Článek
Josef Pekař, ještě za rakouského císařství vedl s Tomášem Garrigue Masarykem tzv. Spor o smysl českých dějin, tedy tzv. polemiku, mezi již českými filozofy (TGM, E. Rádl) a českými historiografy (J. Pekař, Kamil Krofta). O tomto sporu tu však nebudu psáti, jen jsem chtěl zmíniti, že již v minulosti se podstatě střetával s budoucím prezidentem ČSR, T. G. Masarykem, ale v přátelském duchu. Vždyť v roce 1937, když zemřel Josef Pekař, na jeho hrob na pohřbu, mu poslal věnec s nápisem „Byl jste hodný muž.“
Náš tatíček Masaryk, který se velmi dobře znal s Josefem Pekařem, ještě z dob univerzity, kde byl profesorem tehdejšího žáka filosofické fakulty pražské univerzity Karlovy. Josef Pekař z Daliměřic u Turnova (dnes součást), narozeného 12. dubna v Malém Rohozci, v chalupě, která byla v rodu jistě od roku 1729, od předka Samuela Pekaře (*1696), syna Václava Pekaře (cca *1670) z Ohrazenice čp.6; syn Jana Červeného-Pekaře (1641-1713), tenž syn Jakuba Červeného-Pekaře (1609- po 1687), syn Václava Červeného (*cca 1570 – po 1625/1633) z Ohrazenice.
A teď k samotné nabídnuté kandidatuře na prezidenta, ve dvacátých letech i těch třicátých. Díky Zdeňku Kalistovi, vynikajícímu českému historiku, který byl žákem Josefa Pekaře, kterého si velice vážil, vím, z jeho knižní tvorby o Josefu Pekaři, který napsal ve třech dílech, první myslím v roce 1941, třetí však nikdy nevyšlo, až po sametové revoluci v 90. letech 20. století, vím, že třetí díl o Josefu Pekaři měl schovaný v šupleti, na který při domovních prohlídkách StB, naštěstí nepřišla. Bohužel, Zdeněk Kalista, jako mnoho dalších, byl v 50. letech uvězněn, jako nepohodlný režimu. A vlastně, ani o Josefu Pekaři se nesmělo mluvit, učit, psáti. Byly to smutné, a zlé časy.
Zdeněk Kalista píše:
„Mladý stát ČSR, jehož trvání bylo do značné míry podmíněno tím, jak brzy se mu podaří zpevnit svůj vnitřní život. Nebylo proto divu, že Pekařovo jméno se vynořuje v politických hovorech vždy důrazněji jakožto velmi výrazného a důsledného obhájce tvořivého konzervatismu, který v dané chvíli situaci musil se zdát jedním z nejpůsobivějších fermentů pro vývoj tehdejšího Československa, ba že se objevují návrhy, a pak dokonce začíná i jednání o kandidaturu Pekařovu na úřad v republice nejvyšší – úřad prezidenta republiky, hlavy státu, kterými měla politická dráha Pekařova vrcholit, ale také se uzavřít zároveň s životem vynikajícího představitele našeho předválečného i poválečného (1. svět. válka) myšlenkového světa.“
Ony ty úvahy byl dávno již staršího data, než budu psáti. Právě k roku 1927, se objevuje jméno Josef Pekař, jako jednoho z možných kandidátů na prezidenta. Jeho jméno se objevilo v anketě katolického Čecha, v čísle ze dne 22. května 1927, kde právě na českého historika Josefa Pekaře bylo upozorňováno. Ale především v teoretickým rázu. Ono totiž, nikdo za Josefem Pekařem, ani oficiálně nikdo nepřišel, ani nevyjednával, a tak samotný historik J. Pekař, se okamžitě prudce opřel do této myšlenky, na jakoukoliv kandidaturu.
Ani v daném roce 1927, nemohlo být ani pomyšlení, jíti proti T. G. Masarykovi, který tu byl především kandidátem na úřad prezidenta, jako výjimečná osobnost. Hlavně, kdyby TGM nekandidoval, v české politice bylo mnoho osobností. Jako jednoho z nich mohu uvésti předsedu republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, Antonína Švehlu; nebo tehdejší ministr zahraničí, Edvard Beneš. Ono také za Antonínem Švehlou stálo mnoho stran. Tenž se však rozhodl samozřejmě, jako ostatní, pro znovuzvolení prvního prezident ČSR, Tomáše Garrigue Masaryka.
Josef Pekař, měl i vynikající vztahy s Antonínem Švehlou, už z dob války.
Ono, nejspíše chtěli, aby Josef Pekař, byl jakýmsi opozičním kandidátem, tzv. menšinovým. To by však opravdu nikdy nepřijal.
A jak to bývá, jeho jméno se objevilo tedy už v roce 1927, ale byly tu nové volby na prezidenta ČSR, tentokrát v roce 1935. Byly i jiné poměry, které se utvářely při volbě prezidenta., neb na sklonku toho roku došlo k abdikaci prezidenta TGM.
