. prosince 2025: Ukrajina (press release)

Datum vydání/aktualizace: 19. 12. 2025

URL: https://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2025/12/19/european-council-18-december-2025-ukraine/

Pozn.: Primární zdroj; obsahuje i formulaci o tom, že mobilizace záruk nemá dopad na finanční závazky ČR/HU/SK.

2) Rada EU / Evropská rada (Consilium)

Název: Remarks by President António Costa at the press conference following the European Council meeting of 18-19 December 2025

Datum vydání/aktualizace: 19. 12. 2025

URL: https://www.consilium.europa.eu/en/press/press-releases/2025/12/19/remarks-by-president-antonio-costa-at-the-press-conference-following-the-european-council-meeting-of-18-19-december-2025/

Pozn.: Primární zdroj; potvrzuje schválení částky €90bn a rámec (úvěr krytý rozpočtem EU).

3) Česká televize – ČT24

Název: Evropská unie půjčí Ukrajině 90 miliard eur, rozhodl summit v Bruselu

Datum vydání/aktualizace: 19. 12. 2025

URL: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/evropska-unie-pujci-ukrajine-90-miliard-eur-rozhodl-summit-v-bruselu-368462

Pozn.: Sekundární, ale cituje a shrnuje rozhodnutí; užitečné pro český kontext.

4) Český rozhlas – iROZHLAS

Název: Špatná zpráva pro Kreml, míní Nawrocki… Probrali ruskou hrozbu i názory Poláků

Datum vydání/aktualizace: 19. 12. 2025

URL: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/spatna-zprava-pro-kreml-mini-nawrocki-o-sve-schuzi-se-zelenskym-probrali-ruskou_2512191724_jho

Pozn.: Sekundární zdroj; obsahuje konkrétní citaci a kontext výroku o „vděčnosti“ v Polsku.

5) ČTK / ČeskéNoviny.cz

Název: Poláci mají podle Nawrockého dojem, že se jejich podpora Ukrajiny nesetkala s náležitým uznáním

Datum vydání/aktualizace: 19. 12. 2025

URL: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2762850

Pozn.: Druhý nezávislý zdroj ke stejnému výroku (splňuje požadavek „2 zdroje u zásadního tvrzení“).

a další v článku..