Dvojí metr SPD: dávky vadí, dokud z nich někdo „správný“ nevydělává

SPD má jednoduchý slogan, který funguje. Peníze slušným, ne parazitujícím. Žádné dávky pro cizince a nepřizpůsobivé. Revize pobytu Ukrajinců. Tato hesla se objevují přímo v oficiální komunikaci hnutí, včetně volebního desatera, kde SPD slibuje „žádné dávky pro cizince a nepřizpůsobivé“ a „revizi pobytu Ukrajinců“.

Na první pohled to zní jako boj za spravedlnost. Jenže právě u dávek a chudoby je potřeba se ptát přesněji: kdo na systému skutečně vydělává? Je to matka s dětmi, rodina na ubytovně nebo válečný uprchlík? Anebo spíš majitel domu, pronajímatel předraženého bytu, provozovatel ubytovny a politik, který si z lidské nouze dělá volební plakát?

Tomio Okamura už v roce 2017 na webu SPD psal, že navyšování sociálních dávek podle něj nahrává „nepřizpůsobivým skupinám občanů“ a že SPD říká „peníze slušným a řádným lidem, ne parazitujícím“. O několik let později SPD opět psala o „zneužívání sociálních dávek nepřizpůsobivými“ a o tom, že peníze nemají směřovat k lidem, kteří „parazitují“ na dávkách.

To je politická řeč, která má jasného adresáta. Neříká se nahlas vždycky „Romové“, ale v českém prostředí tomu každý rozumí. Stejný mechanismus se dnes používá i u Ukrajinců. Část veřejnosti slyší, že Ukrajinci berou dávky, práci, byty, místa ve školách. Z celé složité reality zůstane jednoduchý dojem: někdo cizí nebo „nepřizpůsobivý“ dostává něco, co by mělo patřit „našim“.

Jenže právě tahle zkratka zakrývá zásadní věc. Sociální dávky často nejsou žádný luxus pro příjemce. U dávek na bydlení se peníze v praxi velmi často přelévají k pronajímatelům. A pokud někdo pronajímá chudým lidem špatné bydlení za vysoké částky, pak není hlavním vítězem systému chudá rodina, ale ten, kdo inkasuje nájem.

A tady začíná být příběh SPD nepříjemný.

Nejsilněji doloženým případem je bývalý poslanec SPD Lubomír Volný. Česká televize v pořadu Reportéři ČT popsala, že Volný pět let pronajímal byty chudým rodinám, o kterých jeho strana mluvila jako o „parazitech“. Podle reportáže od nich dostával nájemné, které platil stát, přičemž cena měla odpovídat luxusnímu bydlení, ačkoli šlo o byty podřadné kvality.

Český rozhlas později přímo na místě popsal domy v ostravském Přívoze, které Volný vlastnil. Byty ve vyloučené lokalitě podle reportáže pronajímal převážně romským rodinám. Jedna nájemnice uvedla, že za byt se vším všudy platí 17 tisíc korun měsíčně. Volný naopak tvrdil, že nejvyšší nájem u něj činí 7 500 korun a zbytek jsou energie a voda pro početnou rodinu.

Tady nejde o to, zda měl Volný formálně právo byty pronajímat. Jde o politický rozpor. Člověk zvolený za hnutí, které stavělo kampaň na boji proti lidem na dávkách, sám pronajímal bydlení lidem závislým na dávkách. SPD ukazovala prstem na příjemce, ale v jejích vlastních řadách seděl člověk, jehož příjem s tímto systémem souvisel.

To je přesně ten dvojí metr. Když chudý člověk dostane dávku na bydlení, stane se z něj v očích části politiků „parazit“. Když pronajímatel tutéž dávku nepřímo inkasuje skrze nájem, říká se tomu podnikání.

Česká debata o dávkách je často postavená vzhůru nohama. Veřejnost se učí podezírat ty nejslabší, ale mnohem méně se mluví o lidech, kteří z jejich slabosti udělali obchodní model. Obchod s chudobou nefunguje tak, že si chudé rodiny žijí dobře ze státních peněz. Funguje tak, že rodina nemá na výběr, bydlí v drahém a špatném bydlení a stát část peněz pošle do systému, ve kterém končí u majitele nemovitosti.