Právě, že tentokrát tu byla i veliká naděje, že by prezidentem mohl býti Josef Pekař, neb při něm stály strany, teda míti hlasy především agrárníků (R. Beran), kteří byli v úzkém spojení s živnostníky, ale dokonce hlasy národního sjednocení (K. Kramář, J. Stříbrný), mohl by počítat i o hlasy obou stran katolických, tedy české lidové strany a slovenské Ludové, dokonce o hlasy německých stran.
Jakmile začaly probleskovat pověsti o rezignaci prezidenta Masaryka, a vůbec o změně na místo prezidenta, právě, že se objevilo jméno Josef Pekař, na možném kandidátovi na úřad prezidentský. Neb J. Pekař byl autoritou.
8. srpna 1935 „Polední list“ přinesl napsanou zprávu, že vlivná politická skupina, která se především opírala o stranu agrární, má v úmyslu poslat za kandidáta na prezidenta Josefa Pekaře. Dokonce do dalších tisků prosákla zpráva, tedy i v zahraničním tisku, jako například pařížský Figaro, sic zkomolenou, zprávu, neb jak to napsati, jméno Pekař, bylo poněmčené na Bäckera (29. srpna 1935).
Josef Pekař samozřejmě reagoval, kdy byla jeho reakce otištěna 23. srpna 1935, kde ve svých vlastních dvou větách konstatoval, že mu nikdy nebyla nabídnuta kandidatura na prezidentství, a proto padají všechny kombinace, které byly s ním spojovány Opravdu, žádná nabídka se nestala. K tomu chci napsati, že Josef Pekař v roce 1934, jako s kandidátem na prezidenství po T. G. Masaryku, při nových volbách věděl. Neb se to k němu dostalo z úst přítele sochaře Šejnosty, kterému to již předtím pověděl poslanec Rudolf Beran. V srpnuroku 1935 mu senátor Fáček řekl napřímo, že se o něm mluví opravdu, jako o příštím prezidentovi. Josef Pekař, však senátorovi napřímo vyjádřil nesouhlas s celým projektem, a sám nabídl svého kandidáta, který by byl vhodný úřadu prezidenta, svého přítele historika Kamila Kroftu. Tomu však senátor odpověděl, že K. Krofta by nebyl příliš vítán.
Na konci listopadu roku 1935, kdy se opravdu objevila ta skutečnost, abdikace úřadu prezidenta, kterou vykonával T. G. Masaryk, a bylo nutné počítat aktuálně s novou prezidentskou volbou, tak se tentokrát skutečně k Josefu Pekařovi dostavil jménem agrární strany, generální ředitel Hypoteční banky české, který byl i dobrým známým Pekařův, tedy František Hybš se žádostí, aby danou kandidaturu přijal.
Že je zde, kdy by kandidaturu přijal, je tu veliká naděje na většinu, jak se Slováky i stranou sudetoněmeckou.
Jistě, je to velice lákavé, ten okamžik, který Josef Pekař mohl považovat, a opravdu právem za vrchol své životní éry (dráhy), kdy podstatě z venkovské chalupy se dostane až k prezidentskému úřadu. Podobných případů z minulosti znám mnoho.
Ale to by nebyl samotný Josef Pekař, a jak to bylo již předtím v minulosti, se ohradil, i proti všem pověstem kandidatury na prezidenta ČSR. Taky poukazoval na svou nezkušenost v politice, na své ubývající zdraví, nedostatek jazykových znalostí (především francouzštiny atd.), i jiné věci, jako společenské jistoty, a především, bránilo ho, že by nebyl takovým úspěchem, podstatě ne stejným, jako byl končící prezident T. G. Masaryk. Zkrátka pořád zdůrazňoval své odmítavé stanovisko. Ale, jak to bývá, ředitele Hypoteční banky české Františka Hybše nepřesvědčil, že jeho zdráhání je pouhou skromností, kterou samozřejmě i měl.
Dále po několika dnech navštívil Josefa Pekaře, poslanec František Udržal, bývalý ministr národní obrany za agrárníky, či dokonce ministerský předseda dvou vlád v letech
, jenž pak musil, jako z pro hradního křídla, raději opustit, tedy vzdát se předsedy vlády, když proti němu vystupoval z konzervativnější a pravicovější agrárníci, jako například Josef Vraný ze Stránky, či Rudolf Beran i František Staněk. Na svou obranu říkal: „„buď budeme mít partaje, nebo republiku.“
Zpět však k Josefu Pekařovi. František Udržal, mu pravil, že strana agrární už několik let vidí v Josefu Pekaři vhodného kandidáta pro úřad prezidenta. To, však původně za historikem Josefem Pekařem přišel ohledně pomníku Jana Žižky na Vítkově, jenže rozhovor se stočil ke kandidatuře na prezidenta. O vzniku pomníku Jana Žižky, jsem již psal v minulosti, se souvislostí i osobou Josefa Pekaře, dne 16.2025 v článku o pomníku (soše Jana Žižky na Vítkově).
Samozřejmě, Josef Pekař, jak Fr. Hybšovi, tak i Fr. Udržalovi odporoval, nejspíše ve stejném smyslu. A Pekařův souhlas nezískal.
