Ztracené vesnice Česka – místa, která zmizela z mapy

Jdete lesem a najednou narazíte na dokonale rovnou řadu prastarých, pokroucených jabloní, které tu nemají co dělat. Šlapete po horské louce a noha vám zakopne o mech porostlý kámen, který je zjevně součástí zapomenutých základů. Nebo spatříte osamělý, zvětralý kříž u cesty, která dnes už nikam nevede. To jsou stopy ztraceného světa. České země, Čechy i Morava, jsou posety tisíci takových míst – vesnicemi, osadami a samotami, které byly vymazány z mapy, ale nikoli z paměti krajiny.

Fenomén zaniklých obcí je jednou z nejhlubších a nejbolestivějších kapitol naší moderní historie. Webové projekty jako zanikleobce.cz dokumentují přes sedm tisíc takových lokalit, od jednotlivých mlýnů po celá města. Jsou to tichá svědectví o dramatických událostech 20. století, o válkách, ideologiích a představách o pokroku, které si vyžádaly daň v podobě domovů. Proč zmizely? Jaké příběhy vyprávějí jejich ruiny? A co nám říkají o nás samých? Mnozí, kdo tato místa navštíví, hovoří o zvláštní, téměř hmatatelné energii, která zde přetrvává. Jako by staletí života, práce, radosti i smutku nemohla být zcela vymazána buldozerem a zapomenuta. Je to pocit, že zbouráním domů a vyhnáním lidí nezmizí duše místa.

Zánik tisíců sídel nebyl dílem jediné katastrofy, ale spíše souběhem několika mohutných historických sil, které v polovině 20. století přepsaly demografickou i kulturní mapu země. Každá z těchto sil zanechala v krajině jiný typ jizvy.

Největší a nejhlubší řez do živé tkáně české a moravské krajiny představoval poválečný odsun německy mluvícího obyvatelstva. Tento akt, který byl důsledkem hrůz druhé světové války, vytvořil v pohraničních oblastech, v Sudetech, obrovské demografické vakuum. Stovky vesnic, které po staletí obývaly německé rodiny, se přes noc vyprázdnily.

Následné snahy o dosídlení pohraničí byly chaotické a z velké části neúspěšné. Noví osadníci přicházeli z různých koutů Československa i ze zahraničí, ale jen málokdy se jim podařilo navázat na přetrženou kontinuitu místa. Chyběly jim hluboké kořeny, generacemi předávaná znalost krajiny a pocit skutečného domova. Tento fenomén „mělkých kořenů“ znamenal, že noví obyvatelé často neměli k místu silný vztah a byli ochotnější ho opustit při první příležitosti nebo tváří v tvář tlaku státu. Zmizela nejen populace, ale i kultura, tradice a místní nářečí.

Opuštěné domy začaly rychle chátrat. Staly se terčem rabování tzv. „zlatokopů“, kteří hledali ukryté cennosti, ale i zdrojem stavebního materiálu pro místní. Pro komunistický režim představovaly tyto polorozpadlé vesnice jednak bezpečnostní riziko, jednak estetický problém. Proto v 50. a 60. letech přistoupil k organizovaným demoličním akcím. Během jediné takové akce v letech 1959–1960 bylo zbouráno na čtyřicet tisíc objektů a vytěženo miliony cihel a tuny kamene a železa. Zmizely tak stovky vesnic a s nimi i cenné historické stavby, kostely a kaple.

Zatímco odsun vytvořil podmínky pro zánik, další vlny ničení byly přímým důsledkem rozhodnutí státu, který upřednostnil své ideologické, vojenské či ekonomické zájmy před existencí staletých komunit.

Nejradikálnějším zásahem bylo zřizování rozsáhlých vojenských výcvikových prostorů. Obrovské kusy krajiny byly hermeticky uzavřeny a veškerá civilní sídla v jejich nitru systematicky zlikvidována. Takto zmizelo například historické město Doupov v Doupovských horách (VÚ Hradiště), desítky vsí na Šumavě (VÚ Boletice) nebo v bývalém Ralsku.

Podobně nemilosrdná byla stavba železné opony. Podél západní hranice bylo vytvořeno široké, přísně střežené „zakázané pásmo“. V něm byla srovnána se zemí každá budova, která by mohla posloužit jako úkryt pro ty, kdo se pokoušeli uprchnout na Západ. Zůstala jen holá, odlidštěná krajina pod dohledem pohraničníků.

