Článek
Jenže právě tady začíná problém. To, co desítky let vypadalo jako velká nacistická kořist ukrytá v českých lesích, se pod rukama historiků a novinářů mění v mnohem střízlivější, ale o to zajímavější příběh. Nejsilnější část legendy dnes totiž neleží v představě zlatých cihel, nýbrž v archivech, utajení a v otázce, proč měly být právě Štěchovice na samém konci války tak důležité.
Doložené minimum je přitom samo o sobě dost výbušné. V únoru 1946 přijeli američtí vojáci nedaleko Hradištka, pronikli do podzemního úkrytu a odvezli odtud zhruba tři desítky beden s dokumenty. Československé úřady protestovaly, Američané archiv během několika týdnů vrátili a ukázalo se, že šlo především o písemnosti spojené s protektorátní správou. Právě ty později posloužily i jako důkazní materiál proti Karlu Hermannu Frankovi. To samo o sobě vysvětluje, proč se kolem Štěchovic vytvořila aura mimořádnosti. Když cizí armáda riskuje diplomatický konflikt kvůli bednám ukrytým ve štole, je jasné, že nešlo o bezcenný papír.
Zároveň ale padá starý základ celé zlaté horečky. Jeden z nejznámějších propagátorů legendy Helmut Gaensel po letech připustil, že příběh o pokladu do značné míry sám vytvořil. Podle novějších rekonstrukcí Emil Klein nemluvil o zlatu ani o „pokladu“ v podobě, jakou pak veřejnost přijala. To je zásadní moment. Neznamená to, že ve Štěchovicích nebylo ukryto nic významného. Znamená to ale, že česká veřejnost možná po desetiletí sledovala hlavně dobře prodejnou kulisu, zatímco skutečné těžiště příběhu leželo jinde.
A právě tady začíná nejzajímavější rovina celé záhady. Štěchovické vodní dílo se stavělo od roku 1938, klasická elektrárna byla uvedena do provozu v letech 1943 až 1944 a přečerpávací elektrárna ji doplnila v roce 1947. Dodnes je ceněná tím, že umí dodat výkon během velmi krátké doby. To je technická vlastnost, která má sama o sobě obrovský význam pro energetiku. Jenže badatel Jaroslav Mareš v posledních letech upozorňuje, že ve válečném kontextu mohla mít tato infrastruktura i jiný rozměr: nikoli jako důkaz hotové „nacistické atomovky“, ale jako součást širšího systému, který mohl sloužit projektům vyžadujícím vysoké špičkové dodávky energie.
Ta úvaha nezní úplně absurdně ani v širším evropském kontextu. Po sabotážích a útocích na norský Vemork v letech 1942 až 1944 přišlo Německo o klíčové zázemí pro produkci těžké vody, kterou jeho vědci považovali za důležitou pro reaktorový výzkum. Zároveň ale platí druhá, neméně důležitá věc: historický konsenzus je dnes takový, že nacistické Německo bylo od skutečné atomové bomby stále velmi daleko. Němci bombu nepostavili a jejich program byl proti Manhattan Projectu nesrovnatelně menší a roztříštěnější. Proto je fér psát opatrně: Štěchovice mohly být součástí širšího technického a strategického uvažování, ale neexistuje pevný důkaz, že právě tam stála přímá cesta k hotové jaderné zbrani.
Přesto tahle opatrná verze nevylučuje, že skutečný „poklad“ byl mnohem cennější než zlato. Spojenecké operace na konci války se nezaměřovaly jen na peníze nebo umění, ale také na vědce, dokumenty, materiály a technologie, které bylo třeba získat dřív, než padnou do rukou jiné mocnosti. Právě tím se zabývala i mise Alsos, jejímž cílem bylo mapovat německý jaderný program, zajišťovat záznamy, zařízení a personál a zároveň je odepřít Sovětům. V takovém světě dávají bedny plné technické dokumentace, plánů a správních spisů mnohem větší smysl než romantická představa nacistů, kteří u Vltavy zakopávají zlato jako piráti.
Zajímavé je i to, že Marešova rekonstrukce neukazuje jen na Štěchovice samotné, ale na širší síť protektorátních podniků. V jeho zjištěních se objevují například firmy Marconi Radioslavia nebo Volman, které měly dodávat součásti pro německý jaderný program či související výzkum. Tohle je důležitý detail, protože posouvá celé téma z roviny hospodské legendy do mnohem nepříjemnější roviny: totiž že okupované české země nebyly jen pasivním prostorem, kde nacisté něco ukryli, ale mohly být i místem, kde část jejich technických ambicí získávala konkrétní materiální podobu. Znovu ale platí, že jde o výzkumnou linii a interpretaci, nikoli o definitivně uzavřený historický verdikt.
Možná je tedy načase přestat se ptát, kde je štěchovické zlato, a začít se ptát jinak. Proč se právě tady tak dlouho mísily armádní archivy, utajené přesuny, americká poválečná operace a mimořádně důležitá energetická stavba? Proč se legenda o pokladu udržela tak dlouho, když její nejhlasitější šiřitel nakonec připustil, že byla z velké části vymyšlená? A proč nás pořád víc přitahuje představa truhly se zlatem než možnost, že skutečným dědictvím Štěchovic byly informace, technické plány a infrastruktura? Právě v tom je tahle záhada dodnes živá. Ne proto, že bychom měli jistotu o nacistické atomové bombě u Vltavy, ale proto, že příliš mnoho stop ukazuje k tomu, že zlato bylo možná jen lesklá kulisa. A skutečné tajemství se skrývalo v archivech, betonu a síle vody.
