Čertova stěna: Kde se Kámen, Mýtus a Hudba Střetávají

Pod vámi se tříští a řve řeka v Čertových proudech, divokém korytě zataraseném chaoticky nakupenými žulovými balvany, které jako by sem naházel rozzuřený obr. Vzduch je prosycen vůní pryskyřice z pokroucených borovic, jež se v neuvěřitelných tvarech drží života na holé skále, a v hloubce pod vámi zní neustálý, dunivý hlas vody drtící kámen. Je to místo syrové, nespoutané energie, kde se dech tají nejen nad úchvatným výhledem, ale i nad pocitem přítomnosti něčeho prapůvodního.

Čertova stěna však není pouhou geologickou kuriozitou. Je to palimpsest – prastará krajina, na niž byly v průběhu věků psány stále nové vrstvy významů. Je to němý svědek ohromné, pomalé síly geologického času, který dokázal rozlámat hory. Je to plátno pro lidskou fantazii, která si do kamene promítla své nejhlubší obavy a víru v odvěký boj dobra se zlem. Je to múza, jež inspirovala jedno z nejniternějších děl hudebního génia. A konečně, je to místo, které i dnes rezonuje mocnou, téměř duchovní přítomností, jež přitahuje poutníky hledající více než jen krásnou scenérii. Vydejme se na cestu po těchto vrstvách, odhalme příběh psaný ledem, pověstí a notovou osnovou, abychom pochopili, proč tento kout jižních Čech nepřestává fascinovat.

Příběh Čertovy stěny začíná hluboko v zemské kůře, před stovkami milionů let. Skalní podloží, které zde vystupuje na povrch, je tvořeno středně zrnitou žulou takzvaného eisgarnského typu. Tato hornina je součástí rozsáhlého geologického tělesa známého jako moldanubický pluton, který vznikl během variského vrásnění, kdy se srazily dávné kontinenty a vytvořily obrovské pohoří. Žula, která dnes tvoří bizarní skalní útvary, je tedy ztuhlé magma, prastará a pevná hmota, jež se stala surovým materiálem pro dramatické události, které měly teprve přijít.

Skutečným tvůrcem dnešní podoby krajiny však nebylo teplo, nýbrž chlad. Během pleistocenních dob ledových, přestože samotné území nebylo pokryto kontinentálním ledovcem, panovaly zde podmínky arktické tundry. Tento proces, odborně nazývaný periglaciální modelace terénu, se stal hlavním sochařem Čertovy stěny. Klíčovou roli sehrálo mrazové zvětrávání. Voda, která pronikala do sebemenších puklin v žulovém masivu, v noci zamrzala. Led, který má větší objem než voda, působil jako tisíce drobných, ale neúprosných klínů, které skálu po tisíciletí pomalu, ale jistě trhaly na obrovské, ostrohranné kvádrové bloky. Tyto bloky se pak vlivem gravitace uvolňovaly a řítily se po strmých svazích dolů, kde vytvořily jeden z nejimpozantnějších geologických fenoménů v Česku – rozsáhlé kamenné moře. Tento chaotický svah sutí a balvanů, skloněný pod úhlem 30 až 40 stupňů, je němým, ale výmluvným svědectvím o nezměrné síle přírodních cyklů.

Řeka Vltava v tomto dramatu nehrála pasivní roli. Nebyla jen tichým příjemcem kamenných lavin; naopak, byla aktivním hybatelem děje. Po miliony let si neúnavně razila cestu žulovým masivem, hloubila úzký a hluboký kaňon, čímž neustále podřezávala a zनेstrmovala okolní svahy a urychlovala jejich rozpad. Výsledkem je divoké, balvanité koryto známé jako Čertovy proudy, kde je síla vody viditelná na každém kroku. Proudící voda a unášené kameny zde po věky brousily a vymílaly v žulových blocích dokonale hladké prohlubně, takzvané obří nebo evorzní hrnce, z nichž některé dosahují průměru až jednoho metru. I dnes, kdy je tok řeky regulován Lipenskou přehradou, si řeka uchovává část své divokosti, která je občas umocněna při sportovních akcích, kdy je do koryta vpuštěno více vody pro závody na divoké vodě – moderní ozvěna její nespoutané minulosti.

