Článek
Úvod: Ozvěny v chladných zdech – Pátrání po plzeňském Studeném domě
V každém městě existují místa, o kterých se šeptá. Jsou to příběhy předávané z generace na generaci, vyprávěné potichu v kavárnách nebo při pozdních procházkách ztemnělými ulicemi. V Plzni se jeden takový příběh točí kolem místa známého jako „Studený dům“. Legenda ho popisuje jako budovu, kde se dějí podivné, nevysvětlitelné věci. Lidé, kteří se odvážili vstoupit, hovoří o náhlém, nepřirozeném chladu, který proniká až do morku kostí, i když venku panuje mírné počasí. Zmiňují šepoty, které se ozývají na samé hranici slyšitelnosti, a prchavé stíny mihotající se v periferním vidění. Je to klasický strašidelný příběh, zakořeněný v kolektivní představivosti města.
Pátrání po konkrétní adrese tohoto domu však naráží na nečekanou překážku. Prohledávání záznamů a databází nepřináší žádný výsledek. Místo legendárního strašidelného domu se objevují pouze nabídky studentského ubytování a kolejí na adresách jako Zborovská, Borská, Havířská či Křimická. Žádný z těchto domů nenese stigma nechvalně proslulého „Studeného domu“. Tento zdánlivý neúspěch je však prvním a nejdůležitějším vodítkem. Ukazuje, že „Studený dům“ možná není konkrétní fyzickou adresou, ale spíše „plovoucí legendou“ – příběhem, který hledal a našel svůj domov v místě, jež dokonale ztělesňovalo jeho charakter.
Stopa nás nakonec zavede k betonovému monstru, které kdysi dominovalo panoramatu města a dodnes straší v jeho paměti: k bývalému Domu kultury Inwest, kterému Plzeňané neřekli jinak než „Dům hrůzy u Radbuzy“. Tato analýza předkládá tezi, že právě tato architektonická a společenská anomálie je skutečným zdrojem legendy. Je to místo, jehož samotná existence, kontroverzní pověst a dramatický zánik byly natolik „studené“, že zrodily vlastní duchařský příběh.
Kapitola 1: Stopa vede k monstru z betonu – Dům hrůzy u Radbuzy
Architektonický chlad ztělesněný v betonu
Abychom pochopili, proč se legenda o chladu, šepotech a stínech mohla tak pevně uchytit právě na Domu kultury Inwest, musíme se nejprve podívat na jeho fyzickou podstatu. Budova, postavená v tehdy módním stylu brutalismu, byla architektonickým ztělesněním chladu. Samotný název stylu pochází z francouzského výrazu béton brut, tedy „surový beton“, a přesně to Dům kultury byl: masivní, téměř megalomanský železobetonový kolos, který záměrně vystavoval na odiv svůj stavební materiál bez jakékoliv fasády či omítky. Jeho obrovské, strohé plochy ostře kontrastovaly se zasklenými konstrukcemi a vytvářely dojem odcizení a neosobnosti. Architekti Miloslav Hrubec a Pavel Němeček se navíc vyhýbali pravoúhlým tvarům a jako sjednocující motiv celé stavby použili trojúhelník, který se opakoval v půdorysu, na stropních podhledech i na venkovních betonových květináčích. Tento nekonvenční design jen podtrhoval jeho cizorodost v historickém kontextu města. Samotná architektura tak byla prvotním zdrojem pocitu „chladu, kde mrazí duši“.
Kontroverzní historie a rozdělené město
Stavba tohoto gigantu začala v roce 1980 a slavnostně byl otevřen 17. ledna 1986 jako Dům kultury ROH. Náklady se vyšplhaly na tehdy astronomických 300 milionů korun, což jen dokládá jeho ambiciózní měřítko. Od samého počátku však budova rozdělovala veřejné mínění a stala se předmětem silných emocí, které slouží jako „svědecké výpovědi“ této moderní legendy.