Jinde se stala osudnou vize socialistického pokroku a snaha poručit větru a dešti. Gigantické projekty vodních děl, zejména Vltavská kaskáda (Orlík, Lipno, Slapy) a Nové Mlýny na jižní Moravě, pohltily celá údolí i s vesnicemi, kostely a hřbitovy, které v nich po staletí ležely.

V severních Čechách zase krajinu a lidská sídla pohltil nenasytný hlad po hnědém uhlí. Povrchové doly se rozšiřovaly s drtivou logikou a v jejich cestě musely ustoupit desítky obcí, včetně historického královského města Most.

Za statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy a jedinečné příběhy míst. Čtyři z nich obzvlášť silně ilustrují různé tváře zániku.

Vysoko na šumavských pláních, nedaleko jezera Laka, stávala kdysi Hůrka (Hurkenthal), proslulá sklárna, jejíž benátská zrcadla zdobila salony po celé Evropě. Byla to živá komunita s kostelem sv. Vincence, školou, hotelem a honosnou hřbitovní kaplí, která sloužila jako hrobka zakladatelských sklářských rodů Abelů a Hafenbrädlů. V prosklených rakvích zde odpočívali patriarchové šumavského sklářství, včetně MUDr. Josefa Klostermanna, otce spisovatele Karla Klostermanna. Po odsunu Němců však přišel konec. V roce 1952 byla ves začleněna do vojenského prostoru Dobrá Voda a srovnána se zemí. Nejděsivější kapitola se odehrála v hrobce. Vojáci dostali rozkaz zlikvidovat mumifikovaná těla sklářů. Podle mrazivých svědectví a legend je přibili na prkna, stříleli do nich a údajně s nimi i tančili. Tento barbarský akt prý nezůstal bez odezvy – jednoho z vojáků měla postihnout záhadná kožní nemoc, na kterou zemřel. Kaple samotná byla ušetřena jen proto, že se armádě hodila jako dělostřelecká pozorovatelna. Dnes je kaple opravena a v její věži visí „Zvon smíření“. Uvnitř stojí skleněná socha Krista s trnovou korunou upletenou z ostnatého drátu z hranice – mocný symbol bolesti a naděje.

Doupov nebyl jen vesnice, ale historické město, přirozené centrum celé oblasti Doupovských hor již od 13. století. Měl náměstí se čtyřmi sochami svatých, gymnázium, klášter a bohatou tradici soukenictví. Jeho osud se zpečetil v roce 1953, kdy bylo rozhodnuto o zřízení vojenského újezdu Hradiště. Do května 1954 museli odejít všichni obyvatelé a město bylo systematicky a kompletně zničeno. Jeho pomalou smrt a pustnutí zachytil režisér Jan Schmidt ve svém apokalyptickém filmu Konec srpna v hotelu Ozon (1966), který se natáčel v prázdných, rozpadajících se ulicích. Dnes po Doupovu nezůstalo téměř nic. Jeho paměť však ožívá na nedalekém Vintířovském vrchu, kde vzniklo „Lapidárium zaniklých obcí Doupovských hor“. Jde o sbírku kamenných artefaktů – portálů, mlýnských kamenů, smírčích křížů a pomníků – svezených z trosek Doupova a dalších 67 zničených sídel. Je to dojemný, kolektivní náhrobek celého jednoho světa.

Na slunné jižní Moravě, v krajině vína a meruněk, ležel po staletí Mušov. Jeho historie sahala až do časů Římanů, kteří zde na strategickém místě měli vojenskou pevnost, „Bránu do římské říše“. Později se stal prosperujícím vinařským městečkem s gotickým kostelem sv. Linharta. V 70. letech 20. století však padlo rozhodnutí obětovat Mušov ve jménu velkolepého vodního díla Nové Mlýny, které mělo zabránit povodním a zajistit závlahy pro zemědělství. Obyvatelé byli vystěhováni a buldozery se pustily do práce. Marian Kvarda, který se na demolicích podílel, vzpomínal, jak si s kolegy dali v místní hospodě poslední pivo a pak ji šli zapálit, aby mohla být srovnána se zemí. Koncem 80. let se nad zbytky obce zavřela voda. Zůstal jen kostel sv. Linharta, který díky úsilí památkářů stojí dodnes na malém ostrůvku uprostřed Věstonické nádrže. Jeho osamělá silueta čnící z vodní hladiny se stala ikonickým a melancholickým symbolem, připomínkou ztraceného světa a obětí přinesených na oltář pokroku.

