Radhošť – Hora boha Radegasta: Mýtus, energie a návrat ke kořenům

Silueta kaple a vedle ní stojícího vysílače se rýsuje proti obloze jako podivný, nesourodý symbol – maják na pomezí věků. Vzduch je zde řidší, čas plyne jinak a každý kámen pod nohama jako by vyprávěl příběh. Je to místo, které je palimpsestem české duše, kde se přes sebe vrství stopy dávných Slovanů, křesťanských poutníků i moderních hledačů energie.

Právě v tomto napětí tkví největší kouzlo hory. Na jedné straně je to legendární sídlo pohanského boha Radegasta, místo ohňů, obětí a divokých rituálů. Na straně druhé je to jedno z nejvýznamnějších moravských poutních míst, zasvěcené svatým Cyrilu a Metodějovi, kteří sem podle pověsti přinesli kříž a světlo nové víry. Tento vnitřní rozpor není slabinou, ale samotnou podstatou Radhoště. Hora není jen kusem kamene a lesa; je živoucím symbolem neustálého dialogu, který český národ vede se svou složitou minulostí – pohanskou, křesťanskou i moderní. Je ohniskem, v němž se soustředí současná touha po hlubší identitě a duchovních kořenech.

Každý, kdo dnes stane před impozantní sochou Radegasta, má pocit, že se dotýká prastaré historie. Pravda je však, jako často, mnohem složitější. Spojení hory Radhošť s bohem Radegastem je tradicí poměrně mladou, která se zřejmě datuje až do 18. století. Historicky doložený kult boha, kterého známe jako Radegasta, se totiž nacházel stovky kilometrů daleko, na území dnešního Německa, u polabských Slovanů z kmene Ratarů.

Středověcí křesťanští kronikáři – Thietmar z Merseburgu, Adam Brémský a Helmold z Bosau – nám zanechali fascinující, i když zaujaté zprávy o jeho hlavním kultovním centru, hradišti zvaném Retra. Popisují dřevěný chrám stojící na ostrově uprostřed jezera, jehož stěny zdobily vyřezávané podobizny bohů. Uvnitř stály sochy oděné do přileb a brnění, z nichž nejvýznamnější byla modla Radegasta, údajně ze zlata, ležící na purpurovém lůžku. Zdejší kněží prováděli věštby pomocí posvátného bílého koně, který překračoval zkřížená kopí. Kult si žádal krvavé oběti, nejčastěji dobytek a ovce, ale v roce 1066 mu byla obětována i uťatá hlava meklenburského biskupa Jana.

Moderní historikové se však přiklánějí k teorii, že došlo k zásadnímu omylu. Thietmar z Merseburgu, nejstarší zdroj, uvádí, že v Retře byl uctíván bůh Svarožič, jedno z hlavních panslovanských božstev slunce a ohně, a samotné místo se nazývalo Riedegost. Je velmi pravděpodobné, že pozdější kronikář Adam Brémský si jméno místa spletl se jménem boha a stvořil tak božstvo jménem „Radegast“. To by vysvětlovalo, proč se Radegast téměř nevyskytuje v panteonech jiných slovanských národů.

Navzdory síle legend a pověstí je třeba zdůraznit, že na samotném vrcholu Radhoště neexistují žádné přesvědčivé archeologické nálezy ani písemné prameny, které by dokládaly existenci Radegastova kultu nebo jakéhokoli většího pohanského chrámu. Spojení je dílem mýtu a kulturní paměti. Mocný příběh se oddělil od svého původního historického kontextu a našel si nový domov na hoře, jejíž jméno znělo povědomě a jejíž majestát si žádal vlastního božského patrona. Tuto vazbu pak definitivně upevnili obrozenci a folkloristé 19. století, kteří pro budování národní mytologie přenesli atributy mocného polabského boha na moravskou horu a stvořili tak legendu silnější než roztříštěná historická fakta.

