Vyšehrad: Kde se mýtus stává dějinami

Není to však jen shluk kamenných hradeb a věží; je to místo dvojí tváře. Jedna je tváří hmatatelné pevnosti, královského sídla a národního pohřebiště, vytesaná do kamene a zaznamenaná v letopisech. Druhá je tváří nehmotnou, tváří mýtu, proroctví a legend, vetkanou do samotné duše národa. Jedinečná a trvalá síla Vyšehradu nespočívá v historickém prvenství, o které soupeří s Pražským hradem, ale v jeho jedinečné funkci posvátného prostoru, na nějž Češi po staletí promítají své zakladatelské mýty, tužby a identitu. Je to jeviště, na kterém se národní příběh vypráví a neustále přepisuje. Tento článek vás provede vrstvami mýtů, nánosy historie, hlubinami podzemí a kulturními ozvěnami, které definují jeho nehynoucí význam.

V samém srdci českého mýtu stojí Vyšehrad jako kolébka státnosti, sídlo bájného knížete Kroka a jeho tří dcer. Zatímco Kazi byla znalkyní bylin a Teta ctitelkou bohů, nejmladší Libuše vynikala moudrostí a spravedlností, díky nimž po otcově smrti usedla na knížecí stolec. Její vláda je v pověstech líčena jako čas klidu a spravedlivých soudů, kdy lidé přicházeli na Vyšehrad hledat radu a rozsouzení svých sporů.

Idyla však netrvala věčně. Zlomovým okamžikem se stal soud dvou vladyků, kteří se přeli o meze svých polí. Libuše, věrna své pověsti, rozsoudila spor spravedlivě ve prospěch mladšího, jemuž se děla křivda. Poražený stařešina však v záchvatu hněvu a uražené pýchy udeřil holí o zem a zvolal památná slova: „Hanba mužům, kterým žena vládne! Ženská má dlouhé vlasy, ale krátký rozum!“. Tento výkřik nebyl jen stížností poraženého, ale symbolickým odmítnutím matriarchální vlády a voláním po „pevnější mužské ruce“. Libušina reakce nebyla projevem hněvu, ale prorocké rezignace. Přijala vůli lidu a slíbila, že jim dá knížete, kterého si vezme za muže.

Scéna, která následovala, patří k nejmocnějším obrazům české mytologie. Libuše vyslala poselstvo, jemuž cestu ukazoval její neosedlaný bílý kůň, božský průvodce na posvátné misi. Kůň je dovedl do vesnice Stadice, kde nalezli muže jménem Přemysl, jak oře pole s párem volů. Tento obraz je základním kamenem přemyslovského mýtu: dynastie vzešlá z půdy, z poctivé práce a z lidu. Symbolika tohoto setkání je nesmírně bohatá. Přemysl, vyrušen od práce, obrátil svůj pluh a na jeho železné radlici, „železném stole“, pohostil posly chlebem a sýrem, čímž předpověděl „železnou“ vládu svého rodu. Své lýčené střevíce si uschoval jako věčnou připomínku svého prostého původu. Tyto relikvie se později staly součástí korunovačního pokladu a hold jim vzdávali i takoví panovníci jako Karel IV., aby potvrdili své spojení s bájným zakladatelem.

Nejslavnějším okamžikem spojeným s Vyšehradem je Libušino proroctví. Z vyšehradské skály, pohnuta věšteckým duchem, údajně pohlédla do krajiny a pronesla nesmrtelná slova: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Popsala místo v lesích, kde muž tesá práh ke svému domu, a přikázala, aby tam založili hrad a nazvali ho Praha.

Zde se však mýtus střetává s historií v fascinujícím zvratu. Nejstarší a nejspolehlivější pramen, Kosmova kronika z počátku 12. století, sice příběh o Libuši a jejím proroctví zaznamenává, ale umisťuje jej na zcela jiné místo – na hradiště Libušín u Kladna. Kosmas Vyšehrad znal, ale nazýval ho jiným jménem, Chrasten, a nespojoval ho s těmito zakladatelskými událostmi.

Přesun této klíčové národní pověsti na Vyšehrad byl pozdějším, a zřejmě zcela záměrným, aktem. Došlo k němu především v době vlády Karla IV., jehož dvorní kronikář Přibík Pulkava z Radenína ve 14. století „opravil“ starší podání a zasadil proroctví pevně na vyšehradskou skálu. Tento krok nebyl náhodný. Karel IV., který chtěl zdůraznit svůj přemyslovský původ po matce, systematicky posiloval symbolický význam Vyšehradu. Definitivní podobu vtiskl této verzi až Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých (1894), které se staly národním kánonem a vycházely právě z pozdějších kronik, nikoli z původního Kosmy. Mýtický status Vyšehradu tak není prastarou, nepřerušenou pravdou, ale mocnou, cíleně vybudovanou tradicí.