Příběh starého Mostu je ze všech nejparadoxnější. Nešlo o vesnici, ale o starobylé královské město s desítkami cenných gotických a renesančních památek. V roce 1964 však komunistická vláda rozhodla o jeho likvidaci. Důvodem byla obrovská zásoba kvalitního hnědého uhlí, která ležela přímo pod historickým jádrem. V letech 1967 až 1982 bylo město, dům po domu, systematicky demolováno a desítky tisíc obyvatel přestěhovány do nově budovaných panelových sídlišť. Jediná stavba, která měla být zachráněna, byl pozdně gotický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie. A tak se v roce 1975 odehrál technický zázrak, který sledoval celý svět. Obrovský chrám o váze 12 000 tun byl zpevněn ocelovou konstrukcí, postaven na koleje a po speciální dráze přesunut o 841,1 metru na bezpečné místo. Tento výkon, zapsaný v Guinnessově knize rekordů, je dokonalým symbolem absurdity celé situace: režim, který dokázal s neuvěřitelnou precizností zachránit jednu památku, aby mohl s ještě větší důsledností zničit celé historické město, které ji obklopovalo.

V místech, kde oficiální historie umlkla, začala promlouvat lidová fantazie. Prázdnota zaniklých vesnic se stala živnou půdou pro legendy, pověsti o duchách a snech o pokladech. Tyto příběhy nejsou jen folklorem; jsou formou kolektivní paměti, která odmítá zapomenout.

Mnoho zaniklých sídel má silný genius loci, ducha místa, který přitahuje citlivé jedince. Snad nejtemnější pověst se váže k samotě Christlhof na Šumavě, příznačně přezdívané Pohádka. Podle legendy proklela statek v roce 1828 žena upálená za čarodějnictví. Od té doby se místu smůla lepila na paty. Po válce se zde střídali nájemníci, ale nikdo nevydržel dlouho; sužovaly je noční můry a tragédie. Vše vyvrcholilo v 90. letech, kdy si statek pronajal sériový vrah Ivan Roubal. Ten zde měl spáchat několik svých hrůzných činů a podle obvinění těla obětí nechal sežrat prasatům. Pohádka se tak stala symbolem místa, které si svou temnou minulost nese s sebou jako kletbu.

S odsunem Němců se zrodila legenda, která přetrvala dodnes – pověst o zakopaných pokladech. Mnoho rodin v chvatu opouštělo své domovy a věřilo, že se brzy vrátí. Své nejcennější věci – šperky, peníze, porcelán, osobní dokumenty – proto zakopávali do země nebo ukrývali ve zdech a sklepích. Nejde přitom jen o legendy. I po desítkách let se čas od času podaří takovou schránku času objevit. Tyto nálezy jsou fascinující nejen svou materiální hodnotou, ale především jako symbol. Zakopaný poklad byl aktem naděje na návrat. Pro dnešní hledače je zase symbolem touhy odkrýt a pochopit tajemnou, zasutou minulost krajiny, ve které žijí.

Zaniklé vesnice nejsou ve skutečnosti ztracené. Jsou stále zde, přeměněné v jiný druh archivu. Není to archiv papírový, ale archiv vepsaný přímo do tváře země. Jeho textem jsou aleje ovocných stromů, základy domů zarostlé kopřivami, opuštěné hřbitovy, kde se mezi povalenými náhrobky prodírá břečťan, nebo dokonce jen nepatrné změny ve vegetaci, které prozrazují, kudy kdysi vedly polní cesty.

Po roce 1989 se „represivní ticho“ komunistické éry prolomilo a nahradil ho zájem o tato místa a jejich příběhy. Historikové, archeologové, dobrovolníci i potomci původních obyvatel se začali vracet, aby četli v jizvách krajiny. Projekty jako odkrytí základů kostela a dalších budov v Lučině v Českém lese, přezdívané „Sudetské Pompeje“, vrací těmto místům alespoň část jejich podoby. Organizace jako Paměť národa sbírají poslední vzpomínky pamětníků, než navždy zmizí. Na mnoha místech se konají česko-německé poutě a setkání, kde společná láska ke krajině spojuje potomky těch, kteří museli odejít, s těmi, kteří přišli po nich. Akce jako „Den zaniklých obcí“ vnášejí do tichých údolí opět život, hudbu a lidské hlasy.

Když dnes stojíme na místě, kde kdysi tepal život, a umíme číst tyto nenápadné znaky, krajina přestává být němá. Začíná vyprávět. Pochopení těchto příběhů není o otevírání starých ran, ale o přijetí naší historie v její úplnosti. Je to o uznání, že paměť krajiny je i naší pamětí. Tyto vesnice možná zmizely z map, ale pokud se naučíme naslouchat, zjistíme, že jejich příběhy jsou trvalou a neoddělitelnou součástí duše naší země.