Těch narážek od známých Josefu Pekařovi, se čím dál více množilo, že má být prezidentem, tak se sám 4. prosince 1935 odebral k řediteli Fr. Hybšovi, přímo do Hypoteční banky, by mu přímo zdůraznil svou pevnost, a neodvolatelnost své negativní odpovědi, a krátce po tom se obrátil s dopisem na předsedu strany, Rudolfu Beranovi, ve kterém píše: „Předpoklady, z nichž by volba moje vyšla, byly by z velké části založeny na omylu. Hlavní je, že stárnu, (ač mi není ještě šestašedesát let), že způsobem znepokojujícím ztrácím paměť (byl byste udiven několika příklady) a že proto má bývalá jarost duševní a živý interes pro záležitosti veřejné je na parném ústupu. Také fyzicky se necítím zdráv. Funkce prezidenta je především povahy reprezentační, a k tomu by nebylo kandidáta nevhodnějšího, než jsem já. Starý mládenec, obědující i večeřící po hospodách, vyhýbající se společnosti (také proto, že se v ní nedovede bezpečně pohybovat), měl by nyní přijímat vyslance z cizích mocí (ač se frančinou vůbec řádně nedomluví), zvát k hostinám a recepcím, být mnohonásob pohotově k přijetí deputací a návštěv všeho druhu. Vše by vypadlo žalostně, opozice levice proti reakcionáři Pekařovi měla by hojně materiálu a skutečnost, že taková je náhrada za Masaryka… (náhrada za Masaryka dosud žijícího), využitkována by byla proti mně jistě rozličné…“
Josefu Pekařovi se na dopis sic nedostalo přímé odpovědi, jen jeho přítel Josef Šejnora přinesl mu z okolí předsedy Rudolfa Berana sdělení, že zatím žádný nátlak nehrozí, ale v tzv. pravicovém tisku začalo se 12. prosince mluvit (psát samozřejmě), už otevřeně o kandidatuře profesora Bohumila Němce, která oficiálně byla pak 14, resp. 15. toho měsíce. A to znamenalo konec jednání s prof. Dr. Josefem Pekařem o kandidatuře na hodnost prezidenta republiky.
Mnoho v prvé chvíli měli Josefu Pekařovi za zlé, že couvl před tímto krokem, k nejvyšší metě svého života, která by jistě se zapsala do našich dějin. Ale moc dobře víme, kam se dějiny československého státu, i Evropy kam kráčely. Já pravím, že se ctí a s dobrým úmyslem kandidaturu nevzal. Sic, by jeho zvolení přineslo dobré nejen politickému směru, ba právě i kulturnímu životu u nás. Ale jak jsem již psal předtím, za chvíli by začaly špatné časy, které prožili naši jiní předci.
Josef Pekař sic tam byla od mládí ctižádost v jeho duši, a dále ještě rozvinutá životními úspěchy. Měl opravdu pravdu, jak šlo o síly jeho zdravotní. Začínal úbytek svěžesti. Víte, další rok, by již nebyl takový v roce 1936 na jaře to začalo, snad chronické záněty průdušek, kterého trápily od válečných let, a dále způsobení zduření štítné žlázy od mladých let. Taky proto do lázní v Jáchymově jel v roce 1934, kde se podrobil léčení. Bohužel k tomu později obtíže žaludeční, čemuž přičítal špatné stravě hostinské. Ba dokonce snad i ztrátu paměti, jak bylo psáno v dopise poslanci R. Beranovi. Bohužel 17. května 1936 se mu dostavil silný záchvat, který znamenal počátek všeho konce. Snad byla porušena mozková tkáň. Dostavil se i k prohlídce prof. Pelnáře, a poté jej dopravili do sanatoria, odkud pak byl v červnu propuštěn do svých milovaných Sedmihorek, do svého rodného kraje. 4. listopadu měl zahajovací proslov k šedesátinám Kamila Krofty 4. listopadu 1936. 11. prosince se objevil ještě na přednášce. To však byla jeho poslední návštěva fakulty. Vrytý svými vtipy, úvahami, jako ten starý Pekař. Bohužel, kdo ho navštívil po Vánocích v lednu 1937, již ho lidé nepoznávali. Podlomila ho jistá zpráva, úmrtí jeho mladšího bratra v Daliměřicích V. F. Pekaře, který zemřel 30. prosince 1936.
Ještě v podvečer 21. ledna tiskl svému žákovi, který jej přišel navštívit, ruku výmluvně dlouhým, několikaminutovým stiskem, jenž – přestože při něm už nebylo ani slova slyšeti řečeno – byl vědomě rozloučením, posledním, nesentimentálním, a přece hlubokým sbohem. V pátek 22. ledna k poledni byl Josef Pekař zaopatřen svátostmi umírajících, a poté upadl v agónii, z níž se už neprobral, a v noci z pátku na sobotu, krátce před půl druhou, jeho srdce přestalo bít (23. ledna 1937).
Já mu ze srdce chci napsati: „Památce jeho čest!!!“
Napsáno dne 1.7.2026, Václavem Františkem Pekařem, příbuzný z rodu.
Zdroj:
Zdeněk Kalista - Josef Pekař (1994)
Vlastní rodopisná práce - V. F. Pekař