Na tomto dramatickém geologickém podloží vznikl unikátní ekosystém. Surové a na živiny chudé půdy, jako jsou rankery a dystrické kambizemě, poskytují domov jen těm nejodolnějším rostlinám. Dominují zde houževnaté borovice lesní a břízy, které se svými bizarně pokroucenými kmeny staly symbolem místa. Vzácně se zde vyskytuje vřesovec pleťový a na vlhčích místech vlochyně. Tato specifická krajina je také tradičním hnízdištěm výra velkého a domovem řady plazů, jako je užovka hladká, a vzácných druhů hmyzu. Celé území je proto chráněno jako Národní přírodní rezervace Čertova stěna-Luč.

Vědecké vysvětlení vzniku Čertovy stěny, plné termínů jako „rozpad“, „řícení“ a „chaotické nakupení“, překvapivě rezonuje s mýtem, který se k místu váže. Geologický proces, jehož výsledkem je krajina připomínající zřícenou stavbu, poskytl dokonalou scénu pro příběh o zběsilém, destruktivním a nakonec neúspěšném stvořitelském aktu. Geologie nevyvrací mýtus; spíše odhaluje surovou, fyzickou sílu – chaos, moc a dramatickou proměnu – kterou si lidská představivost později zosobnila v postavě ďábla.

Dříve než se v údolí Vltavy usídlil ďábel, bylo toto místo posvátné pro naše předky. Křesťanská legenda, jakkoli je působivá, je pravděpodobně mladší vrstvou navrstvenou na starší, pohanskou víru. Klíčem k pochopení původní duchovní mapy krajiny je její topografická dualita. Na jedné straně řeky se nachází temný, chaotický a strmý sráz Čertovy stěny. Přímo naproti němu se však k nebi zvedá majestátní, sluncem zalitý vrchol hory Luč (933 m n. m.). Traduje se, že právě hora Luč byla sídlem Svaroha (či Svatoroha), slovanského boha nebeského ohně, slunce a světla. Krajina tak sama o sobě ztělesňuje odvěký symbolický protiklad: Luč jako princip světla, řádu a nebes, proti soutěsce jako principu tmy, chaosu a podsvětí.

S příchodem křesťanství byl tento pohanský dualismus přetvořen v nový, dramatický příběh. Legenda vypráví, že ďábla popudila zbožnost cisterciáckých mnichů a stavba jejich kláštera v nedalekém Vyšším Brodě, založeného v roce 1259. Rozhodl se proto, že jim „zatopí“ v tom nejdoslovnějším smyslu. Uzavřel sázku, že během jediné noci postaví napříč Vltavou kamennou hráz, která zadrží vodu a následná povodeň zničí klášter i s mnichy.

Celou noc s pekelným úsilím rval balvany ze svahů a vršil je do koryta řeky. Hráz rostla a zkáza kláštera se zdála neodvratná. Když už zbývalo jen pár okamžiků do dokončení díla, zasáhla boží prozřetelnost. Kohout na nedalekém statku, probuzen božským vnuknutím, zakokrhal dříve, než měl. Jeho hlas, ohlašující příchod nového dne a světla, zlomil ďáblovu moc. Pekelník, poražen v poslední chvíli, s řevem vzteku upustil poslední balvan a zmizel. Nedokončená hráz se zřítila a vytvořila chaotickou hromadu kamení, kterou dnes známe jako Čertovu stěnu a Čertovy proudy.

V této legendě je klíčový symbol kohouta. Nejde o náhodný prvek. Jak uvádějí některé výklady, kohout byl pro staré Slovany mocným symbolem, ztělesněním Svarohova nebeského ohně a příchodu světla. Jeho zakokrhání tedy není jen signálem úsvitu, ale symbolickým aktem, invokací starého boha světla, který poráží síly tmy.

Křesťanská legenda je tak geniálním aktem kulturní apropriace. Nemazala původní pohanskou dualitu Luč/Svaroh (světlo) versus soutěska (tma), ale přetavila ji do křesťanských pojmů. Svarohova moc byla sublimována do postavy skromného kohouta, který nyní jedná jako nástroj Boží vůle. Abstraktní pohanský konflikt se proměnil v konkrétní příběh o vítězství křesťanské víry nad zosobněným zlem. Duchovní drama vepsané do krajiny bylo zachováno, ale jeho význam byl zásadně přepsán tak, aby podporoval nový, dominantní systém víry.