Ačkoliv přímé důkazy o chrámu na Radhošti chybí, můžeme si na základě znalostí o slovanském pohanství představit, jak mohly vypadat rituály na takto posvátném místě. Základem byla oběť, vycházející z principu reciprocity – bohům je třeba něco dát, aby i oni dali něco lidem. Kronikáři uvádějí, že slovanští bohové si libovali ve „vůni krve“, a tak byly nejčastější krvavé oběti zvířat. Pro Radegasta (či Svarožiče) se specificky zmiňuje skot a ovce. Na vrcholech hor, blíže nebeským bohům, se také konaly sezónní slavnosti, jako bylo zapalování vater při letním slunovratu, což je zvyk, který legendy umisťují právě na Radhošť.

Pověsti však hovoří i o temnější stránce kultu – o lidských obětech. I když pro Radhošť opět chybí důkazy, víme, že lidské oběti nebyly některým slovanským kmenům cizí a v dobách velké krize sloužily jako nejvyšší dar pro usmíření rozhněvaných božstev.

Nejbohatší vrstva legend se ovšem nevztahuje k vrcholu, ale k nitru hory. Vypráví se o existenci rozsáhlé sítě podzemních chodeb a jeskyní, kterým se zde říká „ďúry“. Tyto pseudokrasové jeskyně skutečně existují a v minulosti je využívali pastevci jako sklepy na sýr a úkryty.

Na tomto reálném základě vyrostla ústřední legenda hory. Když na Moravu přišli Cyril a Metoděj, aby zničili pohanskou víru, kněžím se podařilo zachránit největší poklad – zlatou sochu Radegasta. Ukryli ji hluboko v podzemním chrámu v srdci hory, kde prý leží dodnes. Cestu do této svatyně údajně střeží mytické bytosti – drak a obrovský černý pes, kteří hlídají úzkou lávku přes podzemní řeku. Pověsti dokonce jmenují tři hlavní vchody do podzemí: Radochovu studnu, Cyrilku a Volařku.

Tento barvitý příběh není jen pohádkou. Skutečné jeskyně v hoře poskytly dokonalý základ pro vznik mocné kulturní metafory. Víra předků nebyla zničena, pouze byla novou, dominantní vírou donucena odejít „do podzemí“. Legenda tak historický akt náboženského potlačení přetváří v mýtus o přežití a utajení. Stará víra nezmizela, jen je skryta zraku, čeká v „lůně“ posvátné hory, střežena prapůvodními silami. Tento narativ zachovává důstojnost a vnímanou sílu starých pořádků.

Proti pohanskému mýtu stojí srovnatelně silný křesťanský příběh. Legenda dramaticky líčí příchod soluňských bratrů, Cyrila a Metoděje, na vrchol Radhoště. Zde se měli utkat s pohanskými kněžími, zázračnou silou kříže roztříštit modlu Radegasta a na jejím místě vztyčit první symbol křesťanství.

Tento příběh je třeba vnímat spíše jako symbolické drama než historický fakt. Mise Cyrila a Metoděje na Velké Moravě v 9. století byla skutečnou a přelomovou událostí – přinesli písmo (hlaholici), slovanskou liturgii a položili základy vzdělanosti. Jejich osobní přítomnost na Radhošti je však čistě legendární, což potvrzují i historici, kteří poukazují na to, že tato část Beskyd byla v té době jen řídce osídlena. Legenda slouží k tomu, aby velký příběh o pokřesťanštění národa symbolicky ukotvila na tomto konkrétním, posvátném místě.

Dnes je tento duchovní střet vepsán přímo do krajiny hory. Na samotném vrcholu, na místě domnělého obětiště, stojí kaple svatého Cyrila a Metoděje, postavená roku 1898, která je nejvýše položeným kostelem v Česku. Jen kousek dál po hřebeni, směrem na Pustevny, hledí do kraje vzdorovitá socha pohanského boha. Jejich blízkost vytváří hmatatelné napětí, tichý dialog mezi dvěma základními kameny národní identity.