Pro mnohé Plzeňany představoval Dům hrůzy architektonickou zrůdnost a nechtěný pozůstatek socialistické éry, který hyzdil centrum města. Tento negativní pohled byl jedním z hlavních motorů volání po jeho demolici. Pro jiné však byl místem plným vzpomínek a nostalgie. Konaly se zde koncerty, výstavy, veletrhy a především nespočet maturitních plesů, které formovaly životy několika generací. Zpráva o plánované demolici tak vyvolala vlnu „smutku či vzteku“. Vznikla petice za jeho záchranu, kterou podepsalo téměř osm tisíc lidí, kteří truchlili nad ztrátou klíčového kulturního centra, zejména jeho kvalitního velkého sálu a Divadla Miroslava Horníčka.
Konec přišel na jaře roku 2012, kdy developerská firma Amádeus Real, která budovu zakoupila s cílem postavit na jejím místě obrovské obchodní centrum, zahájila demolici. Plány na OC Aréna či Corso se však nikdy nenaplnily. Místo toho v srdci města zůstala jen jizva – „ošklivé parkoviště“ nebo, jak říkají místní, prostě „díra“. Tento prázdný prostor, tichý svědek společenského konfliktu a ztráty, se stal dokonalým jevištěm pro duchařský příběh.
Architektura Domu hrůzy nebyla pouhým pasivním pozadím; byla aktivním účastníkem svého vlastního příběhu. Její konfrontační brutalistní styl, spojený s politickými konotacemi a nabitý silnými emocemi veřejnosti, vytvořil dokonalé podmínky pro zrod legendy. Budova nebyla jen zbourána; její kontroverzní „smrt“ se stala mytologickou událostí. Architektura sama se tak stala duchem – zdrojem chladu, impozantní přítomnosti a emocionální energie, která definuje legendu o Studeném domě.
Kapitola 2: Šepoty města – Skutečné plzeňské legendy a kontext strachu
Abychom plně pochopili jedinečnost a moderní charakter legendy o Studeném domě, je užitečné ji porovnat s tradičními plzeňskými pověstmi. Plzeň, jako starobylé město, má bohatou pokladnici folklóru, ze které můžeme čerpat. Dokonalým příkladem klasického duchařského příběhu je pověst o bezhlavém rytíři z Gerlachovského domu.
Klasický duch: Bezhlavý rytíř z Gerlachovského domu
Gerlachovský dům, historický skvost v Dřevěné ulici, je dnes součástí Národopisného muzea Plzeňska. Jeho legenda je pevně ukotvena v konkrétní historické události: obléhání Plzně vojsky Petra Arnošta z Mansfeldu v roce 1618 během třicetileté války. Podle pověsti se Mansfeldovi vojáci pokusili prokopat do města tunelem, který ústil ve sklepě Gerlachovského domu. Majitelé domu však jejich snahu zaslechli a zalarmovali plzeňské obránce. Když se nejodvážnější z nepřátelských vojáků vynořil z díry ve sklepě, byla mu okamžitě useknuta hlava. Jeho tělo spadlo zpět do tunelu, který byl následně zasypán, zatímco hlava byla údajně pohřbena samostatně na hřbitově u františkánů. Tento akt oddělení hlavy od těla odsoudil jeho duši k věčnému neklidu. Od té doby prý po domě bloudí duch bezhlavého rytíře v zakrvácené zbroji.
Tento příběh má všechny znaky klasické pověsti: je spojen s konkrétním, stále existujícím místem, odkazuje na reálnou historickou událost a představuje archetypálního ducha – bezhlavého vojáka, oběť válečného konfliktu.
Srovnání starých a nových strachů
Kontrast mezi bezhlavým rytířem a Studeným domem je markantní. Zatímco rytíř je produktem strachu z války, násilné smrti a konkrétního historického traumatu, „duch“ Studeného domu je moderní, nehmotný a zrodil se z abstraktních úzkostí. Jeho legenda není vázána na konkrétní tragickou smrt, ale na společenskou a architektonickou kontroverzi.
