Článek
Češi o sobě s oblibou a notnou dávkou hrdosti prohlašují, že jsou národem pejskařů. S více než dvěma miliony psů držíme v přepočtu na obyvatele přední příčky nejen v Evropě, ale i celosvětově. Pes už dávno není jen hlídačem u boudy, stal se plnohodnotným členem rodiny. A jako takový s námi pochopitelně jezdí i na dovolené, prodloužené víkendy nebo výlety do přírody.
Představa o idylické dovolené se čtyřnohým přítelem ovšem velmi často narazí na tvrdou realitu hned při prvním hledání ubytování. Mýtus o dog-friendly zemi se začíná hroutit v momentě, kdy otevřete rezervační portály a podíváte se na ceníky tuzemských hotelů, penzionů nebo pronajímatelů chat.
Zjistíte totiž, že vzít si s sebou psa střední nebo větší velikosti se stává téměř luxusní záležitostí. Společnost, a především sektor služeb a cestovního ruchu, sice psy toleruje, ale objevila v nich nesmírně lukrativní zdroj dodatečných příjmů. Z chlupatých členů rodiny se tak pro provozovatele staly chodící peněženky.
Následující řádky přinášejí objektivní pohled na to, jaká je současná realita cestování se psem po České republice. Ukazují, proč pejskaři často platí astronomické sumy, jaké překážky na ně čekají a proč je téma psů ve veřejném prostoru rozbuškou, která dokáže spolehlivě rozdělit společnost na dva nesmiřitelné tábory.
Pes versus dítě: Kdo vyjde dráž?
Nejde o nadsázku, ale o prostou matematiku. Pokud vyrazíte na dovolenou s tříletým dítětem, naprostá většina tuzemských ubytovacích zařízení vám jej ubytuje zcela zdarma, případně za symbolický poplatek, pokud nevyžadujete přistýlku. Děti do tří, a někde dokonce i do šesti let, jsou zkrátka z pohledu ubytovatelů neviditelnou položkou, která má rodiny motivovat k návštěvě.
U psů je situace diametrálně odlišná. Zcela bezplatné ubytování pro psa je naprostou raritou. Běžný standardní poplatek za noc se dnes v průměrném tříhvězdičkovém penzionu pohybuje mezi 300 až 500 korunami. Ve čtyřhvězdičkových hotelech nebo u populárních glampingových stanů a hausbótů cena běžně stoupá na 800 až 1 500 korun za zvíře a noc.
Pro rodinu, která jede na týdenní dovolenou, to znamená dodatečný náklad ve výši několika tisíc korun. Paradoxně tak za přítomnost psa, který spí na vlastním pelíšku a konzumuje vlastní dovezené krmivo, zaplatíte ubytovateli více než za batole, které využívá hotelové energie, vodu a mnohdy i snídaňový bufet. A pokud máte psy dva? Poplatky se ve většině případů bez milosti násobí.
Skrytá daň z lásky k chlupáčům
Je nutné uvést, že ubytovatelé mají pro zavádění poplatků pádné argumenty. Tím nejčastějším je úklid. Přítomnost zvířete na pokoji znamená nutnost důkladnějšího luxování, odstraňování chlupů z koberců a textilií a často i nutnost použití speciálních čisticích prostředků kvůli prevenci alergií u dalších hostů. Pokojová služba zkrátka stráví úklidem po psovi více času.
Druhým legitimním důvodem je riziko poškození vybavení. Poškrábané dveře, okousané nohy od postele nebo nehody na koberci jsou noční můrou každého hoteliéra. Z tohoto pohledu slouží vysoký poplatek za psa částečně jako riziková přirážka.
Problém ovšem nastává v nepoměru. Zatímco v západní Evropě (například v Rakousku nebo Německu) je poplatek za psa obvykle nastaven tak, aby reálně pokryl zvýšené náklady na úklid (často jde o jednorázový poplatek za pobyt ve výši 10 až 20 eur), v Česku se z něj stal čistý ziskový model. Ubytovatelé zjistili, že lidé, kteří nechtějí nebo nemohou dát psa do psího hotelu, poplatek nakonec akceptují. Cenotvorba tak nereflektuje reálné náklady, ale ochotu zákazníka platit.
Detektivka jménem koupání a výlety
Finanční stránkou věci však komplikace nekončí. Další překážkou je samotná logistika pohybu a trávení volného času. Hledání míst, kam je vstup se psem povolen, připomíná prohledávání minového pole.
Typickým příkladem je letní koupání. Krajské hygienické stanice logicky zakazují vstup zvířatům na oficiální a udržovaná koupaliště. Přírodní vodní plochy, jezera a pískovny jsou na tom o něco lépe, ovšem i zde se v posledních letech množí cedule s přeškrtnutým psem. Oficiálních, vyznačených a udržovaných „psích pláží“ je v Česku minimum. Pejskaři jsou tak často nuceni hledat odlehlá místa na březích řek, kde zase riskují konflikty s rybáři, nebo se musí spoléhat na neověřené tipy z internetových fór.
Podobná situace vládne i na turistických trasách, zejména v národních parcích a chráněných krajinných oblastech. Správy parků zavedly přísná pravidla, která nařizují mít psa neustále na vodítku. Důvodem je ochrana volně žijící zvěře, kterou volně pobíhající psi stresují nebo přímo loví. Ačkoliv je toto nařízení z hlediska ochrany přírody naprosto pochopitelné a správné, pro majitele, kteří hledali prostor pro volný pohyb svého zvířete, to znamená zásadní omezení.
