Karlštejn – hrad svatých relikvií a tajemství

Moderní vnímání Karlštejna jako romantického sídla je však jen tenkou slupkou na mnohem hlubší a přísnější pravdě. Tento hrad nebyl postaven pro pohodlí králů ani pro okázalé dvorské slavnosti. Byl zrozen z vize, která propojovala pozemskou moc s božským mandátem. Karlštejn je ve své podstatě monumentální kamenný relikviář, architektonická modlitba a nedobytná pokladnice navržená k ochraně nejen korunovačních klenotů, ale samotné duše Svaté říše římské.

Jeho zakladatel, císař Karel IV., jej nezamýšlel jako pouhou stavbu, ale jako teologické dílo, jehož každý kámen a každá komnata měly svůj duchovní význam. Od svého založení v roce 1348 byl Karlštejn určen k ochraně nejcennějších pokladů křesťanstva: říšských korunovačních klenotů a Karlovy rozsáhlé sbírky svatých ostatků. Dnes, kdy se procházíme jeho nádvořími, je snadné zapomenout na jeho původní, téměř klášterní přísnost. Tento článek se pokusí pohlédnout za romantickou fasádu a odhalit surovou ambici a hlubokou zbožnost, které stály u zrodu této pevnosti pro Boha.

Abychom pochopili Karlštejn, musíme nejprve pochopit mysl jeho stvořitele. Karel IV. nebyl jen českým králem; byl to vizionář, který usiloval o přeměnu Českého království v politické, kulturní a duchovní centrum Evropy.

Rok 1348, kdy byl položen základní kámen Karlštejna, nebyl pro Karla IV. náhodným datem. Byl to jeho annus mirabilis, zázračný rok, v němž soustředil svou tvůrčí energii do projektů, které navždy změnily tvář českých zemí. V tomto jediném roce založil Nové Město pražské a první univerzitu ve střední Evropě, která dodnes nese jeho jméno. Založení Karlštejna bylo třetím pilířem jeho velkolepé vize. Tento inteligentní a vzdělaný panovník, pokřtěný jako Václav, ale po biřmování ve Francii přijal jméno Karel, chápal sílu symbolů. Hrad, který osobně pojmenoval Karlův Týn neboli Karlštejn (Karlův kámen), se měl stát trvalým pomníkem jeho vlády a jeho jména. Jeho záměrem bylo vytvořit z Prahy nový Řím – hlavní město Svaté říše římské, které by se opíralo o moc politickou, vzdělanostní i duchovní.

Klíčovou součástí Karlovy strategie byla jeho proslulá vášeň pro sbírání svatých relikvií. V očích středověkého člověka nešlo o pouhé morbidní sběratelství, ale o shromažďování duchovního kapitálu. Ostatky svatých byly považovány za hmatatelné spojení s nebem, zdroj božské přízně, zázraků a nesmírné prestiže. Karel IV. tuto skutečnost nejen chápal, ale cíleně ji využíval. Jeho sbírka byla geopolitickým nástrojem.

Během svých cest po Evropě neúnavně a systematicky shromažďoval ostatky, od třísky z kříže Páně přes prst svatého Mikuláše až po celé soubory relikvií spojených s Kristovým umučením. Zavedl dokonce nový církevní svátek, „Svátek svatého kopí a hřebů Páně“, při němž byly říšské korunovační klenoty a nejcennější relikvie vystavovány v Praze. Tato událost přitahovala davy poutníků z celé Evropy, čímž posilovala prestiž a ekonomickou sílu jeho hlavního města. Soustředěním nejmocnějších duchovních artefaktů křesťanstva v Praze a jejich následným uložením v nedobytném Karlštejně prováděl Karel IV. symbolický akt centralizace. Prohlašoval tím, že duchovní srdce říše již netepe v Cáchách či Římě, ale v Čechách. Karlštejn se měl stát trezorem této nové duchovní banky.

