Přijímačky: Děti nedrtí jen testy. Nejvíc je ničí pocit, že jedna chyba může rozhodnout celý život

V pátek ráno stojí před školami stovky dětí, které vypadají, že jdou „jen“ napsat test. V ruce mají pozvánku, propisku, někdy i láhev s vodou. Vedle nich rodiče, kteří se tváří klidněji, než ve skutečnosti jsou. A mezi tím vším visí ve vzduchu něco, co už dávno není obyčejná školní zkouška. Napětí. Strach. A tichý pocit, že právě dnešek může rozhodnout víc, než by měl.

Letošní jednotné přijímací zkoušky do čtyřletých oborů a nástaveb začaly v pátek 10. dubna 2026, druhý řádný termín připadá na 13. dubna 2026. Uchazeči píší tradičně matematiku a český jazyk, přičemž každý test má maximálně 50 bodů a centrálně není stanovena jednotná minimální hranice úspěšnosti; školy si ji mohou určit samy ve svých kritériích.

Na papíře je to jednoduché. Dítě přijde, sedne si, napíše test a čeká na výsledek. Ve skutečnosti ale přijímačky už dávno nepíší jen děti. Píše je celá rodina. Měsíce příprav, doučování, porovnávání škol, nervozita doma, debaty o tom, co se stane, když to nevyjde. Málokterý třináctiletý nebo čtrnáctiletý člověk to umí odfiltrovat. Většina velmi dobře cítí, že nejde jen o jeden pátek a jedno pondělí, ale o něco, co dospělí kolem nich nazvali „budoucností“.

A nejde o okrajovou událost. Podle údajů MŠMT podalo letos do prvního kola přijímacího řízení na střední školy 156 409 uchazečů celkem 425 279 přihlášek. Do čtyřletých oborů se hlásí 130 377 uchazečů a samotné jednotné přijímací zkoušky se u těchto oborů týkají 96 482 z nich. To nejsou jednotlivé příběhy někde na okraji systému. To je masová celospolečenská událost, která na několik týdnů promění desetitisíce domácností v malé krizové štáby.

Česká debata o přijímačkách se přitom často zjednodušuje na otázku, jestli jsou testy spravedlivé. Jenže to je jen část problému. Skutečný tlak nezačíná u zadání z matematiky. Začíná mnohem dřív. V okamžiku, kdy dítě pochopí, že některé rodiny mají peníze na přípravné kurzy, klid na učení a rodiče, kteří se v systému orientují. Jiné mají jen nervózní kuchyňský stůl, vyčerpané mámy a táty a větu: „Hlavně to nepokaz.“

Právě tohle je možná nejhorší vedlejší účinek celého systému. Děti se neučí jen vyjmenovaná slova, rovnice nebo práci s textem. Učí se i to, že o důležité věci v životě se bojuje brzy, tvrdě a pod tlakem. Že je normální několik měsíců fungovat ve stresu, protože „tak to prostě chodí“. A že selhání není jen horší výsledek, ale něco, co může bolet ještě dlouho poté.

To není banalita. Národní ústav duševního zdraví už dříve upozornil, že 40 % dětí vykazuje známky střední až těžké deprese a 30 % úzkosti. Samozřejmě by bylo laciné tvrdit, že za to mohou jen přijímačky. Nemohou. Ale je stejně laciné dělat, že takto nastavený systém na psychiku dětí žádný dopad nemá. Má. A obzvlášť silně ho cítí právě ti, kteří jsou poctiví, citliví a mají pocit odpovědnosti. Tedy často přesně ty děti, které bychom měli chránit nejvíc.

Na přijímačkách je navíc něco zvláštně českého. Už jsme si zvykli, že je bereme skoro jako přírodní zákon. Jako něco, co tu prostě je, a nemá cenu se nad tím moc pozastavovat. Jenže ono by pozastavit se nad tím cenu mělo. Opravdu chceme systém, ve kterém se v tak nízkém věku vytváří atmosféra, že jedna chyba může zavřít dveře? Opravdu je normální, aby se kolem přechodu na střední školu rozjel takový trh s nervozitou, doučováním a strachem?

Nikdo rozumný asi netvrdí, že se nemá vybírat nebo že školy nemají mít kritéria. Problém je jinde. V míře tlaku, kterou jsme kolem toho vytvořili. V tom, že z ověřování znalostí vznikl skoro společenský rituál úzkosti. A v tom, že dospělí často mluví o „motivaci“, zatímco děti ve skutečnosti zažívají hlavně obavu, že nebudou dost dobré.

Možná už jsme si na přijímačky zvykli natolik, že nám nedochází, jak nepřiměřené některé věci jsou. Testovat znalosti je v pořádku. Testovat děti tak, že si s sebou nesou pocit ohrožení, jako by se právě teď rozhodovalo o celé jejich hodnotě, v pořádku není. A jestli si z letošních přijímaček máme odnést něco důležitého, pak ne jen seznam termínů a počty bodů. Ale hlavně otázku, proč jsme připustili, aby se z jedné školní zkoušky stala událost, která tolik připomíná psychický „výdržák“ pro celou rodinu.