Konec lovu na Anděla smrti: Jak Josef Mengele unikal spravedlnosti a našel smrt v Brazílii

Příběh dlouholetého pátrání po Josefu Mengelem. Zjistěte, jak se osvětimský lékař skrýval v Jižní Americe a jak vědci v roce 1985 z forenzních důkazů potvrdili jeho smrt.

Dlouhá, vyčerpávající a po desetiletí frustrující štvanice napříč Latinskou Amerikou skončila. Hon na muže, který trval bezmála čtyřicet let, dospěl ke svému definitivnímu, byť pro mnohé neuspokojivému závěru na malém, nenápadném hřbitově v brazilském městě Embu nedaleko São Paula. Dne 6. června 1985 zde byly exhumovány tělesné pozůstatky muže, u kterého mezinárodní tým 17 expertů následně potvrdil to, o čem se dlouho jen spekulovalo. Nalezená kostra patřila jednomu z nejhledanějších nacistických válečných zločinců všech dob. Tímto mužem byl doktor Josef Mengele, bývalý hlavní lékař v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka.

Mengele, přeživšími vězni obávaný a přezdívaný „Anděl smrti“, byl podle historických i soudních záznamů přímo odpovědný za vyhlazení přibližně tří set tisíc mužů, žen a dětí. S chladnokrevností a v bílých rukavičkách stával na osvětimské železniční rampě, kde pouhým pohybem ruky rozhodoval o tom, kdo půjde na nucené práce a kdo zamíří rovnou do plynových komor. Právě na vybraných vězních, s obzvláštním zaměřením na dvojčata či lidi s fyzickými anomáliemi, prováděl své zrůdné a vědecky neospravedlnitelné pseudolékařské experimenty. Po válce se mu však podařilo uniknout soudním tribunálům a po desetiletí se úspěšně skrýval před lovci nacistů, justicí i tajnými službami po celém světě.

Na rozdíl od divokých představ o luxusním životě v nedobytné pevnosti ztracené někde v tropickém pralese, chráněné po zuby ozbrojenými strážci, prožil Mengele svá poslední léta poměrně obyčejným a nenápadným životem. Jeho konec byl v příkrém rozporu s velikostí jeho zločinů až neuvěřitelně banální: zemřel v únoru roku 1979 utonutím u brazilské pláže Bertioga ve věku osmašedesáti let. Trvalo však dalších více než šest let, než se tato pečlivě střežená informace dostala na veřejnost a byla vědecky potvrzena forenzními specialisty.

Mengeleho únik z poválečné Evropy nepředstavoval žádnou chaotickou akci, nýbrž dobře organizovanou operaci za pomoci husté sítě sympatizantů. Na jaře roku 1949, kdy se smyčka začala pomalu stahovat, se rozhodl opustit starý kontinent a vydal se na cestu do Argentiny. Trasa jeho nelegálního útěku vedla nejprve přes Brennerský průsmyk do italského přístavního města Janov. Během cesty spoléhal na pomoc profesionálních převaděčů a kompliců, kteří si za své služby nechávali štědře platit.

V Janově se ho ujal pomocník, kterého Mengele ve svých pozdějších deníkových poznámkách označoval krycím jménem „pan Kurt“. S jeho pomocí se mu podařilo získat pas Mezinárodního červeného kříže, který byl vystaven na falešné jméno. Samotné získání výjezdního víza na argentinském konzulátu se však zkomplikovalo. Úředník objevil chybné datum platnosti na dokumentech ze švýcarského konzulátu. Následovalo napjaté čekání a obavy z odhalení, dokonce došlo k Mengeleho krátkému zadržení cizineckou policií, avšak díky úplatkům a kontaktům zkorumpovaného lékaře byla tato byrokratická překážka nakonec překonána. Krátce nato se nalodil na loď jménem „North Queen“ a odplul vstříc novému životu v Jižní Americe.

V padesátých letech žil Mengele relativně bezpečně v Buenos Aires v Argentině. V této zemi, jejíž tehdejší režim byl k nacistickým uprchlíkům velmi shovívavý, se dokonce cítil natolik jistě, že začal vystupovat pod svým vlastním jménem. Oženil se zde s Marthou, vdovou po svém zesnulém bratru Karlovi, a provozoval zde firmu. Zásadní zvrat a ztráta pocitu bezpečí však přišly v roce 1960, kdy agenti izraelské tajné služby Mossad přímo z ulic Buenos Aires unesli jiného vysokého nacistického funkcionáře, Adolfa Eichmanna. Bývalý šéf Mossadu Isser Harel později potvrdil, že izraelští agenti měli tehdy Mengeleho na dosah a minuli ho v jeho bytě jen o několik dní.

