Článek
Auto už dávno není luxus. V mnoha částech země se stalo vstupenkou k normálnímu životu.
Bydlíme v době, kdy si město zvyklo mluvit o sdílených kolech, elektrokoloběžkách a aplikacích na všechno. Jenže o kus dál, za cedulí s názvem obce, je realita mnohem prostší. Kdo tam nestihne ranní autobus, často prohrál celý den. A kdo nemá auto, ten někdy neprohrál jen den, ale kus své samostatnosti.
Na venkově totiž doprava není jen přesun z bodu A do bodu B. Je to podmínka pro práci, školu, nákup, doktora, kroužky dětí i obyčejnou možnost nebýt odkázaný na laskavost druhých. Právě v tom se český venkov mění. Ne pomalu, ne nenápadně, ale velmi konkrétně: v místo, kde se bez auta žije čím dál hůř.
To dobře ukazují i čerstvá data Českého statistického úřadu. Ve vesnicích a obcích do 10 tisíc obyvatel používá veřejnou dopravu denně jen 11,7 % lidí starších 16 let. Naopak 42,7 % lidí z venkova přiznalo, že veřejnou hromadnou dopravu nevyužívá vůbec. Ve velkých městech nad 100 tisíc obyvatel je situace úplně jiná: denně ji používá zhruba 44 % lidí. Stejně výmluvná jsou i data o autech: na vesnicích má asi 44 % domácností jedno auto a dalších 35 % dvě a více aut; bez auta je jen zhruba pětina domácností. Ve velkých městech je bez auta téměř 37,5 % domácností.
Tahle čísla ale neznamenají jen to, že lidé na venkově „mají radši auta“. Znamenají hlavně to, že si bez nich často neumějí zařídit obyčejný život. Když veřejná doprava jezdí málo, nenavazuje, nejede večer nebo o víkendu, auto přestává být pohodlnější variantou. Stává se nutností. A jakmile je něco nutnost, přestává to být svoboda.
Ještě zřetelnější je to u dojíždění za prací. Podle Sčítání 2021 využívalo automobil jako hlavní dopravní prostředek pro cestu do práce přes 2 miliony lidí, tedy 60,2 % osob se zjištěným dopravním prostředkem. Pokud se započítají i lidé, kteří auto používají jen na část cesty, jde o 63 % lidí. U cest do práce mimo obec je závislost ještě vyšší: automobil se používá alespoň pro část cesty v 79,4 % případů. Jinými slovy: jakmile člověk bydlí mimo místo, kde pracuje, auto je v Česku velmi často faktický základ mobility.
A teď ta nepříjemná část. Když se řekne „lidé bez auta“, mnozí si představí někoho, kdo prostě nechce řídit. Jenže do té skupiny patří i teenageři, kteří ještě nemají řidičák. Senioři, kteří už řídit nezvládnou. Rodiče samoživitelé, kteří druhé auto neuplatí. Lidé se zdravotními omezeními. Nebo rodiny, které auto sice mají, ale jeden vůz nestačí na práci, školu, lékaře a běžný chod domácnosti najednou. V takové chvíli nezačíná romantika venkova, ale velmi obyčejná závislost.
Stát přitom ten problém sám popisuje poměrně otevřeně. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svých materiálech upozorňuje, že v některých částech země chybí dostatečné dopravní napojení menších sídel a venkovských oblastí na regionální centra, což zvyšuje odlehlost těchto území. A v aktuálním Akčním plánu Strategie regionálního rozvoje na roky 2025 až 2027 se píše ještě přímočařeji: některé odlehlé a malé části obcí nejsou vhodně obslouženy, vyšší frekvence spojů je tam ekonomicky neudržitelná, a v důsledku toho jsou odkázány na automobilovou dopravu, přičemž skupiny obyvatel bez automobilu jsou značně znevýhodněny.
To je věta, kterou bychom neměli jen přejít. „Obyvatelé bez automobilu jsou značně znevýhodněni“ není drobná technická poznámka úředníků. Je to popis stavu, kdy část země funguje dobře jen pro ty, kdo splní jednu podmínku: mají auto, peníze na jeho provoz a schopnost ho každý den používat.
Právě tady se rodí něco, čemu se začíná říkat dopravní chudoba. Institut 2050 loni upozornil, že víc než desetina Čechů má často nebo téměř stále problém dopravit se za základními službami a činnostmi tak, jak potřebuje, a víc než čtvrtina má takové potíže aspoň občas. Mezi nejohroženější patří nízkopříjmoví lidé z odlehlých obcí do 5 tisíc obyvatel. To už není jen debata o komfortu cestování. To je debata o tom, kdo má v praxi přístup k normálnímu životu a kdo ne.
Nejhorší na tom všem je, že důsledky nejsou na první pohled hlučné. Nejsou to titulky o kolapsu. Jsou to tiché, každodenní ztráty. Student si raději nevybere školu, kterou by chtěl, ale tu, kam se nějak dostane. Starší člověk omezí návštěvy lékaře na minimum, protože nechce být pořád na obtíž. Mladá rodina zjistí, že život na venkově není levnější, když musí živit dvě auta. A obec postupně přestává být místem pro normální život bez podmínky vlastního volantu.
Tady nejde o útok na auta. Auto je na venkově často skvělý a nenahraditelný pomocník. Problém nastává ve chvíli, kdy se z pomocníka stane jediný klíč ke všemu. Když bez něj nedojedete do práce, dítě do školy a babička k doktorovi, není to svoboda pohybu. Je to systém, který funguje jen pro část lidí.
Řešení přitom existují, jen nejsou tak efektní jako slavnostní stříhání pásek u nových parkovišť. Samotné státní dokumenty mluví o lepší koordinaci krajů a obcí, lepší návaznosti spojů nebo o alternativních formách dopravy pro odlehlé oblasti, třeba v podobě autobusů na zavolání či jiných poptávkových služeb. I výzkum dopravní chudoby ukazuje, že právě dostupnější a chytřeji organizovaná doprava je pro část českého venkova zásadní téma, ne okrajová poznámka pod čarou.
Možná bychom si tedy měli přestat namlouvat, že spoj na venkově je jen technická položka v jízdním řádu. Není. Je to součást toho, co drží obec pohromadě. Když zmizí obchod, je to problém. Když zmizí hospoda, je to ztráta společenského života. Ale když zmizí rozumné spojení, začne mizet sama možnost v té obci svobodně a důstojně žít.
A pak už nejde o to, že poslední spoj odjel. Jde o to, že s ním pro část lidí odjela i budoucnost.
Zdroj informací:
Jasně — tady máš čistou sekci „Zdroje“ připravenou rovnou na konec článku:
Zdroje a inspirace :
ČSÚ / Statistika a My: Veřejná hromadná doprava frčí více ve městech; ČSÚ / Statistika a My: Autem do práce a do školy; Ministerstvo pro místní rozvoj ČR: Strategie regionálního rozvoje ČR – Akční plán 2025–2027; Institut 2050: Česká dopravní chudoba: tady a teď.