Tato evoluce plzeňských legend odráží širší posun ve společenských obavách. Staré strachy byly z fyzického násilí a smrti, a proto plodily duchy konkrétních obětí. Moderní strachy jsou často abstraktnější: odcizení v neosobních městech, ztráta kulturní identity a paměti, chlad moderní architektury. A právě tyto obavy vytvářejí nové typy „duchů“ – duchy, jejichž podstatou není zemřelý člověk, ale samotné místo. Dům hrůzy se stal takovým duchem, metaforickou obětí pokroku, jehož přízrak dnes straší v kolektivní paměti Plzně.
Kapitola 3: Anatomie strachu – Paranormální a psychologické teorie
Pocity neklidu, chladu a nevysvětlitelné přítomnosti, které jsou jádrem legendy o Studeném domě, lze interpretovat z několika různých úhlů pohledu. Tyto interpretace se dělí na dva hlavní proudy: paranormální, který předpokládá existenci vnějších, nehmotných sil, a psychologický, který hledá vysvětlení v našem vlastním vnímání a prostředí.
Část A: Paranormální perspektiva – Ozvěny silných emocí
Zastánci paranormálních vysvětlení by fenomény spojené se Studeným domem pravděpodobně zařadili do kategorie tzv. zbytkového strašení (residual haunting). Tato teorie tvrdí, že silné emoce a dramatické události se mohou „nahrát“ do prostředí jako energetický otisk. Nejde o inteligentního ducha, se kterým by bylo možné komunikovat, ale spíše o ozvěnu minulosti, která se za určitých podmínek „přehrává“ dokola. Intenzivní veřejné debaty, radost z tisíců kulturních akcí i kolektivní trauma z demolice Domu hrůzy by podle této teorie mohly být přesně tím typem emocionální energie, která by takový otisk zanechala.
Tento koncept není ojedinělý a objevuje se v nejslavnějších případech strašidelných domů po celém světě.
- Případová studie: Horor v Amityville. Dům na 112 Ocean Avenue se stal nechvalně proslulým po brutálních vraždách, které zde v roce 1974 spáchal Ronald DeFeo Jr.. Rodina Lutzových, která se do domu nastěhovala o rok později, hlásila sérii děsivých jevů: nevysvětlitelné chladné zóny, podivné pachy, levitaci a zjevení démonických bytostí. Ačkoliv je případ dodnes předmětem sporů o jeho pravosti, stal se archetypem domu, jehož atmosféra byla navždy poznamenána extrémním násilím.
- Případová studie: Rodina Perronových (V zajetí démonů). Příběh, který inspiroval film V zajetí démonů, se odehrál na farmě v Harrisville na Rhode Islandu. Rodina Perronových zde byla údajně terorizována několika duchy, z nichž nejnebezpečnější byla entita čarodějnice Bathsheby Sherman, která podle legendy v 19. století proklela pozemek. Rodina zažívala fyzické útoky, nevysvětlitelné zvuky a nakonec i posednutí. Tento případ ilustruje teorii, že místo může být zamořeno nejen jedinou událostí, ale dlouhou historií tragédií a zla.
Část B: Vědecká a psychologická perspektiva – Duchové v naší mysli
Vědecký pohled nabízí racionální vysvětlení, která se nespoléhají na nadpřirozeno, ale na fyzikální a psychologické jevy.
- Infrazvuk – „Frekvence strachu“: Jedním z nejzajímavějších vysvětlení je teorie infrazvuku. Jedná se o zvuk o velmi nízké frekvenci (pod 20 Hz), který je pro lidské ucho neslyšitelný, ale naše tělo a mozek ho vnímají. Studie prokázaly, že infrazvuk může vyvolávat pocity úzkosti, paniky, paranoie a pocit, že je člověk sledován. Může také způsobit vibrace oční bulvy, což vede k optickým iluzím, jako je vnímání šedivých postav nebo stínů v periferním vidění. Laboratorní experimenty identifikovaly frekvenci okolo 18,98 Hz jako obzvláště účinnou při vyvolávání těchto pocitů. Je vysoce pravděpodobné, že masivní, dutá železobetonová konstrukce jako Dům kultury, s rozsáhlými ventilačními systémy a vystavená poryvům větru, mohla přirozeně generovat infrazvuk. To by poskytlo racionální vysvětlení pro pocity nevysvětlitelného strachu i pro zjevení „stínů“.
