Článek
Minulý týden jsem seděl u stolu a už poněkolikáté přepisoval jeden logický blok kódu. Nebyla to těžká část. Právě naopak. Ten typ problému, který by se za normálních okolností měl rozpadnout po dvaceti minutách soustředění. Jenže tentokrát se nic nedělo. Hlava těžká, myšlenky rozpadlé, pozornost roztahaná do všech směrů. Všechny ty chytré nástroje, které mají práci zrychlovat, mi najednou připadaly spíš jako další vrstva šumu než pomoc.
Tak jsem udělal něco, co bych ještě před pár lety považoval za ztrátu času. Zavřel jsem notebook, šel do dílny a začal brousit starý kus dubového dřeva. Bez cíle, bez ambice, bez potřeby „něco optimalizovat“. Jen dřevo, ruce a soustředění na povrch, který kladl odpor.
A přesně tam se to stalo. Ne ve chvíli, kdy jsem se víc snažil problém vymyslet, ale ve chvíli, kdy jsem ho pustil a zaměstnal hlavu i tělo něčím skutečným. Řešení se nezačalo rodit na displeji. Poskládalo se samo někde mezi prachem, tlakem v dlani a rytmem opakovaného pohybu.
Možná právě v tom je jeden z největších paradoxů roku 2026. Nemáme málo informací. Máme jich příliš. Nemáme málo nástrojů. Máme jich tolik, že se člověk snadno promění v operátora vlastního zahlcení. Psycholožka Gloria Mark, která se dlouhodobě zabývá lidskou pozorností v digitálním prostředí, uvádí, že průměrná doba soustředění na jedné obrazovce dnes klesla zhruba na 47 sekund. A to už není detail. To je změna prostředí, ve kterém přemýšlíme.
Není tedy náhoda, že se letos tak často mluví o návratu k „analogovému životu“. Los Angeles Times letos popsaly, jak se pojem analog lifestyle stal jedním z kulturních motivů roku 2026 a jak ho lidé spojují s potřebou „něčeho skutečného“, omezení digitální dostupnosti a snížení roztěkanosti i stresu. Podobně Mintel mluví o „digitální únavě“ jako o reakci na permanentní notifikace, algoritmickou monotónnost a informační přetlak; zároveň uvádí, že čtyři pětiny britských spotřebitelů, kteří se věnují arts and crafts, říkají, že jim to pomáhá omezit čas u obrazovek.
Tohle ale není nostalgie po starých časech. A už vůbec ne výzva zahodit technologie a odejít do lesa. Je to spíš tichá korekce. Zjištění, že digitální detox sám o sobě nestačí. Nestačí jen vypnout telefon, když náš pracovní den stále probíhá v abstrakci: v dokumentech, panelech, tiketech, feedech, prezentacích, automatizacích a proměnlivých vrstvách softwaru. Člověk pak může být celý den mentálně aktivní a přitom se večer cítit, jako by se ničeho skutečně nedotkl.
Právě proto začíná být fyzické řemeslo tak důležité. Dřevo, hlína, kov, papír, hlína na rukách nebo oprava rozbité věci doma nejsou jen „wellness pro dospělé“. Jsou to činnosti, které vracejí mozku jednu důležitou kvalitu: kontakt s odporem reality. Digitální svět je až příliš hladký. Když uděláte chybu, smažete ji. Když se vám něco nelíbí, zkusíte jiný prompt. Když výsledek nefunguje, otevřete nový tab. Ve fyzickém světě nic z toho neplatí. Dřevo může prasknout. Hlína se může sesunout. Barva zasychá vlastním tempem. Materiál vás nepustí dál, dokud se mu opravdu nezačnete věnovat.
A právě tahle „neposlušnost“ skutečného materiálu má kognitivní hodnotu. Systematický přehled publikovaný v roce 2025 ukázal, že craft-based aktivity mohou zlepšovat náladu a subjektivní well-being, i když autoři zároveň poctivě upozorňují, že je potřeba více kvalitních studií o dlouhodobých účincích. Důležité ale je, že nejde jen o romantický pocit. Už samotná odborná literatura připouští, že práce s řemeslnou činností kombinuje fyzickou a kognitivní složku způsobem, který je pro psychiku významný.