Unikátní stupňovité uspořádání Karlštejna nebylo architektonickým rozmarem, ale pečlivě promyšlenou alegorií duchovního vzestupu. Celý hradní komplex byl navržen jako fyzické zpodobnění cesty poutníka k Nebeskému Jeruzalému.

Architektura hradu je formou katecheze – vyučuje teologickou lekci prostřednictvím fyzického prožitku. Každý, včetně samotného císaře, musel fyzicky stoupat skrze jednotlivé symbolické úrovně, což posilovalo ústřední středověkou myšlenku, že spása je cesta vzhůru, od světského k posvátnému. Hradní areál je rozdělen do několika výškových úrovní, jejichž význam roste s nadmořskou výškou :

Procházka Karlštejnem tak nebyla pouhým přesunem z jedné budovy do druhé. Byla to miniaturní pouť, fyzická a duchovní příprava na setkání s božskou přítomností, koncentrovanou v nejposvátnějším prostoru hradu.

Kaple svatého Kříže, ukrytá ve druhém patře Velké věže, je vrcholem celého hradního komplexu a jedním z nejcennějších prostorů evropského středověkého umění. Byla koncipována jako pozemský obraz nebeského království, jako prostor tak svatý, že mohl bezpečně střežit nejposvátnější předměty křesťanstva. Její oslnivá nádhera nebyla samoúčelnou demonstrací bohatství, ale teologickou nutností – snahou vytvořit důstojnou schránku pro božskou moc.

Jako trezor byla kaple zabezpečena geniálně. Chránily ji nejen masivní zdi Velké věže, ale také systém čtyř dveří s devatenácti důmyslnými zámky. Klíče od nich opatrovali různí hodnostáři a kaple nikdy ve své historii nebyla dobyta. Její výzdoba je komplexním teologickým programem:

Kaple svatého Kříže byla navržena jako komplexní, pohlcující smyslový zážitek. Kombinace světla odrážejícího se od zlata, drahých kamenů a skla, spolu s tichým, všudypřítomným pohledem Theodorikových světců, měla v návštěvníkovi vyvolat stav posvátné úcty a učinit přítomnost Boha téměř hmatatelnou. Byla to středověká virtuální realita nebe, posvátná technologie navržená k proměně duše.

S tak výjimečným místem je nevyhnutelně spjata řada pověstí a tajemství. Tyto legendy, ač často historicky nepřesné, fungují jako forma kulturní paměti, která uchovává hlubší pravdy o původním účelu hradu.

Nejznámější pověst, která tvrdí, že na Karlštejn byl ženám zcela zakázán vstup, je fascinujícím příkladem historického nedorozumění. Tento mýtus byl zpopularizován kronikářem Václavem Hájkem z Libočan v 16. století a nesmrtelnost mu zajistila divadelní hra Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně z 19. století. Hájek si dokonce vymyslel nedaleký hrádek Karlík, který měl sloužit jako ubytovna pro dámy, jež přijely navštívit své muže.

Skutečnost je však mnohem prozaičtější a zároveň výmluvnější. Historický základ pověsti leží v konkrétním nařízení Karla IV., které stanovilo: „Tímto listem na věčné časy zapovídáme, aby žádný na věži zámku Karlštejna, na kteréž předpověděná kaple jest ustavena, s ženou spáti nebo ležeti směl.“. Zákaz se tedy netýkal celého hradu, kde ženy, včetně Karlových manželek, běžně pobývaly, ale výhradně Velké věže. Důvodem byla snaha udržet absolutní duchovní čistotu tohoto prostoru, který fungoval jako jakási klášterní klauzura pro strážce nejposvátnějších pokladů. Legenda, ač fakticky mylná, tak správně identifikovala Velkou věž jako místo výjimečné, téměř nedotknutelné svatosti.

