Případ 1994: Fantom brněnských kolejí a město, které šeptá

Chodba brněnských kolejí v polovině devadesátých let měla svou specifickou vůni. Byla to směs starého linolea, přepáleného oleje z kuchyňky na konci patra a slabého odéru cigaretového kouře, který se nikdy zcela nevyvětral. Ze dveří jednoho z pokojů se tiše linula hudba rockové kapely, vysílaná studentským rádiem. Vzduch byl prosycen hmatatelnou směsicí akademické úzkosti před zkouškovým obdobím a opojného pocitu nově nabyté svobody. Právě z takovéto scény, z tohoto mikrosvěta plného nadějí a nejistot, měl podle jedné z brněnských legend vykročit student a navždy zmizet v anonymitě velkoměsta.

Příběh o záhadném zmizení studenta z brněnských kolejí v roce 1994 je duchem v archivech. Pečlivé prohledávání oficiálních policejních záznamů, novinových článků a databází pohřešovaných osob z té doby neodhalí žádný konkrétní, vysoce medializovaný případ, který by přesně odpovídal tomuto zadání. Nenajdeme jméno, fotografii ani číslo spisu. A přesto ten příběh žije. Přežívá v ústním podání, ve vzpomínkách pamětníků na „divná devadesátá“ a v kolektivním povědomí města jako zneklidňující memento. Tento článek proto není pátráním po jedné konkrétní osobě. Je to pátrání po zdroji jedné silné městské legendy – snaha pochopit, proč se tento příběh vypráví a proč tak rezonuje s duší Brna.

Polovina devadesátých let byla v České republice unikátním mezidobím. Revoluční euforie z roku 1989, kdy studenti v Brně obsadili filozofickou fakultu a stali se hybateli dění , již odezněla a byla nahrazena složitou realitou budování nové společnosti. Staré křivdy a napětí přetrvávaly, jak dokládá například vleklý soudní spor mezi bývalými studenty a někdejším pedagogem a funkcionářem KSČ z Fakulty architektury VUT, který se táhl od počátku 90. let. Byla to doba před všudypřítomnými kamerami, digitálními stopami a mobilními telefony v každé kapse. Svět analogových záznamů, papírových kartoték a vzpomínek, které blednou. Svět, ve kterém člověk mohl skutečně zmizet.

Právě v tomto kontextu se rodí archetyp „zmizelého studenta“ z roku 1994. Není to konkrétní osoba, ale spíše kompozitní duch, stvořený ze skutečných obav, historických traumat a zdokumentovaných tragédií, které se v Brně a jeho okolí odehrály. Síla této legendy nespočívá v její faktické přesnosti, ale v její děsivé plausibilitě, postavené na základech skutečných událostí. Je to příběh, který slouží jako narativní schránka pro kolektivní úzkosti města, které ví, že i v jeho rušných ulicích se může člověk jednoduše propadnout do ticha.

Abychom pochopili podstatu této legendy, vytvořme si hypotetickou postavu. Nazvěme ho Pavel. Je mu dvacet, studuje druhým rokem techniku na VUT a bydlí na kolejích v Králově Poli. Jeho poslední den je mozaikou dokonale obyčejných, téměř banálních událostí, které teprve zpětný pohled promění ve zlověstná znamení. Ráno začíná přednáškou z mechaniky v přeplněné aule. Následuje rychlý oběd v menze, kde s kamarádem probírají víkendové plány. Odpoledne tráví nad skripty v pokoji, který sdílí se spolužákem. Vzduchem se nese jen tiché šustění stránek a občasné povzdechnutí nad složitostí integrálů.