Třetí velkou vrstvu významu vtiskla Čertově stěně hudba. Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany, Čertova stěna, která měla premiéru v roce 1882, je uměleckým vrcholem, jenž povýšil místní pověst na úroveň univerzálního lidského dramatu. Smetana a jeho libretistka Eliška Krásnohorská se legendou volně inspirovali, ale jejich cílem nebylo pouhé zhudebnění folklóru. Stvořili komicko-romantickou operu, v níž se prolíná historie, pohádkové motivy a hluboká psychologie postav.

Opera přesouvá těžiště konfliktu z vnějšího světa do nitra postav.

Vrcholem opery je třetí dějství. Když Vok váhá přijmout lásku Hedviky a chystá se vstoupit do kláštera, Rarach svolá své pekelné mocnosti a začne přes Vltavu stavět skutečnou kamennou stěnu, aby klášter zatopila. Tento moment je geniálním propojením vnitřního a vnějšího světa. Fyzická hráz je zhmotněním Vokovy vnitřní krize – jeho strachu, smutku a rezignace. Stěna však není zničena kohoutím zakokrháním. Její pád způsobí síla lidských citů a víry. Odhodlání Hedviky, která se vydává za Vokem navzdory běsnění živlů, a upřímné pokání poustevníka Beneše, který znamením kříže zažene pekelné mocnosti, způsobí, že se démonické dílo hroutí.

Smetanova opera je tak završením humanizace mýtu o Čertově stěně. Konflikt se přesouvá z kosmu (Bůh vs. ďábel) a krajiny (klášter vs. povodeň) do nejsložitějšího terénu ze všech: do lidského srdce. „Síla přírody a mýtu“ se v jeho díle ukazuje být odrazem sil v nás samých – schopnosti sebedestrukce (náš vnitřní Rarach) i spásné moci lásky a odpuštění. Smetana, který operu komponoval v posledních letech života, sužován nemocí a hluchotou, do hudby vložil svůj vlastní „niterný zápas“, což dílu dodává mimořádnou hloubku a autenticitu.

Mnoho návštěvníků vnímá na Čertově stěně zvláštní, těžko popsatelnou atmosféru, která přesahuje pouhý estetický zážitek. Ačkoli pro tuto lokalitu neexistují konkrétní psychotronická měření, je opakovaně popisována jazykem, který evokuje mimořádnou sílu: jako „magické místo“ s „tajuplnou majestátní atmosférou“, kde lze „pocítit divoký tep přírody“. Tento způsob vnímání krajiny zapadá do širšího českého kontextu, kde jsou místa jako Říp, Hostýn nebo Boží kameny u Strakonic vnímána jako zdroje „pozitivní energie“, „energetické body“ s „blahodárným působením“ na člověka.

Spíše než jako měřitelný fyzikální jev lze „energii“ Čertovy stěny chápat jako mimořádně silného genius loci – ducha místa. Tento duch není tvořen jedinou silou, ale je kumulativním efektem, rezonancí všech vrstev, o kterých jsme hovořili:

Moderní, často sekulární člověk je k Čertově stěně přitahován právě touto konvergencí sil. Nechodíme sem nutně uctívat Svaroha nebo se modlit za záchranu před ďáblem, ale abychom zažili tento jedinečný souzvuk. Je to pouť na místo, které nám připomíná sílu přírody, vytrvalost lidského vyprávění a transcendentní krásu umění. Když stojíte na Čertově kazatelně, cítíte vibrace geologického času, mytické historie a hudební geniality najednou. A v tom spočívá skutečné, nepomíjející kouzlo tohoto místa.

Naše cesta od ledem roztrhané žuly přes souboj ďábla s kohoutem až po složitou emoční krajinu Smetanových postav ukazuje, že Čertova stěna je mnohem víc než jen hromada kamení. Je to místo, kde se setkávají a prolínají ty nejzákladnější síly, které formují náš svět i nás samotné.

Ústředním paradoxem a poselstvím tohoto místa je, že „stěna“ nakonec není bariérou. Kamenná hráz, která měla v legendě i v opeře ničit a oddělovat, se stala mocným bodem spojení. Spojuje hluboký čas geologie s hlubokými vzorci lidského mýtu. Spojuje svět přírody se světem umění. Spojuje dávnou pohanskou minulost se současným návštěvníkem. Je to stěna, která paradoxně neslouží k rozdělení, ale k propojení světů a zve nás k zamyšlení nad hlubokým a trvalým vztahem mezi člověkem a krajinou, kterou obývá.