Tento dialog dostal v moderní době nečekané rozuzlení. Zásadní je, že autorem jak sousoší Cyrila a Metoděje, tak sochy Radegasta je tentýž umělec – frenštátský rodák Albín Polášek. Obě díla byla navíc odhalena v rámci jedné velké akce, Slovanské pouti, v červenci 1931. Nešlo o náhodu. V období první republiky, kdy se formovala moderní československá identita, to byl vědomý akt kulturní syntézy. Polášek nepostavil pohanství a křesťanství proti sobě jako nesmiřitelné nepřátele, jak to činí legenda. Místo toho je představil jako dva pilíře téhož národního dědictví. Daroval národu jeho křesťanské zakladatele i jeho pohanského boha a umístil je do vzájemného rozhovoru na posvátné hoře, čímž symbolicky zacelil mytickou trhlinu v duši národa.

Socha, která dnes Radhošti dominuje, není rekonstrukcí žádné historické modly, ale originálním dílem 20. století. Jejím autorem je sochař Albín Polášek (1879–1965), rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, který se proslavil v Americe, ale na svůj rodný kraj nikdy nezapomněl a sochy mu věnoval jako dar. Na podobě boha pracoval od roku 1924 a jeho vize se postupně vyvíjela od lidštější podoby k finální, démonické a syrové formě.

Ikonografie sochy je fascinující směsicí symbolů. Svalnaté mužské tělo, tvář připomínající lva, přilbice ve tvaru býčí hlavy s rohy, v pravé ruce roh hojnosti s kachnou a v levé ruce válečná sekera. Polášek tak spojil symboly síly (lev, býk), hojnosti a plodnosti (roh) a války (sekera) do jediné postavy, která ztělesňuje nespoutanou přírodní sílu.

Osud sochy byl stejně dramatický jako její vzhled. Původní dílo, odhalené v roce 1931, bylo duté, vyrobené z umělého kamene (betonu s kameninovou drtí) se železnou výztuží a vážilo 1,4 tuny. Samotné odhalení poznamenala tragédie: den před slavností byl při bouři bleskem zabit voják Karel Than, který sochu hlídal. Okamžitě se začalo šeptat, že si pohanský bůh vyžádal svou první oběť. Drsné horské podnebí však materiálu nesvědčilo. Sochu poškodil další úder blesku, vandalové z rohu hojnosti ukradli kachnu a materiál postupně erodoval.

V 90. letech proto padlo rozhodnutí nahradit chátrající originál. Díky velkorysé finanční podpoře nošovického pivovaru Radegast, který si boha zvolil za své logo, byla zhotovena věrná kopie. Ta je však vytesána z jediného bloku odolné žuly o váze 16,5 tuny (finální socha váží mezi 3,2 a 6,5 tuny) a na své místo byla osazena v roce 1998. A aby příběh nebyl dostatečně zamotaný, později se zjistilo, že existují originály dva. Druhý odlitek byl po desetiletích objeven zakopaný v zahradě bývalé pražské slévárny, kam byl zřejmě ukryt před nacisty. Dnes je původní radhošťský originál k vidění ve vstupní hale frenštátské radnice, zatímco jeho „dvojče“ zdobí areál pražské ZOO.

Příběh záchrany sochy odhaluje unikátní moderní fenomén: symbiózu mýtu a komerce. Místní pivovar postavil svou značku na identitě pohanského boha. Když hrozilo, že jeho fyzická podoba zmizí, bylo v komerčním zájmu firmy zajistit, aby její ikonický symbol zůstal viditelným a respektovaným monumentem. Tímto aktem se pivo stalo novodobým nositelem mýtu a zajistilo jeho popularizaci v masové kultuře v míře, jaké by památkové instituce samy nikdy nedosáhly.

V posledních desetiletích přibyla k historickým a folklorním vrstvám Radhoště další – duchovní a esoterická. Pro psychotroniky a stoupence alternativních směrů je hora vnímána jako mimořádně silné energetické místo, duchovní vortex, kde se setkávají zemské a kosmické síly. Takovým místům se připisují léčivé účinky, schopnost odstraňovat deprese a posilovat auru člověka.