Podobně sílí i výzkum takzvané embodied cognition, tedy představy, že myšlení není uzavřené jen v hlavě, ale vzniká v interakci mozku, těla a prostředí. Meta-analýza publikovaná v roce 2025 našla u embodied learningu středně pozitivní efekt na výkon při učení a zároveň ukázala, že aktivní, tělesně zapojené formy práce bývají účinnější než pasivní. Jinými slovy: když do přemýšlení zapojíme tělo, nejde o dekoraci navíc. Jde o jiný režim zpracování.
To je mimochodem důvod, proč fungují i tak obyčejné věci, jako je kreslení rukou nebo psaní fixem na velký papír. Stanford letos připomněl práci psycholožky Judy Fan, která popisuje kreslení jako „cognitive tool“ – nástroj, kterým si lidé zviditelňují obsah vlastní mysli. A novější přehled neurovědních studií zase shrnuje, že psaní rukou a kreslení zapojují širší síť mozkových oblastí spojených s motorikou, smyslovým zpracováním, pamětí a učením než samotné psaní na klávesnici. Výzkum publikovaný letos na ScienceDirect navíc ukazuje, že kreslení vyvolává vizuálnější, pozitivnější a elaborovanější myšlenkové vzorce než pouhé psaní a může zlepšovat následné vybavení informací.
Tohle všechno začíná dávat nový smysl i v době AI. McKinsey letos připomněla, že s nástupem AI roste význam lidského úsudku, kreativity a komunikace. Právě to mají být oblasti, které budou dál formovat hodnotu člověka v práci. Jenže kreativita nevzniká v nekonečném přepínání mezi notifikacemi. A úsudek se neposiluje jen tím, že zvládneme rychleji zadávat prompty. Oba tyto režimy potřebují čas, tření a prostor, kde nejsme jen konzumenty rychlosti, ale účastníky skutečného procesu.
Zajímavé je, že to nezačínají říkat jen psychologové a výzkumníci, ale i samotný pracovní trh. Průzkum FlexJobs z března 2026, postavený na více než 4 400 respondentech, ukázal, že 60 % pracovníků chce rovnováhu mezi digitálními a analogovými způsoby práce, 78 % stále používá ruční poznámky nebo papírové plánovače a jen malé procento lidí si přeje silně AI-řízené pracovní prostředí. Je to drobný, ale výmluvný signál: lidé nechtějí méně technologií za každou cenu. Chtějí víc kontroly nad tím, jak technologie formují jejich myšlení.
A tak možná nejde o to, že by se technologický svět otočil zády k budoucnosti. Spíš si začíná uvědomovat, že budoucnost nebude patřit těm, kdo budou jen nejrychleji klikat. Patřit bude lidem, kteří si zachovají schopnost hlubšího soustředění, prostorové představivosti, trpělivosti a opravdového řešení problémů. Tedy schopností, které se mimochodem překvapivě dobře trénují právě tam, kde není žádné Ctrl+Z.
Nemusíte si kvůli tomu kupovat soustruh ani zapisovat do keramického ateliéru. Někdy stačí mnohem méně. Rozkreslit si problém na velký papír místo whiteboard aplikace. Vzít do ruky tužku a nechat myšlenku chvíli růst v prostoru, ne v okně browseru. Zasadit bylinky, opravit uvolněný pant, vařit bez receptu, brousit kus dřeva, přesadit kytku, uvařit něco rukama, ne jen objednávkou. Ne proto, že je to roztomilé nebo „slow living“. Ale proto, že naše mysl občas potřebuje znovu cítit, že svět má váhu, strukturu a odpor.
Možná právě to bude jedna z nejdůležitějších dovedností příštích let: umět žít ve světě AI, ale nenechat si od něj amputovat kontakt s realitou. Umět používat nejchytřejší nástroje, a přesto vědět, co s člověkem udělá hlína pod nehty, vůně dřeva nebo kresba, která není dokonalá, ale je skutečná.
Protože někdy se nejlepší nápady nerodí na displeji. Někdy přijdou až ve chvíli, kdy zavřeme notebook a vezmeme do ruky něco, co klade odpor.