Proto je tak důležité rozlišovat mezi člověkem v nouzi a člověkem, který na nouzi vydělává. SPD ale dlouhodobě míří hlavně na první skupinu. Na ty, kteří dávku pobírají. Ne na ty, kteří z ní mohou mít stabilní příjem.

A to není detail. To je jádro problému.

Novější případ ze Štětí ukazuje trochu jiný, ale podobně varovný mechanismus. Seznam Zprávy v červenci 2025 popsaly kauzu bývalého radního za SPD Lukáše Fridrycha. Podle reportáže prosazoval, aby město koupilo za šest milionů korun zanedbaný dům od lidí spojovaných policií s kauzou obchodování s lidmi. Argumentovalo se mimo jiné tím, že jinak se tam nastěhují Romové.

Fridrych podle Seznam Zpráv přiznal, že je trestně stíhán, ale vinu odmítl. Policie jej podle článku stíhala pro podezření z korupce; platí tedy presumpce neviny. SPD se od něj distancovala s tím, že za hnutí kandidoval, ale nebyl jeho členem.

I tady je ale důležitý vzorec. Politika strachu z Romů se může proměnit v ekonomický nástroj. Veřejné peníze se mají vydat ne proto, že je to nejlepší řešení, ale proto, že se lidem předloží strašák: když to nekoupíme, přijdou „nepřizpůsobiví“.

To je stejná logika, která funguje i ve velké politice. Neřešit bydlení. Neřešit dostupnost nájmů. Neřešit obchodníky s chudobou. Stačí ukázat na skupinu lidí a říct: kvůli nim se máte bát.

U Ukrajinců je potřeba být přesný. Nepodařilo se mi dohledat stejně silně doložený případ jako u Lubomíra Volného, tedy že by konkrétní současný člen SPD přímo vydělával na ubytování Ukrajinců nebo na dávkách pro Ukrajince. Bylo by nepoctivé to tvrdit bez důkazů.

Doložený je ale jiný rozpor. SPD a Tomio Okamura z Ukrajinců udělali politické téma. V lednu 2026 Okamura podle Novinek prohlásil, že chce ukončit jakékoliv vyplácení sociálních dávek a finanční podpory Ukrajincům. Stejný článek připomíná, že humanitární dávka je určena lidem s dočasnou ochranou bez dostatečných příjmů, že v Česku bylo přes 390 tisíc lidí s dočasnou ochranou a že dávku v září 2025 pobíralo 83 tisíc osob.

Zároveň ale podle dat MPSV uprchlíci ve třetím čtvrtletí 2025 odvedli do rozpočtu 8,2 miliardy korun, zatímco výdaje spojené s jejich podporou činily 3,9 miliardy. Jinými slovy, bilance byla podle ministerstva v plusu o 4,3 miliardy korun.

To neznamená, že integrace Ukrajinců nemá problémy. Má. Školy, bydlení, zdravotnictví i pracovní trh cítí tlak. Ale poctivá debata musí stát na datech. Pokud někdo tvrdí, že hlavním problémem jsou dávky pro Ukrajince, měl by zároveň říct, kolik Ukrajinců pracuje, kolik odvádí a kdo ve skutečnosti profituje z jejich levné práce nebo z drahého bydlení.

Do stejného obrazu zapadá i případ, kdy Tomio Okamura zveřejnil na sociálních sítích poštovní poukázku na sociální dávky ve výši téměř 100 tisíc korun. Seznam Zprávy následně dohledaly ženu z Ostravy, které se dávky týkaly. Žena vysvětlila, že šlo o peníze za dva měsíce na devět nezletilých dětí, které měla v péči. Podle článku se neprokázalo zneužívání dávek.

To je ukázkový příklad, jak lze ze složité lidské situace udělat politickou rekvizitu. Částka vypadá šokující, dokud se neřekne, že se týká devíti dětí a více dávek za určité období. Jenže sociální sítě nepotřebují kontext. Potřebují emoci. Rozhořčení. Sdílení.