Svědectví spolužáků, posbíraná v následujících dnech, by byla jen útržky vzpomínek, které se v kontextu zmizení stávají mučivě významnými. Spolubydlící by si vzpomněl: „Zdál se mi trochu roztržitý, ale to jsme byli před tou velkou zkouškou z fyziky všichni. Nic zvláštního.“ Kamarád z menzy by dodal: „Měli jsme jít v pátek na pivo. Jenom prohodil ‚Tak se měj‘ a odešel. Úplně normální.“ Dívka ze sousedního pokoje by si možná vybavila, že ho viděla na chodbě kolem šesté večer. Měl na sobě džíny a tmavou bundu. Možná se usmál, možná ne. Tyto fragmenty by dohromady nesložily obraz člověka v krizi, ale obraz obyčejného studenta uprostřed obyčejného týdne. A právě v tom spočívá ten největší děs. Tragédie často nepřichází s dramatickým varováním, ale v tichosti, zanechávajíc za sebou jen sled neprozkoumaných, všedních okamžiků.

Samotné koleje nejsou v tomto příběhu jen pasivním pozadím. Jsou živoucí entitou s vlastní, často temnou historií. Zejména Kounicovy koleje v Brně nesou tíhu dějin, která dalece přesahuje běžné studentské starosti. Postaveny jako moderní ubytování pro studenty, byly za nacistické okupace přeměněny na policejní věznici a popraviště gestapa. Po válce se jejich role obrátila a sloužily jako internační tábor pro Němce, kde docházelo k dalším krutostem. Již v roce 1939 byli z kolejí studenti odvlečeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tato historie, vrstvená utrpením a ztrátami, dodává prostředí kolejí zlověstnou auru. Zmizení studenta v devadesátých letech se v tomto světle nejeví jako izolovaná událost, ale jako další ozvěna v dlouhé historii bolesti, kterou tyto zdi zažily.

Když by Pavel nedorazil na víkend domů a jeho telefon na koleji by nikdo nezvedal, rodiče by zalarmovali policii. Tím by se rozběhlo standardní vyšetřovací kolečko devadesátých let. První kritické hodiny a dny by byly ve znamení horečné, ale zároveň omezené aktivity. Policisté by vyslechli přátele, spolubydlícího a profesory. Prohledali by pokoj, kde by nalezli jen učebnice, poznámky a pár osobních věcí – němých svědků posledních hodin. Chyběly by však klíčové nástroje moderní kriminalistiky. Žádné záznamy z bezpečnostních kamer na chodbách, žádná historie polohy z mobilního telefonu, žádné digitální stopy na sociálních sítích, které by prozradily jeho duševní stav nebo tajné kontakty.

Vyšetřování by se brzy dostalo do slepé uličky. Bez těla, bez svědků posledního pohybu, bez zjevného motivu (únos, sebevražda, útěk) by se případ stal jen další položkou v seznamu. A právě zde se hypotetický příběh protíná s reálnou policejní praxí v Jihomoravském kraji. Archivy jsou plné tzv. „pomníčků“ – odložených případů, které léta čekají na nový impuls, na svědomí, které promluví, nebo na náhodný objev.

Tato neschopnost uzavřít případy není známkou nekompetence, ale spíše odrazem reality, ve které se člověk mohl ztratit v „analogovém vakuu“. Mezi okamžikem, kdy opustil dveře kolejí, a jeho zamýšleným (ale neznámým) cílem, existovala informační černá díra. Jeho pohyb po městě nezanechal žádnou datovou stopu. Mohl nastoupit do tramvaje, jít pěšky parkem, setkat se s kýmkoliv – a nic z toho nebylo zaznamenáno. Právě tento analogový prostor, tato absence informací, je živnou půdou pro spekulace a legendy. Když fakta chybí, příběh si je dotvoří.

Realitu nevyřešených případů v regionu dokládají konkrétní kauzy. Jihomoravské kriminalisty dodnes trápí například tři nevyřešené vraždy z roku 2009, u kterých chybí klíčové důkazy a svědci. Případ podnikatele z Kuřimi, pohřešovaného od května 2000, ukazuje, jak snadno může člověk zmizet i s autem a mobilním telefonem. Přestože policie zmapovala část jeho posledního dne, po 16. hodině se jeho stopa ztratila a záhadná SMS zpráva odeslaná večer jen prohloubila nejasnosti. Zoufalství vyšetřovatelů ilustruje i unikátní projekt, v rámci kterého policie vytvořila kalendáře s nevyřešenými případy a distribuovala je do věznic v naději, že by si některý z odsouzených mohl na klíčový detail vzpomenout.

