Článek
Na českém venkově dnes nemizí jen hospody, pošty nebo obchody. Potichu se vytrácí i něco ještě citlivějšího: jistota, že když se něco stane, je pomoc nablízku. Ne nutně za rohem, ale aspoň „u nás“. A právě v tom je celý problém. Když z obce odejde praktický lékař nebo pediatr a nikdo po něm nepřijde, neubude jen jedna služba. Ubude kus psychologického bezpečí, které drží každodennost pohromadě.
Česká data ukazují, že to není jen pocit několika starostů z pohraničí. Z údajů zdravotních pojišťoven, které v létě 2025 shrnulo ministerstvo a ÚZIS, vyplývá, že registrujícího praktického lékaře nemělo 554 tisíc pojištěnců. Když se ale odfiltrují lidé, kteří v Česku fakticky nežijí nebo jsou pojištění jen formálně, zůstává i tak asi 159 tisíc dospělých občanů ČR s trvalým pobytem bez registrace u praktika a zhruba 34 tisíc českých dětí s trvalým pobytem bez registrace u praktického lékaře pro děti a dorost. To už není statistická odchylka. To je reálný počet lidí, kteří musí při každém zdravotním problému improvizovat.
Nejcitelnější je to právě u dětí. Oficiální analýza NZIP uvádí, že mezi aktivními praktickými lékaři pro děti a dorost byl na konci roku 2024 průměrný věk 57 let. Téměř polovina z nich už byla starší 60 let a 34 procent dokonce starší 65 let. Tatáž analýza výslovně říká, že demografické stárnutí dětských praktiků se ještě zhruba dva až tři roky bude promítat do úbytku ordinací a že tento výpadek nejde napravit rychle.
U praktiků pro dospělé je obraz o něco méně temný, ale rozhodně ne bezstarostný. Ministerská analýza mluví o tom, že se situaci postupně daří stabilizovat a průměrný věk aktivních všeobecných praktiků už začal klesat. Přesto byl v roce 2024 jejich průměrný věk 55 let, více než 40 procent bylo ve věku 60+ a téměř 31 procent ve věku 65+. Jinými slovy: systém zatím nespadl, ale stojí na generaci, která už dávno neměla být poslední hrází.
Možná právě proto je chyba mluvit o tom jen technokraticky. Když se řekne „nedostupnost primární péče“, zní to jako problém tabulky. Ve skutečnosti je to problém obyčejného pondělí ráno. Horečka u dítěte. Tlak u babičky. Vyrážka, která se přes víkend zhoršila. Bolest na hrudi, u níž si člověk není jistý, jestli je to jen od páteře, nebo začátek něčeho vážného. Ve městě obvykle ještě existuje nějaký seznam možností. Na venkově se z toho často stává logistická disciplína: kdo má auto, kdo si vezme volno, kdo obvolá ordinace v okolních městech a kdo bude doufat, že je vůbec někde vezmou.
A právě tady se láme rozdíl mezi „zdravotní službou“ a „pocitem bezpečí“. Bezpečí totiž nevzniká jen tím, že stát někde na mapě deklaruje dostupnou péči. Vzniká i zkušeností, že pomoc je dosažitelná bez ponížení, bez několikadenního obvolávání a bez toho, aby člověk měl pocit, že obtěžuje. Čekárna v malé obci není jen místnost s linoleem. Je to místní důkaz, že systém na lidi ještě nezapomněl.
Když ten důkaz zmizí, mění to chování celé obce. Lidé odkládají prevenci. Starší pacienti méně často řeší potíže včas. Rodiče se učí fungovat v permanentní nejistotě. A mladé rodiny si při rozhodování, kde žít, začnou pokládat velmi prostou otázku: chceme bydlet tam, kde musíme s nemocným dítětem jezdit desítky kilometrů? Není náhoda, že dostupnost lékaře začíná být pro venkov podobně důležitá jako škola, obchod nebo doprava.
Že nejde o přehnanou hysterii, naznačují i širší průzkumy. V červnu 2025 zveřejnil Český rozhlas výsledky průzkumu agentury Median, podle nichž měl v uplynulém roce problém najít zdravotní péči zhruba každý třetí Čech. V celostátním průměru se nejčastěji mluvilo o zubařích a specialistech. Jenže tam, kde je málo i základní primární péče, dopadá podobná nejistota mnohem tvrději. Ve městě je komplikace nepříjemnost. Na venkově se snadno mění v pocit opuštěnosti.
Zároveň by bylo laciné tvrdit, že nikdo nic nedělá. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví od 1. ledna 2025 rozjel projekt zaměřený právě na podporu primární péče a regionální dostupnosti. Součástí je i přibližování venkovské praxe medikům a mladým lékařům. Česká televize loni uvedla, že plán počítá se stážemi pro 150 mediků a začínajících praktiků ročně až do poloviny roku 2028. To je správný směr. Jenže i správný směr může být z pohledu obcí strašně pomalý, pokud jim mezitím odejde poslední doktor.
Navíc se ukazuje, že peníze samy o sobě problém nevyřeší. Už dřívější průzkumy mezi mladými praktiky ukazovaly, že vedle financí hrají velkou roli i podmínky pro život partnera, vzdělávání, zázemí pro děti nebo možnost profesního růstu. To je přesně ten moment, kdy se zdravotnictví přestává týkat jen ministerstva a začíná být tématem celé regionální politiky. Lékař nepřijde do obce jen proto, že tam stojí volná ordinace. Přijde tam tehdy, když si dokáže představit, že tam bude žít.
Možná bychom si tedy měli přestat nalhávat, že jde jen o personální problém zdravotnictví. Na mnoha místech je to už problém důvěry. Důvěry v to, že stát ještě chápe rozdíl mezi mapou a skutečným životem. Mezi papírovou dostupností a skutečnou dosažitelností. Mezi větou „péče je zajištěna“ a realitou, kdy matka s nemocným dítětem obvolává šest ordinací v okruhu padesáti kilometrů.
Když večer v malé obci zhasne poslední světlo v čekárně, neznamená to jen konec jedné ordinace. Znamená to, že se z místa pomalu vytrácí jedna z posledních jistot, na nichž stojí normální život. A venkov bez této jistoty není jen méně pohodlný. Je prostě méně bezpečný.
Zdroje a inspirace:
Ministerstvo zdravotnictví ČR / NZIP, Analytická studie k 1. 7. 2025 – Vybraná aktuální data o personálních kapacitách praktických lékařů; IPVZ, IPVZ pracuje na lepší dostupnosti praktických lékařů na venkově; iROZHLAS, Průzkum: Třetina Čechů loni obtížně sháněla zdravotní péči. Zájem o prevenci roste kromě prohlídek u zubaře; iROZHLAS, V regionech chybí praktici. „Venkov není atraktivní pro mladé obecně,“ vysvětluje šéf spolku Mucha.