Tento obecný zájem o spiritualitu krajiny se konkrétně projevuje v rostoucím hnutí slovanského rodnověří (Rodná víra). Jde o rekonstrukcionistické náboženství, které se snaží na základě vědeckých poznatků z historie, archeologie a etnografie obnovit předkřesťanskou víru a rituály Slovanů. Pro novodobé pohany jsou jejich chrámy právě posvátné hory, háje a prameny. Radhošť, se svou silnou (i když historicky nepřesnou) pohanskou pověstí, se tak stává ideálním místem pro konání novodobých obřadů na oslavu slunovratů, rovnodenností a pro uctívání bohů jako Perun, Veles či Mokoš.

Vzniká tak fascinující zpětná vazba. Lidé jsou na horu přitahováni legendou, jejímž nejhmatatelnějším důkazem je Poláškova socha z roku 1931. Moderní duchovní hledači a rodnověrci zde provádějí své rituály a prožívají silné pocity „energie“, což pro ně potvrzuje prastarou posvátnost místa. Tato nová vrstva duchovní aktivity dále posiluje mystiku hory a láká další návštěvníky. Umělecké dílo 20. století a folklor 18. století se tak stávají základem pro duchovní prožitky 21. století, které zpětně „ověřují“ a posilují romantizovanou minulost. Mýtus se sám udržuje při životě.

V krajině české mytologie zaujímá Radhošť jedinečné místo po boku dvou dalších posvátných hor – Řípu a Blaníku. Společně tvoří symbolickou trojici, kde každá hora představuje jiný aspekt národní duše.

Říp je horou počátku, kotvou národní minulosti. Je dějištěm zakladatelského mýtu o příchodu praotce Čecha a nalezení země zaslíbené. Jeho symbolika je spjata se zrodem, státností a samotným aktem pojmenování země. Odpovídá na otázku: „Odkud pocházíme?“.

Blaník je horou naděje, příslibem budoucnosti. V jeho nitru spí mesiášské vojsko svatého Václava, které vyjede na pomoc v nejtěžší hodině národa. Jeho symbolika je o přežití, odolnosti a víře v záchranu. Odpovídá na otázku: „Kdo nás zachrání?“.

Radhošť je pak horou bytí, strážcem věčnosti a kořenů. Reprezentuje hlubokou, předstátní a předkřesťanskou duši, prapůvodní spojení s přírodou, zemí a starými bohy. Jeho symbolika je o identitě, spiritualitě a nevyřešeném napětí mezi pohanstvím a křesťanstvím. Odpovídá na otázku: „Kdo jsme ve své nejhlubší podstatě?“.

Příběh Radhoště je příběhem neustálého přetváření a reinterpretace. Historická nejasnost se proměnila v barvitý folklor, ten byl překryt křesťanskou legendou, aby byl ve 20. století zhmotněn v ikonické soše, která se v 21. století stala ohniskem nové spirituality. Proč tato hora, s její spletitou a často domyšlenou historií, dnes tak silně rezonuje?

Možná proto, že v globalizovaném, sekularizovaném a často dezorientujícím světě existuje hluboká lidská potřeba napojit se na něco autentického, původního a trvalého. Hledáme kořeny, které by nás ukotvily. A Radhošť nám takové kořeny nabízí – ne nutně historicky přesné, ale mytologicky nesmírně silné.

Pouť na Radhošť je tak v konečném důsledku cestou dovnitř. Hora funguje jako zrcadlo, v němž se odráží hledání identity české duše. Při stoupání po jejích svazích člověk prochází vrstvami vlastní kulturní paměti. Pátrání po skutečném Radegastovi se mění v pátrání po skutečném já. Trvalá síla této hory nespočívá v historických jistotách, ale v její úžasné schopnosti být domovem pro otázky, rozpory a nezlomného ducha národa, který se stále znovu a znovu ptá, kým vlastně je.