Zatímco mýty malují obraz Vyšehradu jako prastarého sídla, archeologické a historické prameny vyprávějí příběh poněkud odlišný, avšak neméně významný.

Navzdory legendám o knížeti Krokovi je dnes již spolehlivě doloženo, že Vyšehrad vznikl až v polovině 10. století, tedy zhruba o století později než Pražský hrad. Prvními nezpochybnitelnými důkazy jeho existence jsou denáry knížete Boleslava II. ražené v místní mincovně a písemné zmínky kronikářů jako Kosmas a Dětmar z Merseburku kolem roku 1004, které hovoří o vyšehradské posádce a jejím strategickém významu. Vyšehrad byl od počátku koncipován jako druhý mocenský pól přemyslovského státu, jako protějšek Pražského hradu na pravém břehu Vltavy.

Svého historického vrcholu dosáhl Vyšehrad v období mezi lety 1070 a 1140. Tehdy sem kníže Vratislav II., první korunovaný český král, přesunul své hlavní sídlo z Pražského hradu, pravděpodobně kvůli sporům se svým bratrem, pražským biskupem Jaromírem. Vyšehrad se na 70 let stal centrem české státnosti. Vratislav zde zahájil velkolepý stavební program, jehož součástí byla původní románská bazilika sv. Petra a Pavla a bazilika sv. Vavřince. Z této doby pochází i nejstarší dochovaná stavba v Praze, rotunda sv. Martina. Klíčovým politickým krokem bylo založení Vyšehradské kapituly v roce 1070. Tato mocná církevní instituce byla vyňata z pravomoci pražského biskupa a podřízena přímo papeži v Římě, což králi poskytlo neocenitelnou oporu a nezávislost.

Po roce 1140 se sídlo panovníků definitivně vrátilo na Pražský hrad a význam Vyšehradu upadal. Druhé období slávy, tentokrát spíše symbolické, mu přinesl až císař Karel IV. v polovině 14. století. Karel, který si byl hluboce vědom svého přemyslovského dědictví, začlenil Vyšehrad do nově budovaného opevnění Nového Města pražského a proměnil jej v mohutnou jižní baštu metropole. Především však kodifikoval jeho symbolickou roli. Do nového korunovačního řádu českých králů zakotvil povinnost, aby korunovační průvod začínal právě na Vyšehradě. Zde se budoucí panovník musel poklonit relikviím Přemysla Oráče – jeho lýkovým střevícům a mošně – a tím se symbolicky přihlásit k zakladateli dynastie. Karel IV. tak pochopil, že skutečná moc Vyšehradu již nespočívá v tom, že je praktickým centrem vlády, ale že je nevyčerpatelným zdrojem dynastické legitimity.

Pod klidným parkem a starobylými zdmi se skrývá další, tajemný Vyšehrad – svět podzemních chodeb, sálů a legend. Tento podzemní svět má, stejně jako hrad nad ním, dvě tváře: jednu skutečnou, vojenskou, a druhou mýtickou, plnou pokladů a spících hrdinů.

Skutečné vyšehradské podzemí tvoří kasematy – rozsáhlý systém chodeb vybudovaný uvnitř mohutných hliněných valů barokní pevnosti. Jejich stavba započala v polovině 17. století (kolem roku 1654) po zkušenostech z třicetileté války, kdy se Habsburkové rozhodli přeměnit Prahu v moderní pevnost. Tyto chodby, dlouhé přes jeden kilometr, vysoké asi dva metry a široké metr a půl, měly sloužit k rychlému a skrytému přesunu vojska, jako úkryt před dělostřeleckou palbou a jako sklady munice a potravin. Jde o fascinující příklad vojenského inženýrství, o uměle vytvořené podzemí, které nikdy nebylo v boji plně využito.

Největším prostorem v kasematech je sál Gorlice, monumentální podzemní dóm o rozloze přes 300 metrů čtverečních a výšce 13 metrů. Původně měl sloužit jako shromaždiště vojska a sklad střelného prachu. Když Vyšehrad v 19. století ztratil vojenský význam, Gorlice sloužila jako skladiště a za druhé světové války jako protiletecký kryt. Svůj nový osud našla až v 90. letech 20. století, kdy byla zrekonstruována a proměněna v unikátní lapidárium. Dnes v jejím chladném tichu nacházejí útočiště originály vzácných barokních soch z Karlova mostu, chráněné před nepřízní počasí.

Paralelně k reálným kasematům existuje v lidové tradici i druhý, mýtický podzemní svět. Tyto legendy, živené tajemnou atmosférou místa, hovoří o mnohem starších a magičtějších prostorách.

Existence skutečného a rozsáhlého labyrintu kasemat dodává těmto legendám na síle a zdánlivé pravděpodobnosti. Hmatatelné podzemí pevnosti se stává branou do nehmotného podzemí národní duše.