A přesně na tom tahle politika stojí.

SPD se často brání, že nekritizuje Romy jako etnikum, ale „nepřizpůsobivé“. Jenže v české realitě je to slovo často průhledná nálepka. Když se mluví o dávkách, ubytovnách, ghettech a „nepřizpůsobivých“, velká část publika si automaticky dosadí Romy.

K tomu se přidávají výroky kolem romského holokaustu. Okamura v roce 2018 řekl, že tábor v Letech nebyl oplocený a byl v něm volný pohyb; později se za část výroku omluvil. Poslanec SPD Miloslav Rozner použil pro tábor v Letech výraz „neexistující pseudokoncentrák“. Rozner byl později za tento výrok pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu za zpochybňování genocidy.

V takovém prostředí pak není divu, že se z konkrétních sociálních problémů stává kulturní válka. Bydlení už není otázka zákonů, nájmů a chudoby. Je to otázka „slušných“ proti „nepřizpůsobivým“. A v takové válce se snadno ztratí ti, kdo na ní vydělávají.

Největší trik české debaty o dávkách spočívá v tom, že veřejný hněv míří dolů. Na rodiny v nouzi. Na Romy. Na Ukrajince. Na lidi v ubytovnách. Na matky samoživitelky. Na pěstouny. Na ty, kteří často nemají politickou sílu se bránit.

Ale peníze z bydlení často tečou nahoru. K vlastníkům bytů, domů a ubytoven. K těm, kdo mohou nastavit cenu. K těm, kdo si mohou vybrat nájemníka. K těm, kdo z nedostatku dostupného bydlení udělali výnosný byznys.

A právě proto je případ Lubomíra Volného tak symbolický. Ne proto, že by byl jediný. Ale proto, že ukazuje mechanismus v čisté podobě. Strana mluví o „parazitech“. Její poslanec pronajímá byty lidem v nouzi. Nájemné souvisí se státní podporou. Kritika míří na chudé, ne na byznys s chudobou.

Boj proti zneužívání dávek je legitimní téma. Stát má kontrolovat, komu a proč posílá peníze. Jenže skutečný boj proti zneužívání by musel začít jinak. Ne ponižováním příjemců. Ne zveřejňováním složenek. Ne strašením Romy a Ukrajinci.

Musel by začít tvrdou kontrolou předražených nájmů hrazených z veřejných peněz. Musel by řešit kvalitu bydlení. Musel by bránit tomu, aby se z ubytoven staly továrny na státní peníze. Musel by rozlišovat mezi člověkem, který potřebuje pomoc, a člověkem, který z té pomoci udělal příjem.

A hlavně by musel platit pro všechny. I pro politiky. I pro kandidáty. I pro lidi, kteří navenek křičí proti dávkám, ale uvnitř systému mohou sami těžit z toho, že stát chudým lidem pomáhá zaplatit střechu nad hlavou.

SPD se ráda tváří jako strana, která chrání „slušné lidi“ před těmi, kdo údajně zneužívají systém. Jenže skutečný test férovosti není v tom, jak tvrdě umí politik mluvit o chudých. Skutečný test je v tom, zda si troufne i na ty, kteří z chudoby mají byznys.

A tady je dvojí metr vidět nejvíc.

Když dávku dostane chudá rodina, je z ní problém.
Když stejná dávka skončí v nájmu u majitele nemovitosti, je to trh.
Když Ukrajinec požádá o humanitární dávku, je to podle SPD téma pro ostrou kampaň.
Když ale Ukrajinci pracují a odvádějí do rozpočtu víc, než stát vydá na pomoc, do sloganu se to nevejde.
Když se mluví o Romech, často se řeší „nepřizpůsobiví“.
Když se mluví o obchodnících s chudobou, najednou je ticho mnohem větší.

A právě proto by se debata o dávkách měla otočit. Nezačínat otázkou, komu co sebrat. Ale otázkou, kdo si z lidské nouze udělal politický i ekonomický byznys.

Seznam zdrojů použitých v článku, rozdělený podle toho, k čemu byly použity: