Ukrajinci jako problém pro voliče, ale výhoda pro byznys? Agrofert, Babiš a Okamurův dvojí metr

A právě tady začíná nepohodlná otázka: co když ti, které někteří politici používají jako strašák pro voliče, zároveň pomáhají držet v chodu byznys, z něhož česká ekonomika profituje?

Když se v Česku mluví o Ukrajincích, velmi rychle se debata zvrhne na dávky, bydlení, školy, lékaře a údajné výhody. Jenže to je jen jedna část příběhu. Ta druhá je mnohem méně hlasitá: Ukrajinci v Česku pracují. A pracují často právě tam, kde český trh práce dlouhodobě nemá dost lidí.

Podle údajů Českého statistického úřadu žilo v Česku na konci roku 2025 přes 1,13 milionu cizinců, z toho více než 612 tisíc občanů Ukrajiny. Ukrajinci tak tvořili více než polovinu všech cizinců v zemi. Ministerstvo vnitra zároveň uvádělo, že v únoru 2026 mělo dočasnou ochranu zhruba 399 500 uprchlíků z Ukrajiny.

A nejde jen o přítomnost lidí. Jde o práci. V lednu 2026 bylo podle vládních údajů mezi ukrajinskými zaměstnanci téměř 298 tisíc lidí s volným přístupem na trh práce díky dočasné ochraně. Před ruskou invazí v lednu 2022 bylo v Česku celkem asi 198 500 ukrajinských zaměstnanců.

To je zásadní změna. A právě tady se dostáváme k Agrofertu.

Agrofert je jedním z největších soukromých zaměstnavatelů v Česku. Sám holding uvádí, že působí v chemii, zemědělství, prvovýrobě, potravinářství, lesnictví, pozemní technice, logistice, dopravě a obnovitelných zdrojích. Zároveň uvádí téměř 29 tisíc zaměstnanců.

To nejsou obory, které by stály jen na kancelářské práci. Jsou to provozy, směny, výroba, sklady, zpracování masa, zemědělské podniky, doprava, expedice a technické profese. Tedy přesně ta místa, kde český trh práce dlouhodobě naráží na nedostatek lidí.

Agrofert zahrnuje známé firmy jako Kostelecké uzeniny, Krahulík, Kmotr, Olma, Vodňanská drůbež, Odkolek nebo Penam, vedle chemických firem jako Deza, Fatra, Lovochemie či Precheza. To je důležité, protože právě potravinářství, zemědělství a výroba patří k oblastem, kde zahraniční pracovníci často zaplňují místa, o která není mezi domácími pracovníky dostatečný zájem nebo kde je dlouhodobě problém s obsazením směn.

Konkrétní příklad nabízí Vodňanská drůbež. Firma patřící do koncernu Agrofert měla podle údajů zveřejněných Agrofertem přes 1600 zaměstnanců v Česku. V závodě ve Vodňanech tvořili asi 70 procent zaměstnanců Češi, zbytek byli Ukrajinci, Rumuni, Bulhaři a Mongolové.

To neznamená, že všichni Ukrajinci pracují pro Agrofert. Ani to neznamená, že každý pracovník z Ukrajiny je pro firmy automaticky levnou pracovní silou. Znamená to ale jedno: velké české potravinářské a zemědělské firmy včetně firem z okruhu Agrofertu se bez zahraničních pracovníků v některých provozech zjevně neobejdou.

Pokud máme pojmenovat hlavní výhodu příchodu Ukrajinců pro holding typu Agrofert, není to žádné tajemství. Je to pracovní síla.

Ministerstvo práce opakovaně uvádělo, že uprchlíci z Ukrajiny pomáhají obsazovat pozice, které se v Česku obtížně zaplňují, například ve stavebnictví, zemědělství, gastronomii nebo zdravotnictví. To se přímo potkává s oblastmi, v nichž Agrofert podniká: zemědělství, potravinářství, logistika, výroba.

Pro firmu to má několik praktických výhod.

Zaprvé může udržet provozy, kde by jinak chyběli lidé. Zadruhé může lépe plánovat směny, výrobu a expedici. Zatřetí snižuje tlak na nedostatek pracovníků, který by jinak mohl vést buď ke zdražování práce, nebo k omezení výroby. A začtvrté zahraniční pracovníci pomáhají udržet produkci v oborech, které jsou pro spotřebitele citlivé: potraviny, maso, pečivo, zemědělské výrobky.

To je ekonomický fakt, nikoli politický slogan.

A dokonce ho nepřímo potvrdil i Andrej Babiš. V červnu 2025 v rozhovoru pro Novinky řekl, že Ukrajincům je potřeba pomáhat, zároveň dodal, že „my je strašně potřebujeme“ a že „Agrofert zaměstnává 1600 Ukrajinců“.

Tento údaj je nutné brát přesně: veřejně dostupná nezávislá evidence podle národnosti zaměstnanců Agrofertu není k dispozici, takže jde o Babišovo tvrzení. Ale politicky je velmi důležité. Ukazuje totiž, že i sám Babiš ví, že ekonomika a velké podniky Ukrajince potřebují.

Problém začíná ve chvíli, kdy se stejná skupina lidí jednou popisuje jako nezbytná pracovní síla a podruhé jako politický problém.

Andrej Babiš v červnu 2025 použil směrem k vládě velmi ostrou rétoriku. Podle serveru Publico mluvil o tom, že vláda nepomáhá českým ženám, ale Ukrajinkám, a použil větu ve smyslu „českým matkám nic a Ukrajincům všechno“.

To je přesně typ výroku, který v lidech budí dojem, že Ukrajinci berou něco, co mělo patřit Čechům.

Jenže proti tomu stojí druhá část reality. Stát podle modelů Ministerstva práce na lidech s dočasnou ochranou dlouhodobě neprodělával. Za třetí čtvrtletí roku 2025 ministerstvo odhadlo příjmy státu od lidí s dočasnou ochranou na 8,2 miliardy korun, zatímco výdaje na podporu činily 3,9 miliardy korun. Saldo tedy vyšlo pro stát plus 4,3 miliardy korun.

Za celý rok 2024 podle stejného zdroje vyšlo saldo plus 9,7 miliardy korun a za první tři čtvrtletí roku 2025 plus 11,7 miliardy korun.

To neznamená, že příchod Ukrajinců nezatížil školy, zdravotnictví, obce nebo bydlení. Zatížil. Ale znamená to, že zjednodušený obraz „oni jen berou“ neodpovídá datům.

A tady je rozpor: politicky se Ukrajinci hodí jako terč frustrace. Ekonomicky se ale hodí jako zaměstnanci, plátci odvodů a lidé, kteří v Česku utrácejí peníze.

Je fér dodat jednu důležitou věc. Andrej Babiš v únoru 2026 vložil akcie Agrofertu do fondu RSVP Trust a uvedl, že na holding nemá vliv ani z něj nemá prospěch po dobu, kdy je ve vládě.

Proto není přesné tvrdit, že každý ekonomický přínos pro Agrofert je dnes automaticky přímým osobním příjmem Andreje Babiše. Přesnější je říci toto: Agrofert je podnikatelský svět, který Babiš vybudoval, dlouhodobě vlastnil a politicky je s ním stále spojován. A právě tento typ byznysu — zemědělství, potravinářství, výroba, logistika — z přílivu pracovní síly z Ukrajiny strukturálně těží.

To je podstatné. Nejde o konspirační tvrzení. Jde o střet dvou rovin: politická rétorika proti Ukrajincům a ekonomická realita firem, které zahraniční pracovníky potřebují.

Ještě ostřejší je tento rozpor u Tomia Okamury a SPD.

Okamura dlouhodobě požaduje výrazné omezení podpory Ukrajincům. V lednu 2026 podle Novinek řekl, že chce zrušit finanční podporu Ukrajincům v Česku. V dubnu 2026 pak žádal okamžité ukončení dočasné ochrany Ukrajinců a ukončení vyplácení dávek. V květnu 2026 pro CNN Prima News uvedl, že by dočasnou ochranu zrušil a že Česko Ukrajince nepotřebuje „v takové míře“.

Jenže hnutí SPD je zároveň součástí vládního uspořádání s hnutím ANO a Motoristy. Reuters tuto vládu popisuje jako kabinet, jehož součástí je SPD, a upozorňuje na její tvrdší postoje k migraci a Ukrajině.

A zatímco Okamura mluví o rušení ochrany, vláda vedená ANO zároveň připravovala pokračování zvláštního dlouhodobého pobytu pro ekonomicky soběstačné ukrajinské uprchlíky. Tedy pro ty, kteří pracují, vydělávají a jsou schopni se v Česku uživit.

To je praktická politika. Navenek tvrdá slova. Uvnitř systému snaha udržet pracující lidi, které ekonomika potřebuje.

Výmluvná byla i slova Aleny Schillerové z ANO. Ta v dubnu 2026 řekla, že pracující Ukrajinci jsou potřeba a použila formulaci „zaplaťpánbůh za ně“. Ve stejný den Okamura mluvil o ukončení dočasné ochrany.

To není drobný rozdíl v důrazu. To je zásadní politický rozpor.

Tady je potřeba být opatrný. Není pravda, že příchod Ukrajinců je pro české pracující automaticky jen výhoda. Ale není pravda ani opak, že je to automaticky hrozba.