Mengele zachvácen panikou z možného únosu uprchl do Paraguaye, kde se mu již v roce 1959 podařilo získat státní občanství. Následně se přesunul do sousední Brazílie. Zde nalezl útočiště díky rakouskému emigrantovi Wolfgangu Gerhardovi, fanatickému stoupenci nacismu, který mu posléze přenechal i svou vlastní identitu a oficiální doklady. Mengele, vydávající se za Švýcara jménem Peter Hochbichler, pak dlouhá léta pobýval a pracoval jako správce na farmě u maďarské rodiny Stammerových (Geza a Gitta) nedaleko São Paula.

Soužití se skrývajícím se zločincem však bylo nesmírně komplikované. Mengele byl podle pozdějších svědectví nesnesitelně panovačný host, který rodinu neustále poučoval o svých rasových a ekonomických teoriích a s opovržením si stěžoval na údajnou lenost a podřadnost brazilských dělníků. Později se o něj začala starat další rodina, rakouští manželé Wolfram a Liselotte Bossertovi, u kterých dožil svá poslední léta. Celou tu dobu byl Mengele tajně finančně podporován svou majetnou rodinou z německého Günzburgu, jež vlastnila obří továrnu na zemědělské stroje. Roli hlavní spojky a kurýra zastával bývalý prokurista rodinné firmy Hans Sedlmeier, který do Jižní Ameriky opakovaně tajně cestoval, aby předal peníze a zprávy z domova.

Osudným se mu nakonec nestalo komando tajné služby, nýbrž obyčejný pobyt u oceánu. Dne 7. února 1979, kdy při koupání v moři na pláži Bertioga utrpěl s největší pravděpodobností masivní mrtvici a utopil se. Bossertovi jej následně pochovali na hřbitově v Embu pod falešným jménem Wolfgang Gerhard. Rodina v Německu se o úmrtí dozvěděla a Mengeleho syn Rolf dokonce v utajení odcestoval do Brazílie, aby uspořádal otcovy osobní věci a deníky, které pak odvezl zpět do Evropy. Všichni zúčastnění však zachovali absolutní mlčení, aby úřady nadále mařily čas i obrovské finanční prostředky pátráním po mrtvém muži. Teprve když v roce 1985 německá policie objevila při domovní prohlídce u Hanse Sedlmeiera kompromitující korespondenci, rozběhla se operace, která vedla až k odhalení brazilského hrobu.

Při přísně střežené exhumaci v červnu 1985 bylo z hrobu vyzdviženo celkem 208 kostí. Na jejich zkoumání se podílelo 17 špičkových mezinárodních expertů ze Spojených států, Spolkové republiky Německo, Izraele a samotné Brazílie. Závěry těchto odborníků, shrnuté mimo jiné šéfem policie v São Paulu, komisařem Romeu Tumou, byly naprosto jednoznačné.

Rekonstruovaná kostra patřila muži bílé rasy o výšce 174 až 175 centimetrů, což s přihlédnutím k drobné statistické odchylce naprosto přesně odpovídalo záznamům o Mengeleho výšce. Mezi nejprůkaznější důkazy patřila jasně identifikovatelná anomálie a zlomenina pánve, jež se dokonale shodovala s lékařskými záznamy o zranění, které Mengele utrpěl po nehodě na motocyklu ve válečném roce 1944. Odontolog Moacir Silva a další zubařští experti potvrdili shodu specifických amalgámových plomb na horních stoličkách s dochovanou Mengeleho zubní kartou z roku 1938. Americký antropolog Elis Kerley a brazilský doktor Wimar Texeira navíc aplikovali moderní metodu fotografické superprojekce lebky. Při porovnání lebky s historickými fotografiemi Josefa Mengeleho nalezli neuvěřitelných 24 bodů absolutní anatomické shody, od lícních kostí až po tvar očních důlků.

K potvrzení identity masivně přispěla rovněž detailní grafologická analýza písma. Odborníci porovnali ručně psané deníky a osobní dopisy zajištěné u rodiny Bossertových s historickými dokumenty, včetně Mengeleho vlastnoruční žádosti o přijetí do jednotek SS z třicátých let. Shoda byla bez jakýchkoliv pochybností potvrzena.

Navzdory předloženým nezvratným vědeckým důkazům panovala zpočátku na mnoha místech značná skepse. Organizace přeživších holocaustu i izraelská tajná služba Mossad zprvu nález odmítaly jako rafinovaný komplot a pokus o oklamání pátračů ze strany rodiny a starých nacistů. Zkušený izraelský agent známý pod krycím jménem „Motti“ ještě před definitivním uzavřením případu tvrdil, že Mengele žije a zpráva o smrti je jen trik, jak zastavit rostoucí tlak a zrušit vypsanou odměnu, jež se blížila k astronomické částce 10 milionů marek.

