Článek
Další nešvar, který už každý zažil v ordinaci určitě hned několikrát a to je věta „já si jdu jen…“. Čekal jsem v čekárně u oddělení psychiatrie a těšil se jak půjdu na řadu, když zazněla ta magická věta, těch pár slov, které maminky s kočárkem promění v řidiče tanku a nebohé seniory v dravé velociraptory „já jdu jenom..“.
Už jsem to slyšel tolikrát, že jsem v tomto případě už nezůstal mlčet a řekl jen.
„To tu jdou všichni a poctivě tu čekají.“
Jako odpověď jsem dostal pouze pohled, který by byl schopný založit lesní požár. Já to ale i tentokrát přežil.
Po měsíci jsem seděl opět v čekárně, kde bylo většinou ticho. Potom se ale objevil sebevědomý mladší muž a hnal se rovnou ke dveřím ordinace. Přes rameno zahuhlal jen.
„Já si jdu jen pro prášky.“
Plná čekárna lidí ale nikdo nevypadal na to, že by se měl ozvat. Opět tedy přilétla moje odpověď.
„Jé a my tu čekáme na banány! Počkejte si jako všichni ostatní.“
Mladík si opravdu sedl a já se podíval po ostatních lidech. Pár míst ode mě seděl muž, který asi strávil dost času v posilovně ale ani on nic neřekl.
V úvodu jsem článku jsem zmínil i u jaké ordinace se to stalo a nebylo to úplně náhodou. Možná právě místo, jako je ordinace psychiatrie, by mělo být symbolem ohleduplnosti. Všichni tam už mají něco za sebou, něco si prožili. Čím víc toho máme za sebou, tím větší bychom měli mít pochopení pro ostatní. Nebo snad ne?
A co vy? Už jste taky zažili magické „já si jen…“? Mlčeli jste? Nebo jste se ozvali?