Vysvětlení souvislostí: Dva nesmiřitelné tábory
Současný stav není jen důsledkem byznysových kalkulací, ale také hlubšího společenského problému. Ne všichni psi jsou totiž vychovaní a ne všichni majitelé ohleduplní. Právě bezohlednost části pejskařů je hlavním motorem pro zavádění zákazů a restrikcí.
Český internet a sociální sítě jsou plné diskuzí, kde na sebe naráží dva radikální pohledy. Na jedné straně stojí zarytí pejskaři, kteří vnímají jakékoliv omezení svého zvířete jako osobní útok. Často argumentují tím, že jejich pes „nic nedělá“ a „chce si jen hrát“. Odmítají respektovat osobní prostor ostatních lidí, kteří mohou mít ze psů strach, nebo po svých zvířatech neuklízí exkrementy.
Na straně druhé jsou lidé, kteří přítomnost psů ve veřejném prostoru nesou s nelibostí. Vnímají je jako zdroj hluku, nečistoty a potenciálního nebezpečí. Každý incident s agresivním psem, nebo jen nepříjemná zkušenost z restaurace, kde pes rušil ostatní hosty, dává tomuto táboru další argumenty pro volání po tvrdší regulaci.
Provozovatelé ubytování a služeb se ocitají uprostřed této palby. Zavedení vysokého poplatku za zvíře se pro ně stalo efektivním filtrem. Část pejskařů to odradí úplně, což sníží riziko stížností od ne-pejskařů, a těm, kteří zaplatí, se ubytování díky extra příjmu bohatě vyplatí.
Praktické dopady na běžné lidi
Pro běžného majitele psa má tento systém zcela reálné, každodenní dopady. Plánování dovolené se stává vyčerpávajícím procesem. Už nestačí jen vybrat lokalitu a zarezervovat pokoj. Následuje zdlouhavé čtení podmínek ubytování, obvolávání recepcí s dotazy na omezení velikosti psa (mnoho hotelů má limit do 10 nebo 15 kilogramů), a propočítávání, zda se rodině vůbec vyplatí zvíře brát s sebou.
Zvyšuje se také tlak na psí hotely a profesionální hlídače. Pokud totiž rodina zjistí, že za psa v penzionu zaplatí 5 000 korun za týden, zvažuje alternativy. Kvalitní psí hotely hlásí v sezóně stop-stav měsíce dopředu, a i zde se ceny pohybují od 400 do 800 korun za den. Vlastnit většího psa se tak z finančního hlediska stává skutečným závazkem, který ovlivňuje rodinný rozpočet po celý rok.
Dalším dopadem je vytváření specifických „bublin“. Vznikají izolované kempy a ubytování, které se profilují striktně jako dog-friendly a cílí výhradně na pejskaře. Zde se sice psi mohou pohybovat volněji a poplatky bývají snesitelnější, ovšem standard služeb pro samotné lidi je často na mnohem nižší úrovni. Zákazník je tak nucen volit mezi svým pohodlím a pohodlím svého zvířete.
Závěr: Luxus jménem pes
Česká republika zůstává zemí, která psy miluje. Počet domácností vlastnících alespoň jednoho psa neklesá, naopak mírně roste. Změnil se však přístup k tomu, jakou roli psi ve společnosti hrají z ekonomického hlediska.
Komerční sektor velmi rychle pochopil, že vztah člověka ke zvířeti je založen na emocích, a emoce jsou vždy skvělým obchodním artiklem. Výsledkem je stav, kdy se cestování se psem stalo luxusní nadstavbou. Zaplatit za ubytování psa více než za vlastní dítě se stalo běžnou praxí, nad kterou se už málokdo pozastaví.
Pro majitele psů to znamená nutnost smířit se s tím, že jejich láska ke zvířatům ponese kromě citových vazeb i nezanedbatelnou finanční zátěž. A pro společnost jako takovou je to zrcadlo, které ukazuje, že tolerance k domácím mazlíčkům často končí tam, kde začínají chybět pravidla a vzájemná ohleduplnost. Dokud nebudou pejskaři respektovat hranice svého okolí a ubytovatelé nenajdou balanc mezi oprávněnými náklady a prostým rýžováním, zůstane hledání ideální dovolené se psem i nadále frustrující detektivkou.
Zdroje a inspirace
• Český statistický úřad (ČSÚ)Demografická a statistická data ohledně struktury domácností a cestovního ruchu v ČR. Data slouží pro kontextuální pochopení objemu turismu. URL: https://www.czso.cz/
• Státní veterinární správa (SVS ČR)Informace o počtu registrovaných a čipovaných psů v České republice a o podmínkách cestování se zvířaty. URL: https://www.svscr.cz/
• České dráhy (ČD)Přepravní podmínky a ceníky poplatků za cestování s domácími mazlíčky ve vlacích, pro ilustraci logistické zátěže pejskařů. URL: https://www.cd.cz/
• Zákony pro lidi (Občanský zákoník)Pravidla pro poskytování ubytovacích služeb a ochranu majetku (Zákon č. 89/2012 Sb.), z nichž ubytovatelé vycházejí při stanovování interních pravidel a restrikcí pro zvířata. URL: https://www.zakonyprolidi.cz/
Tento článek vychází z informací dostupných v době jeho publikace. Pokud dojde ke změně legislativy nebo zveřejnění nových údajů, mohou se některé informace změnit.
