Článek
Sedím v obývacím pokoji za skleněným pracovním stolem se siluetou mapy světa. Podložka myši leží v oblasti Indonésie, laptop na Africe, květináč na Aljašce, má první kniha v Jižní Americe a sklenice s vodou plave v Pacifiku. Nad celým světem se rozprostírá ticho. Naprosté ticho. Výjimečné ticho v pětičlenné domácnosti, kde neustále někdo nebo něco vydává zvuk, kde téměř nonstop běží pračka nebo myčka, Netflix nebo HBO, spíná plynový kotel či lednice s mrazákem, kde neúnavně mňouká nenasytitelná kočka.
Výjimečné ticho právě vládne skleněnému světu, kterému se do cesty postavil vládce mého světa, sám velký Tinnitus a nepouští ticho ani na okamžik na mé území, nestrpí v mé zemi ticho z dovozu. Před lety uzavřel tichu hranice a od té doby nelze v mé krajině sehnat ticho ani pod rukou.
„Slyšíš to?“
„A co?“
„To ticho!“
„Vždyť přece ticho nemůžeš slyšet? Je to prostě jen ticho, to nevydává žádný zvuk!“
„Vydává a jak nádherný zvuk ticho vydává. Myslím naprosté ticho, výjimečné ticho, jen vy a ticho. Panečku to je zvuk. Slyšíte to?“
