Článek
Prodírali se davy nakupujících, kteří vypadali většinou jako normální lidi. Jen Bart zahlédl ženu s modrou kůží.
„Kam půjdeme ted?“ zeptal se Bart.
„Rovnou sem!“ zavelela jeho babička a otevřela dveře malého krámu, vypadajícího skoro jako normální dům, jen se střechou porostlou mechem.
Za dřevěnými dveřmi bylo něco, co Bart znal ale tady to mělo mnohem zajímavější nádech. Knihkupectví bylo přecpané regály plnými knih.
Bart nějak zapomněl na svůj slib babičce a rozběhl se dopředu. Zahnul do třetí uličky, když zůstal šokovaný stát. Čekal by tu mnohé ale ne jednorožce. Tvor stál uprostřed uličky a přemýšlivě natáčel hlavu na stranu,
„Co si zač?“ zeptal se Bart a okamžitě natahoval ruku, aby jej pohladil po štíhlé hlavě. Jednorožec ale otevřel tlamu. „Prodavač a majitel obchodu.“
Bart se okamžitě zastavil a strnul s rukou nataženou dopředu. „Omlouvám se,“ zašeptal opatrně.
„Dobrý den, jsem Elizabeth Maller, babička tohohle záškodníka.“
Jednorožec zafrkal i když to trochu znělo jako smích. „Znám toho chlapce a vím, že není zlý.“
Bart si ho pečlivě prohlédl. „Potkali jsme se v parku.“
Prodavač pomalu přikývl. „Ano, máš pravdu.“
„Proč si mi tenkrát nic neřekl?“
Jednorožec se znovu zasmál. „Nevěděl jsem, že si kouzelník a už tak si toho viděl až příliš mnoho. Tohle bude tedy tvůj první rok?“
Bart jen přikývl. Jeho babička potom podala jednorožci seznam učebnic. Ten se na něj podíval ale vypadalo to, že to ani není potřeba. Hned na to odklusal mezi dřevěné regály. Až za několik minut zavolal. „Vydržte, hned vám vše přinesu.“
Elizabeth se ušklíbla. „Na prodavače je trochu roztržitý.“
Za pár minut jim ale opravdu přinesl všechny knihy, zabalené a ovázené rudou stuhou.
„Jak jste to zvládl?“ zeptala se ho Elizabeth.
Jednorožec zafrkal. „Já svoji práci zvládám už mnoho let.“
Stará žena se trochu začervenala. „Omlouvám se, tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem říct, jak jste zavázal tu stuhu.“
Prodavač znovu vydal zvuk podobný smíchu. „Ovládám mnoho umění. Budete si přát ještě něco?“
Bart i Elizabeth zakroutili hlavami a vyšli ven.
**
Bart kráčel vedle babičky a dával pozor na všechno, co se kolem něj dělo. Nechtěl se zase zachovat neslušně, jako se mu to povedlo v posledním obchodu.
Potom ale uviděl něco, co dalo jeho předsevzetí poslední ránu. Rychle proběhl ulicí a zastavil se před něčím, co tady nečekal.
„To je houba!“ vykřikl nadšeně.
„Nekřič tolik, může to být živé,“ napomenula jej jeho babička.
Ta sice úplně nevěděla co dělat ale nemohli tady jen tak stát. Nakonec obrovskou houbu obešla a našla dřevěné dveře, které byli obrostlé mechem. Nejistě na ně zaklepala a pištivým hlasem se ozvalo. „Pojďte dovnitř, nemusíte klepat.“
Oba tedy vešli a zůstali stát mezi dveřmi. Dostali se do kruhové místnosti, která byla vytesaná v samotné houbě. Po celém obvodu se táhly regály plné lahviček, krabiček a řady podivných věcí. To nejpodivnější ale sedělo za dřevěným pultem. Velkýma očima na ně hleděla malá bytůstka s fialovou kůží.
„Dobrý den, jsem Sagir Hell, zde najdete vše na přípravu lektvarů a co tu není, vám rychle seženu.“
Bartova babička vytasila seznam věcí do školy. Sagir jej okamžitě chytil a na malých nožkách začal běhat po celém krámku.
Bart během toho zjistil, že je Sagir stejně velký jako on.