Kromě zakladatelských mýtů je Vyšehrad dějištěm i mnoha dalších příběhů, které se staly nedílnou součástí české kultury.

V Karlachových sadech stojí záhadný monument – tři masivní kamenné válce opřené o sebe, známé jako Čertův sloup. Legenda, zaznamenaná již v 17. století, vypráví o místním knězi, který se vsadil s ďáblem Zardanem. Vsazenou duši měl kněz prohrát, pokud ďábel přinese sloup z chrámu sv. Petra v Římě dříve, než kněz odslouží mši. Knězi však přispěchal na pomoc sám svatý Petr, který pekelníkovi třikrát srazil sloup do benátských lagun. Ďábel tak dorazil pozdě a v záchvatu vzteku mrštil sloupem o střechu kostela, kde se rozlomil na tři kusy. Skutečnost je prozaičtější. Geologický rozbor prokázal, že sloup je z místního granodioritu, těženého v lomech u Sázavy. Nejpravděpodobnější teorií je, že se jedná o pozůstatek jednoho z pilířů původní románské baziliky z 11. či 12. století, který se zřítil při přestavbě či požáru.

Další nesmrtelnou pověstí je příběh vladyky Horymíra z Neumětel. Ten byl knížetem Křesomyslem odsouzen k smrti za to, že ničil stříbrné doly a bránil tak rolníky, jejichž pole byla devastována těžbou. Jeho posledním přáním byla projížďka na milovaném koni Šemíkovi po vyšehradském nádvoří. Když Horymír pobídl koně, ten neváhal, přeskočil hradby a vrhl se do Vltavy. Horymír se zachránil, ale věrný Šemík na následky zranění po skoku v Neumětelích uhynul. Jeho údajný hrob je dodnes cílem poutníků. I tento příběh je však třeba zařadit spíše do říše fantazie. V nejstarších kronikách o něm není ani zmínka; poprvé jej zaznamenal až v 16. století kronikář Václav Hájek z Libočan, známý svou bujnou fantazií.

Moderní identita Vyšehradu je dílem 19. století a českého národního obrození. V době, kdy se český národ snažil definovat svou identitu v rámci rakousko-uherské monarchie, stal se chátrající Vyšehrad ideálním symbolem. Z iniciativy vlasteneckých proboštů, jako byli Václav Štolc a Mikuláš Karlach, byl přilehlý hřbitov přeměněn na národní panteon. Vrcholem tohoto úsilí bylo vybudování Slavína, společné hrobky určené pro největší osobnosti českého národa – spisovatele, skladatele, umělce a vědce. Vyšehrad se tak stal posvátnou půdou, poutním místem národní identity.

Nic nezakotvilo Vyšehrad v srdci národa tak pevně jako hudba Bedřicha Smetany. První symfonická báseň z cyklu Má vlast, nazvaná jednoduše Vyšehrad, vznikla v roce 1874, v tragické době, kdy skladatel přicházel o sluch. Smetana sám řekl, že úvodní harfový motiv se mu zjevil v noci, kdy definitivně ohluchl. Hudba sama vypráví celý příběh hradu: začíná tóny harf bájného pěvce Lumíra, graduje do obrazů rytířských turnajů a slavné minulosti, poté dramaticky líčí jeho pád a zkázu, aby v závěru opět zazněl hlavní motiv – tiše, ale věčně, jako symbol nezničitelného ducha národa. Tento motiv se navíc stává leitmotivem celého cyklu a zaznívá znovu ve Vltavě i v závěrečném Blaníku, čímž hudebně stvrzuje pozici Vyšehradu jako alfy a omegy českého příběhu.

Vyšehrad je tedy místem s dvojí existencí. Má svou skutečnou, přerušovanou historii jako hradiště, královské sídlo a vojenská pevnost. Zároveň má svou imaginární, ale o to mocnější, nepřetržitou historii jako kolébka národa, sídlo věštkyně a strážce národního pokladu. Jeho síla pramení z dokonalého, často záměrného prolnutí těchto dvou identit. Historické události, jako vláda Vratislava II. nebo Karla IV., poskytly mýtům pevný základ, zatímco mýty dodaly historickým kamenům nesmrtelnou duši.

V 19. století pak národní obrození tento proces završilo. Smetanova hudba, Jiráskovy pověsti a Slavín jako národní svatyně vytvořily jednotný, silný narativ, který přepsal historické složitosti a nejasnosti. Vyšehrad, který známe a vnímáme dnes, je stejně tak dílem Smetany a Jiráska jako Vratislava II.

A tak Vyšehrad stojí dál. Je místem pro tiché procházky, cílem turistů, ale především živým symbolem, který je neustále přítomen v české kultuře a identitě. Není to jen památník historie. Je to zrcadlo, do kterého každá generace Čechů promítá své vlastní chápání minulosti a své naděje do budoucnosti. Skála nad Vltavou není jen kámen, ale schránka paměti, svědek trvalé síly národního příběhu.