V informačním vakuu, které po zmizení zůstává, se začínají rodit teorie. Každá z nich se snaží zaplnit prázdné místo logikou, strachem nebo fantazií. Legenda o studentovi z roku 1994 v sobě obsahuje tři hlavní spekulativní linie, které se v brněnském kontextu jeví jako mrazivě pravděpodobné, protože každá z nich je podepřena skutečnou, zdokumentovanou událostí.

Jedním z nejčastějších motivů v případech zmizení je poslední, záhadná komunikace. Podivný telefonát, necharakteristická zpráva. Byla to zašifrovaná prosba o pomoc? Úmyslné svedení vyšetřovatelů na falešnou stopu? Nebo poslední koherentní myšlenka před psychickým zhroucením? Tato teorie se stává posedlostí pro rodinu i vyšetřovatele, kteří v každém slově hledají skrytý význam.

Dokonalou reálnou paralelou je již zmíněný případ pohřešovaného podnikatele z roku 2000. Poslední zpráva, kterou z jeho telefonu obdržela jeho družka ve 23:45, zněla: „…jede na Východ a vyměnit valuty, aby se nebála, že všechno stihneme a v pátek bude doma.“ Tato SMS byla podle družky naprosto podezřelá a neodpovídala jeho stylu komunikace ani plánům. Stala se ústředním bodem vyšetřování. Vedla tato stopa skutečně na "Východ"? Poslal ji vůbec on? Nebo ji psal někdo jiný, aby získal čas? Tato jediná zpráva otevřela desítky možných scénářů a zároveň mohla efektivně zamaskovat mnohem prozaičtější (nebo naopak hrůznější) realitu, která se odehrála úplně jinde. Podobný záhadný vzkaz by v případě zmizelého studenta Pavla mohl nasměrovat pátrání na roky do slepé uličky a stal by se věčným zdrojem spekulací.

Spekulace o „stopách v podzemí“ je v Brně obzvláště silná. Pod povrchem města se skrývá rozsáhlý a tajemný labyrint historických sklepů, technických kolektorů, kanalizačních stok a zapomenutých chodeb. Tento neviditelný svět odjakživa podněcuje fantazii a je ideálním dějištěm pro temné příběhy. Teorie, že by se student mohl ztratit, nebo že by jeho tělo mohlo být ukryto v tomto podzemním světě, se může zdát jako námět z hororového románu. Až na to, že v Brně se to skutečně stalo.

Tragický příběh Marie Bartošové je definitivním a hrůzným potvrzením této teorie. Dne 15. února 1976 došlo na ulici Pekařská k havárii vodovodního potrubí, která podemlela zem pod tramvajovým ostrůvkem. Chodník se náhle propadl a do vzniklého kráteru spadli dva lidé – Miroslav Šudák a květinářka Marie Bartošová. Zatímco pana Šudáka se podařilo zachránit, protože se zachytil kabelů, paní Bartošovou strhl prudký proud vody a bahna a zmizela v hlubinách. Rozsáhlé pátrání hasičů a policie bylo marné. Zmizela beze stopy uprostřed rušné ulice. Policie případ po deseti letech uzavřela a žena byla prohlášena za mrtvou. Její osud se stal záhadou brněnského podzemí. Až o 16 let později, v roce 1992, byly poblíž kanalizační výpusti na Kšírově ulici nalezeny lidské kosti a zbytky kalhot, které byly identifikovány jako ostatky Marie Bartošové.