Tato skepse byla živena nesčetnými falešnými zprávami, které se v průběhu let rojily. Mengele byl údajně „zaručeně“ spatřen na vojenských základnách, v luxusních vilách, nebo se prý živil jako drogový boss. Jistý francouzský obchodník dokonce policii tvrdil, že doktor pobývá na chráněné vojenské základně v paraguayské divočině, zatímco lisabonský tisk mylně informoval, že byl zavražděn v Portugalsku. Forenzní věda však nakonec všechny tyto spekulace s konečnou platností vyvrátila.

Když dnes pohlížíme na případ Josefa Mengeleho, logicky vyvstává palčivá otázka: jak je možné, že jeden z nejznámějších nacistických zločinců nebyl za své hrůzné činy nikdy postaven před soud? Odpověď leží ve složitém geopolitickém předivu poválečného světa. Úspěšné skrývání umožnila především hustá a vysoce loajální síť sympatizantů, zkorumpovaných úředníků a starých nacistických kamarádů v Jižní Americe.

Dále sehrála roli tehdejší realita studené války. V padesátých a šedesátých letech nepatřilo pronásledování prchajících nacistických zločinců v mnoha západních státech, včetně USA, k naprostým prioritám. Dokonce i Izrael musel po ostrém mezinárodním diplomatickém tlaku, který následoval v reakci na suverénní narušení argentinského území při únosu Eichmanna, od dalších podobných radikálních operací v zahraničí na čas upustit. Mengele rovněž masivně těžil z naprostého byrokratického chaosu poválečných let, kdy různé mezinárodní organizace vydávaly platné cestovní doklady takřka bez jakéhokoliv hlubšího prověřování skutečné identity žadatelů.

Ačkoliv se příběh Josefa Mengeleho může zdát dnešnímu průměrnému čtenáři jako dávno uzavřená dějinná epizoda, nese v sobě poselství a dopady zasahující až do současnosti. Z historického a politického hlediska jasně ukazuje, jak snadno mohou tiše fungovat nebezpečné sítě organizovaného zločinu a politického extremismu, pokud státní aparát, policie a mezinárodní instituce selžou, nebo pokud před reálným nebezpečím záměrně přivírají oči v zájmu takzvané „stability“.

Na druhou stranu, rozsáhlý a metodologicky precizní proces identifikace Mengeleho kosterních pozůstatků v roce 1985 představoval obrovský skok vpřed pro soudní lékařství, grafologii a forenzní antropologii. Mnohé technologické a srovnávací postupy, které byly tehdy vyvinuty a dovedeny k dokonalosti právě během zkoumání jeho ostatků, se v upravené podobě používají dodnes. Moderní kriminalisté se o ně opírají po celém světě při identifikaci neznámých obětí masových katastrof nebo neobjasněných trestných činů.

Pro tisíce lidí, kteří zázrakem přežili Mengeleho nelidské „výběry“ a zvrácené lékařské experimenty v osvětimských barácích, znamenalo vědecké a definitivní potvrzení jeho smrti alespoň částečné uzavření jejich celoživotního osobního traumatu. Jistěže s trpkým vědomím, že pozemské, soudní spravedlnosti nakonec Anděl smrti unikl. Ale s jistotou, že už není fyzickou hrozbou kráčející po tomto světě.

Osvětimský táborový lékař Josef Mengele nesl bezprostřední odpovědnost za životy statisíců nevinných obětí, na kterých dlouhé měsíce zcela bezcitně prováděl obludné experimenty. Po porážce třetí říše se neuvěřitelných třicet let dokázal úspěšně skrývat v Jižní Americe a unikal světové spravedlnosti zejména za vydatné finanční pomoci své rodiny a dokonale utajené sítě mezinárodních podporovatelů. Zemřel nečekanou a obyčejnou smrtí při koupání v oceánu v roce 1979 a pod falešným jménem Wolfgang Gerhard byl tajně pohřben v Brazílii. Až do roku 1985 trvalo, než forenzní zkoumání nečekaně exhumovaných pozůstatků celosvětové komunitě absolutně nezpochybnitelně potvrdilo, že dlouhý a nákladný lov na „Anděla smrti“ definitivně skončil.

Zdroj: odtajněné švýcarské spisy: https://www.vbs.admin.ch/de/publication?id=BIJDFSGry093