- Autosugesce a priming: Psychologie hraje klíčovou roli. Samotná přezdívka „Dům hrůzy“ fungovala jako mocný psychologický „priming“ – předem připravila návštěvníky na to, aby očekávali a vnímali negativní jevy. V takto nastavené mysli mohl být jakýkoli běžný jev – průvan, zvláštní ozvěna v obrovské hale, hra světla a stínu na surovém betonu – snadno interpretován jako důkaz paranormální aktivity.
- Psychologie architektury: Nelze opomenout ani přímý vliv prostředí na lidskou psychiku. Impozantní, neosobní a strohá povaha brutalistní architektury může sama o sobě v některých jedincích vyvolávat pocity bezvýznamnosti, úzkosti nebo útlaku. Tyto pocity mohou být snadno mylně přisouzeny vnější „přítomnosti“ nebo negativní energii.
Paranormální a vědecké vysvětlení nemusí být vnímáno jako protiklady, ale spíše jako dva různé jazyky popisující stejný lidský prožitek. Ať už je příčinou „zbytková energie“ nebo „infrazvuk a autosugesce“, výsledkem je reálný, subjektivní zážitek člověka, který na daném místě pocítí náhlý, nevysvětlitelný strach. Legenda o Studeném domě je tak dokonalou případovou studií tohoto procesu interpretace nejednoznačných vjemů v emočně nabitém prostředí.
Závěr: Genius Loci – Může dům skutečně uchovávat utrpení?
Naše pátrání po plzeňském Studeném domě nás zavedlo od nejasné městské legendy až k betonovým základům zbořeného kulturního centra. Ukázalo se, že ačkoliv doslovný „Studený dům“ s ověřitelným duchem pravděpodobně neexistuje, jeho duch je v Plzni stále velmi živý. A tento duch sídlí v kolektivní paměti spojené s Domem kultury Inwest.
Klíčem k pochopení tohoto jevu je starověký římský koncept Genius Loci – „duch místa“. Nejedná se o ducha v nadpřirozeném smyslu, ale o jedinečnou, téměř hmatatelnou atmosféru lokality. Tento duch je utvářen součtem všech jeho vrstev: jeho historií, architekturou, geografickou polohou a především lidskými vzpomínkami, emocemi a příběhy, které se k němu vážou.
Dům hrůzy měl výjimečně silný, komplexní a z velké části negativní genius loci. Tento duch byl vykován z několika klíčových prvků:
- Jeho odcizující a chladná brutalistní architektura.
- Jeho identita kontroverzního symbolu socialistické éry.
- Intenzivní veřejné emoce (láska i nenávist), které vyvolával.
- Kolektivní trauma z jeho demolice a následná prázdnota, která po něm v srdci města zůstala.
Tím se dostáváme k finální otázce: Může dům skutečně „uchovávat“ lidské utrpení? Odpověď je nuancovaná. Možná ne v nadpřirozeném smyslu, jako by byl energetickou baterií. Ale rozhodně ano, skrze vytvoření mocného genius loci. Dům kultury Inwest neuchovával utrpení; on generoval „studenou“ atmosféru svou fyzickou formou a svým kontroverzním příběhem. Legenda o Studeném domě je konečným vyjádřením této atmosféry – je to genius loci Domu hrůzy, který dostal jméno a duchařský příběh.
Paradoxně, demolice budovy tohoto ducha nezabila, ale naopak ho osvobodila a zvěčnila. Dokud Dům hrůzy stál, byl fyzickým objektem, o kterém se dalo debatovat. Jeho zbouráním se proměnil v čistou paměť, v legendu. Příběh už nebyl o betonovém kolosu, ale o tom, co bylo ztraceno. Fyzický chlad betonu byl nahrazen metaforickým chladem prázdnoty v městské krajině a kulturní ztráty. Akt destrukce byl tedy posledním krokem k vytvoření ducha. Legenda o Studeném domě je posmrtným životem budovy, svědectvím o jejím silném a nikdy plně nevyřešeném dopadu na duši města. Je to konečné vítězství jejího ducha místa.