Pozitivní dopad je zřejmý: když firmy mají lidi, výroba běží, služby fungují a stát vybírá odvody. Pokud by najednou velká část pracujících Ukrajinců odešla, některé sektory by narazily na vážný problém. To by se mohlo projevit vyššími náklady, horší dostupností služeb, tlakem na ceny nebo přesunem části výroby jinam.

Riziko je ale také reálné. Pokud firmy využívají uprchlíky jako levnější nebo zranitelnější pracovní sílu, může to tlačit dolů pracovní standardy pro všechny. Nejen pro Ukrajince, ale i pro Čechy.

Výzkumy PAQ Research a Sociologického ústavu ukazují, že řada ukrajinských uprchlíků v Česku pracuje pod svou kvalifikací. Podíl specialistů mezi nimi po příchodu na český trh práce výrazně klesl a naopak vzrostl podíl lidí v manuálních, méně kvalifikovaných pozicích.

To je problém. Ne proto, že by Ukrajinci pracovali. Ale proto, že systém nedokáže dostatečně využít jejich vzdělání a zkušenosti. Lékařka, učitelka, technik nebo účetní pak mohou skončit ve výrobě nebo ve skladu. Firma získá pracovníka. Člověk ztratí kvalifikovanou profesní dráhu. A český pracovní trh přichází o potenciál.

Pro české zaměstnance z toho plyne jednoduchý závěr: skutečný konflikt není „Čech proti Ukrajinci“. Skutečný konflikt je mezi férovou a neférovou prací. Mezi zaměstnavatelem, který platí stejné podmínky za stejnou práci, a zaměstnavatelem, který využívá zranitelnosti lidí v nouzi.

Pokud Ukrajinci dostávají nižší mzdu za stejnou práci, je to problém i pro Čechy. Pokud pracují přes agentury za horších podmínek, je to problém i pro Čechy. Pokud stát nekontroluje pracovní podmínky, vydělává na tom hlavně zaměstnavatel, ne zaměstnanec.

Český volič by si měl všimnout jedné věci: politici mu často nabízejí jednoduchý příběh. Na jedné straně „naši lidé“, na druhé straně „Ukrajinci“. Jenže ekonomická realita je složitější.

Ukrajinci v Česku nejsou jen příjemci pomoci. Jsou také zaměstnanci, plátci daní, spotřebitelé a lidé, kteří pomáhají držet v chodu části ekonomiky. Ministerstvo práce opakovaně uvádělo, že výběr daní a odvodů od lidí s dočasnou ochranou převyšuje přímé výdaje na jejich podporu.

Volič má proto právo ptát se politiků na několik nepříjemných otázek.

Když říkáte, že Ukrajinci berou Čechům peníze, proč data ukazují kladné saldo pro státní rozpočet?

Když říkáte, že Ukrajinci mají odejít, kdo bude pracovat v zemědělství, potravinářství, výrobě, logistice, službách nebo zdravotnictví?

Když kritizujete dávky, proč zároveň chcete udržet ekonomicky aktivní Ukrajince?

A pokud jste politicky nebo historicky spojeni s velkým byznysem, který zahraniční pracovníky využívá, není vaše rétorika vůči voličům jen pohodlným dvojím metrem?

Samozřejmě existují problémy. Některé obce nesou větší zátěž než jiné. Školy musely přijmout děti, zdravotnictví řeší další pacienty, trh s bydlením je napjatý a část veřejnosti má pocit, že stát neumí vysvětlovat, kdo na co má nárok.

Ale právě proto by politici měli mluvit přesně. Ne budit závist. Ne stavět české matky proti ukrajinským matkám. Ne naznačovat, že každý Ukrajinec je příjemce dávek. Nevyužívat frustraci lidí, zatímco ekonomika z práce Ukrajinců těží.

Když Andrej Babiš jednou říká, že Ukrajinci dostávají na úkor Čechů, a jindy připouští, že je firmy včetně Agrofertu potřebují, je to politicky významný rozpor. Když Tomio Okamura žádá rušení ochrany, zatímco vláda zároveň hledá způsob, jak si ekonomicky aktivní Ukrajince ponechat, je to další rozpor.

A když se z Ukrajinců dělá volební strašák, zatímco ve výrobě, zemědělství a potravinářství pomáhají držet provozy v chodu, měli by zbystřit hlavně čeští pracující.

Protože problém není v tom, že Ukrajinec pracuje vedle Čecha. Problém je, když politik jedno říká na náměstí a druhé ví v ekonomických číslech.

A ještě větší problém je, když se lidé dole hádají mezi sebou, zatímco skutečná otázka zní jinak: kdo na jejich práci vydělává, za jakých podmínek a jestli stát dokáže zajistit férová pravidla pro všechny.