Článek
Původně romantický song o naději a věrnosti se totiž v rukou našich politických stratégů proměnil v absurdní soundtrack k frašce, kterou by dramatik nazval „Čekání na Turka“. V hlavních rolích tohoto kusu neúčinkují zamilovaní teenageři, nýbrž politické váhy nejtěžšího kalibru: prezident Petr Pavel v roli neústupného „pana učitele“, premiér Andrej Babiš jako nervózní manažer snažící se prodat nepojízdné auto, a Petr Macinka – věrný přítel, jenž obětavě zahřívá ministerské křeslo, aby nevystydlo. A samozřejmě Filip Turek, „Maršál nebes“, který se svou absencí stal paradoxně nejvýraznější postavou vlády.
Abychom pochopili, proč je kolem jedné židle takový poprask, musíme se vrátit na začátek fenoménu Filipa Turka. Muže, který do politiky vtrhl s grácií osmiválcového Jaguaru bez tlumičů a svou image si vybudoval na třech pilířích: luxusních autech, ostře řezané čelisti a auře neporazitelného závodníka. Pravda, ona neporazitelnost dostala lehce komický nádech ve chvíli, kdy šťouraví datoví novináři zjistili, jak to s tou jeho „Zlatou helmou“ vlastně bylo. Ukázalo se, že náš hrdina dominoval v kategorii Formula 4 Trophy, což je soutěž tak exkluzivní, že se jí často nikdo jiný neúčastnil. Z jeho 27 startů jel čtyřikrát úplně sám – což je jistota bedny, kterou by bral i Lewis Hamilton – a v dalších případech sváděl lité boje s patnáctiletými dětmi nebo nadšeným praktickým lékařem, doktorem Braunem. Titul středoevropského mistra pak získal v podstatě za docházku, protože jako jediný odjel celý seriál. Ale nebuďme detailisté, historie se neptá, kolik aut stálo na startu, ale kdo držel pohár na Instagramu.
Zatímco Turek dodával tvář a svaly, mozek operace seděl jinde. Petr Macinka, dlouholetý učeň z Institutu Václava Klause, pochopil, že v moderní době už voliče neoslníte „neviditelnou rukou trhu“, ale „viditelným výfukem“. Z auta udělal symbol svobody, z cyklistů nepřátele státu a z Bruselu Mordor. Spojení Macinkovy ideologie (všechno zelené je špatné) a Turkovy popularity (všechno rychlé je dobré) zafungovalo jako nitro v motoru. Kampaň do eurovoleb 2024 byla mistrovským dílem jednoduchosti. Hesla jako „Zákaz spalovacích motorů je zvěrstvo“ a volání po „normálním světě“ rezonovala u každého, kdo se bál, že mu Evropská unie sebere jeho naftovou Octavii a donutí ho jezdit na koloběžce.
A pak to přišlo. Červen 2024. Zatímco zavedené strany ladily složité programy, Turek prostě přijel, zaparkoval a vyhrál. Koalice Přísaha a Motoristé získala přes 10 % hlasů, porazila Piráty, STAN i SPD a poslala do Bruselu dva zástupce, přičemž sám Turek dostal přes 152 000 kroužků. Andrej Babiš, který má na politické talenty nos jako lanýžové prase, okamžitě zavětřil příležitost a řekl si: „Toho chci.“ Jenže s úspěchem přišla i pozornost. A s pozorností přišly fotky. Konkrétně fotky z Turkovy závodní minulosti, kde se na jeho helmě skvěl symbol, který byste čekali spíše v muzeu hrůz než na hlavě českého politika. Byla to orlice a emblém Jagdgeschwader 27 – elitní nacistické stíhací eskadry.
Turek se snažil situaci zachránit tvrzením, že je jen vášnivý sběratel. Což o to, sbírat se dá leccos, ale většina lidí dává přednost známkám nebo motýlům před symboly jednotky, která střílela po československých pilotech v RAF. Korunu tomu nasadily vyplavené statusy na sociálních sítích, kde náš hrdina familiérně hovořil o „Ádovi“, Baracka Obamu posílal prodávat drogy a o ženách mluvil způsobem, který by červenal i dlaždiče. Když se k tomu přidalo obvinění z domácího násilí, kde hlavní roli hrála žárlivost a údajné mávání zbraní, přičemž uniklé e-maily obsahovaly věty jako „Já tě bil ze žárlivosti“, začalo to vypadat, že Babišův vysněný koaliční partner je spíše časovaná nálož.
Po sněmovních volbách 2025, kdy Babišovo ANO sice vyhrálo, ale potřebovalo partnery, nastala patová situace. Motoristé si řekli o ministerstva a Turek, posílený pocitem, že „kampaň“ proti němu je jen důkazem jeho pravdy, chtěl vládní post. Zde ale narazila kosa na kámen, nebo spíše „helma na generála“. Prezident Petr Pavel, muž, který celý život dbal na to, aby měl uniformu zapnutou podle předpisů, se podíval na Turkovo CV a řekl stručné, vojenské: „Ne.“ Pavel odmítl jmenovat Turka ministrem z prostého důvodu – nechtěl, aby na zasedání NATO jezdil někdo, kdo má doma oltář věnovaný Luftwaffe a postrádá respekt k právnímu řádu. Pro prezidenta to byla otázka národní bezpečnosti a mezinárodní ostudy, pro Turka a jeho fanoušky důkaz, že „systém“ se bojí pravdy.
A tak vznikl plán B, geniální ve své absurditě. Ministerstvo životního prostředí, ten nenáviděný úřad plný „klimatických alarmistů“, připadl Motoristům. Ale místo Turka, který se omluvil ze „zdravotních důvodů“ a čekal na milost Hradu, na něj nastoupil Petr Macinka. Jmenovat Petra Macinku ministrem životního prostředí je podobný vtip, jako kdybyste udělali z Heroda ředitele školky. Macinka se netají tím, že jeho cílem je ministerstvo „odideologizovat“, což v jeho slovníku znamená „vyčistit od ekologů“. Jeho výroky jsou studnicí alternativní vědy: za oteplování prý nemůže člověk, ale Slunce (které posledních 40 let svítí méně), sopky (které jsou proti lidem břídilové) nebo dokonce posun kontinentů, což je teorie tak odvážná, že by si zasloužila vlastní sci-fi román.
Jeho slavný výrok, že na ministerstvu „poteče zelená krev“, se stal legendou ještě před jeho nástupem. Úředníci na MŽP se teď pravděpodobně bojí chodit do práce v zeleném svetru, aby nebyli omylem skartováni, zatímco Macinka na tiskovkách bojuje proti „klimatickému náboženství“ a tisícovka vědců, kteří podepsali petici proti jeho jmenování, je pro něj jen „škodná“. Situace tak připomíná hru na židle, kde hudba stále hraje, ale nikdo si nesedá tam, kam má. Filip Turek sedí v Bruselu (nebo doma u sbírky dýk), Andrej Babiš vládne s tichou podporou „náckovské nostalgie“ a Petr Macinka na ministerstvu životního prostředí pilně pracuje na tom, aby se z něj stalo Ministerstvo pro podporu dálnic a uhelných rypadel. A v rádiu stále hraje Team: „Držím ti miesto…“ Židle pro Turka je symbolicky prázdná, i když na ní fakticky sedí Macinka, a celá republika sleduje, zda tento „American Dream“ po česku skončí probuzením, nebo dalším refrénem.