Tato událost se hluboce vryla do kolektivní paměti města. Je to doslovné naplnění strachu z toho, že země se může otevřít a pohltit člověka. Fyzická existence brněnského podzemí se tak stala metaforou pro podvědomí města – místo, kde se věci ztrácejí, jsou ukrývány a zapomínány, aby se po letech nečekaně vynořily na povrch. Případ Marie Bartošové dokazuje, že teorie o zmizení v podzemí není jen planou fantazií, ale historicky podloženou a reálnou hrozbou. Každé nevyřešené zmizení v Brně bude proto nevyhnutelně spojováno s temnými chodbami pod jeho ulicemi.

Třetí linie spekulací se odklání od vnějších hrozeb a zaměřuje se na vnitřní svět studenta. „Psychický tlak studia“ je tichý a často neviditelný faktor, který může vést k zoufalým činům. Vysokoškolský život, ačkoliv se zdá být plný svobody a příležitostí, s sebou nese i obrovský stres, konkurenci, strach ze selhání a pocit osamělosti daleko od domova. Možnost, že student neunesl tíhu zkoušek nebo osobních problémů a rozhodl se pro dobrovolný odchod či dokonce sebevraždu, je bohužel jednou z nejrealističtějších.

I tato teorie je v Brně podepřena smutnými, skutečnými případy. Média v průběhu let zaznamenala několik tragických úmrtí studentů v areálech univerzit. V jednom případě se čtyřiadvacetiletý student VUT v noci vydal se svým kamarádem na střechu devítipodlažní budovy kolejí v Králově Poli, aby se pokochali výhledem na noční město. Nestačil mu však pohled ze střechy a pokusil se vylézt ještě výše, na strojovnu výtahu. Nešťastně uklouzl a po pádu utrpěl smrtelná zranění. V jiném případě bylo nalezeno tělo studenta Masarykovy univerzity pod okny filozofické fakulty. Ačkoliv okolnosti těchto úmrtí nemusí být vždy plně objasněny jako sebevraždy, ilustrují zranitelnost mladých lidí a prostředí, ve kterém se i riskantní chování může stát osudným. Tyto reálné tragédie poskytují střízlivý a bolestný kontrapunkt k senzačním teoriím o zločinu či záhadách. Připomínají, že za zmizením nemusí být žádná velká konspirace, ale tichá, osobní bolest. Dnešní zvýšená pozornost univerzit věnovaná psychologické podpoře a prevenci, jak ukazuje i nedávný případ studenta nahlášeného policii kvůli obsahu jeho školních prací , je důkazem, že toto téma je stále vysoce aktuální.

Příběh o studentovi, který v roce 1994 zmizel z brněnských kolejí, je jako přízrak. Nemá jméno, nemá tvář, a přesto je jeho přítomnost ve městě cítit. Ať už byl skutečnou, zapomenutou obětí, nebo je jen ztělesněním městských legend, prvky jeho příběhu jsou nepopiratelně reálné. Strach z temných hlubin pod dlažbou města, tiché vědomí drtivého tlaku, který může zlomit mladou mysl, a frustrující realita policejních „pomníčků“ – to vše jsou autentické součásti identity Brna.

Úvaha o tom, jak snadno může člověk zmizet i uprostřed rušného města, nás vrací do světa před digitální revolucí. Město není jen souborem budov a ulic, ale především sítí lidských vztahů a spojení. Zmizení je protržením této sítě. V analogovém světě devadesátých let byla vlákna této sítě mnohem křehčí. Člověk nebyl neustále sledován, lokalizován a zaznamenáván. Jeho existence byla definována fyzickou přítomností a vzpomínkami ostatních. Když tato přítomnost ustala a vzpomínky vybledly, mohl se skutečně rozplynout.

Případ 1994, ať už skutečný, či fiktivní, je nakonec příběhem o prázdném místě. O prázdné židli na koleji, o tichém telefonu v domě rodičů, o jméně v seznamu studentů, které už nikdy nikdo nezavolá. Fantom zmizelého studenta nestraší Brno proto, že by byl jediným nevyřešeným zločinem. Straší ho, protože ztělesňuje univerzální strach – děsivou lehkost, s jakou může být lidský život vymazán, zanechávaje za sebou jen otázky a příběh, který si šeptají stíny města.