Další temná pověst se váže k hradní studni a podtrhuje brutální pragmatismus středověké bezpečnosti. Téměř 80 metrů hluboká studna ve skutečnosti nemá vlastní pramen. Voda do ní byla přiváděna tajnou štolou z nedalekého Budňanského potoka. Existence této štoly byla strategickým tajemstvím nejvyššího významu. Pokud by ji nepřítel odhalil, mohl by snadno otrávit jediný zdroj vody a hrad bez boje vyhladovět. Legenda praví, že havíři, kteří štolu vyrazili, byli po dokončení práce královsky odměněni, ale na cestě domů byli na králův příkaz přepadeni a do jednoho pobiti, aby tajemství navždy odnesli do hrobu. Ať už je příběh doslovně pravdivý, či nikoliv, dokonale ilustruje, jakou absolutní, životně důležitou hodnotu měly poklady, které Karlštejn chránil.

K mystické auře hradu přispívají i další příběhy. Mezi nimi vyniká skutečný historický zločin Kateřiny Bechyňové, manželky jednoho z purkrabích v 16. století. Tato žena byla usvědčena z krutého mučení a vraždy čtrnácti služebných, převážně mladých dívek. Její hrůzné činy se staly živnou půdou pro pověsti o strašidlech. Některé verze tvrdí, že dvanáct bílých paní, které se údajně na hradě zjevují, jsou duchové jejích obětí.

Po skončení své zlaté éry upadl Karlštejn na staletí do zapomnění. S rozvojem dělostřelectva ztratil svůj vojenský význam, říšské klenoty byly odvezeny a po třicetileté válce zůstal hrad zchátralý a zanedbaný. Nakonec byl převeden do správy Ústavu šlechtičen a sloužil pouze jako centrum hospodářské správy okolních statků.

Jeho znovuzrození přišlo až s českým národním obrozením na přelomu 18. a 19. století. Pro vlastence a umělce, jako byl Karel Hynek Mácha, se tajemná zřícenina stala mocným symbolem slavné minulosti a ztracené české státnosti. Tento obnovený zájem vyvrcholil v letech 1887–1905 rozsáhlou a kontroverzní rekonstrukcí pod vedením architekta Josefa Mockera. Mocker, představitel tzv. purismu, se nesnažil hrad konzervovat v jeho tehdejším stavu, ale navrátit mu idealizovanou, „čistou“ gotickou podobu. Jeho přístup, při němž byly odstraněny pozdější renesanční a barokní prvky, je dodnes předmětem kritiky odborníků, kteří mu vyčítají zničení autentických historických vrstev a vytvoření romantické novostavby.

Přesto je třeba uznat, že Mocker se stal druhým otcem Karlštejna. Neobnovil jen budovu; stvořil ikonu, kterou český národ v té době potřeboval. Jeho romantizovaná, novogotická vize dokonale souzněla s nacionalistickým duchem doby a proměnila chátrající ruinu v ten mocný, okamžitě rozpoznatelný symbol české historie, který známe dnes. Paradoxně právě „neautentický“ Mockerův Karlštejn je zdrojem jeho moderní symbolické síly.

Karlštejn je mnohem víc než jen hrad. Je to živý symbol, místo, kde jsou do kamene vytesány nejvyšší aspirace národa, jeho nejhlubší víra, nejtemnější tajemství i jeho schopnost znovu se zrodit. Je trvalou připomínkou zlatého věku Českého království, doby, kdy Praha byla křižovatkou Evropy a český král římským císařem.

Jeho trvalá síla spočívá ve schopnosti být zrcadlem. Pro Karla IV. odrážel vizi Bohem posvěceného impéria. Pro obrozence 19. století byl odrazem snu o vzkříšeném národě. A pro nás dnes odráží náš komplexní vztah k minulosti – směs historických faktů, romantických legend a národní hrdosti. Tajemství Karlštejna nejsou ukryta jen v jeho zdech a zapovězených komnatách; jsou skryta v české duši a Karlštejn zůstává klíčem, který je pomáhá odemykat.