„Vy jste trpaslík?“
Prodavač se zasmál. „Hochu, ty si barvoslepý? Trpaslíci jsou bledí jako vy dva, já jsem skřítek i když můj děda byl z části trol.“
Bart zakroutil hlavou. „To nejde, trolové jsou přeci velcí, jak by mohli mít dítě.“
Sagir si ho přeměřil pohledem. „Na takové otázky si ještě malý.“
Bartova babička jej zarazila dříve, než se stačil ptát dál a vzala od skřítka pytel, který v jejích rukách vypadal poněkud nepatřičně.
**
Bart vyšel ven a sledoval vesnici před sebou. Mohl by tu jen stát a sledovat ruch kolem ale na to byl až příliš zvědavý. Magicky jej přitahovalo jedno místo. Stále hleděl na barevné zdi, kde nad vchodem byla cedule PERNÍKOVÁ CHALOUPKA.
Pomalu se přišoural až k barevnému domečku. Pravou ruku sáhl na jednu ozdobu, která vypadala jako růžička. „To je marcipán?“ zeptal se spíše sám sebe, než někoho okolo. Nakonec se neubránil sám sobě a kousek ulomil.
„Co to děláš ty neřáde!“ ozvalo se za rohem a on náhle uviděl starý vrásčitý obličej. Narozdíl od jednoho babičky ale stařena vypadala až nezdravě. Její kůže byla nažloutlá a jakoby voskovitá. Rychle jej popadla za ruku něčím, co vypadalo jako pařát nějakého dinosaura a táhla ho sebou.
**
Elizabeth rychle běžela ulicí, kde viděla zmizet svého vnuka. Co to do toho kluka zase vjelo? Většinu času byl hodný ale tohle už přehnal. Nemohl se přeci jen tak toulat po takovém místě. Ani jeden z nich nevěděl, co tady všechno číhá.
Nakonec stanula před budovou s nápisem.
BEZPEČNOSTNÍ AGENTURA
Babička neváhala a rozrazila velké černé dveře. Uvnitř našla velkou místnost z tmavého dřeva. U dlouhého pultu stálo zvláštní tvor. Byl o hlavu vyšší, než ona a jeho kůže byla zářivě zelená.
Eliazbeth zůstala několik vteřin stát mezi dveřmi, trochu vyvedená z míry. Potom se jí ale tvor zeptal. „Dobrý den, můžu vám nějak pomoci?“
Elizabeth mu rychle začala vyprávět o jejím vnukovi a doufala, že jí pomůže.
**
Bart se snažil bránit ale stařena měla větší sílu, než byste na první pohled řekli. Nakonec jej dotáhla do chatrče, která rozhodně nevypadala jako cukrárna.
„Co se mnou chcete udělat?“
Stařena na něj vrhla bezzubý úsměv. „Sním tě, ty neřáde!“
Bart nechápal, co se děje. „Jste přeci prodavačka, máte cukrárnu!“
Stařena si oprášila imaginární smítka z haldy hadrů, které kdysi mohli být šaty a vydala šílený smích. „Na tu lákám děti, které nikdo nechce.“
„Já jsem tu ale s babičkou.“
Stařena se znovu rozesmála, až mu naskočila husí kůže. „Kde je ale teď! Klidně tě nechala samotného na takovém místě. Hravě jsem tě chytila a ještě rychleji tě upeču.“
„Babička mě najde!“ řekl Bart a jeho hlas, už zněl trochu nejistě.
Stařena do něj dloubala prstem, který mohl klidně být i suchou větví. „Podívej se na mě, jsem ježibaba. Kde je tvoje babička, aby tě zachránila?!“
Náhle se ozvala rána a za Bartem se ozvalo. „Tady jsem, švihej od mého vnuka.“
Ježibaba se lekla a Bart netušil, jestli se lekla jeho babičky nebo spíše obrovských zelených tvorů, co šli za ní. Teď mu to ale bylo jedno.
Jeho babička ho rychle objala a zašeptala mu. „Jsou to zlobři, přišli tě zachránit. Na té chatrči bylo kouzlo, aby jí nikdo nemohl najít. Stačilo ale šest zlobrů aby ho prolomili.“
Oba potom sledovali, jak zlobři ježibabu odvádějí. Jeden z nich se ještě na ně otočil. „Vedeme jí do cely odkud si jí už odvedou. Svému trestu rozhodně neunikne.“
Babička pohlédla na Barta. „Ted už nám zbývá jen jedna zastávka a můžeme jet domů.“
