Článek
Historie jest učitelkou života, jak opakují po Ciceronovi staří latiníci. Jestli toto znal onen neznámý pachatel, který na hrob rodičů Vladimira Vladimiroviče Putina na jednom z petrohradských hřbitovů napsal, že váš syn se často pral a v dějepise chodil za školu, to nevím, ale hluboký smysl této klasické průpovídky vystihl dokonale.
Ruský prezident transformující se během své více než dvacetileté vlády v diktátora se rád historií ohání, ovšem ve výkladu vyhovujícím pouze sobě samému. A naprosto zjevně si z ní poučení vybrat není s to. Otevřená zdaleka, a to nejenom pro mne, zůstává otázka, zda jeho tajné služby (ze kterých vyšel) jsou tak neschopné, nebo jim věří jen v tom čemu věřit chce či mu své zprávy upravují dle jeho nejtajnějších přání. Samotný vývoj jím rozpoutané agrese na Ukrajině tomu jenom nasvědčuje. Z celé řady lze uvést k poučení dva příklady, které Vladimir Vladimirovič pominul:
Císař Napoleon III.
Tento v podstatě politický dobrodruh a vlastně hochštapler ze slavného rodu (jeho otec Ludvík Bonaparte byl mladším bratrem císaře Napoleona) byl nakonec smeten následkem svého sebeuspokojení 4. srpna 1870, když neuvěřitelnou ignorancí si naběhl na Bismarckovy vidle. Není zde třeba uvádět jeho politické i vojenské eskapády do roku 1848, kdy se stal prvním a jediným prezidentem Francouzské druhé republiky, jejíž trvání navzdory prezidentské přísaze ukončil jmenováním císařem sebou samým v roce 1852. Po celou dobu jeho osmnáctileté císařské vlády Francie procházela jedním válečným dobrodružstvím za druhým. A z větší části úspěšně. Nejprve spolu s Brity podpořili Turecko proti Rusku a angažovali se v Krymské válce a dobytí Sevastopolu. Dodnes o tom svědčí pařížský Boulevard Sébastopol, který vznikl samozřejmě jeho iniciativou vyvolané zásadní přestavby Paříže řízené baronem Hausmannem. Následně se domluvil zcela kramářsky s hrabětem Cavourem, ministrem Piemontského království a za postoupení Savojska a Nizzy, dnes Nice, podpořil sjednocující se Italy okolo Piemontsko – sardinského království proti Rakousku v sedmitýdenní tzv. lombardské válce, která vyvrcholila zdrcujícími porážkami rakouské armády v krvavých bitvách u Magenty a následně Solferina v roce 1859. Tyto úspěchy potvrzují další pařížský bulvár Magenta a stanice metra Solferino. Na bojišti byl osobně přítomen stejně jako proti němu stojící tehdy devětadvacetiletý císař František Josef. Souběžně s tím Francouzi expandovali v Indočíně, kterou kolonizovali a upevňovali již dříve získané državy v severní Africe.
Poté jej ovšem začala lákat neodolatelně Amerika. Inicioval společný evropský zásah v Mexiku při výpravě do Veracruzu pod záminkou splacení mexických dluhů. Během právě probíhající občanské války ve Spojených státech se stejně jako řada jiných evropských vládců domníval, že závora doktríny prezidenta Monroea o nepřípustnosti zásahů evropských mocností v Americe je nadobro odsunuta a tím USA jsou mimo hru. Ovšem jeho spojenci, když zjistili, že nechce nic méně než zřídit mexické císařství, tak couvli. A toto angažmá osamocenou Francii tak zaneprázdnilo, že nebyl s to reagovat na to, že jeho největší konkurent na evropském kontinentu, tedy království pruské velice sílí a on nemůže ovlivňovat evropské dění. Proto nebyl připraven zasáhnout proti Prusku, které bez akceschopné Francie v zádech mohlo zničujícím způsobem v bitvě u Hradce Králové rozhodnout o vyřazení Rakouska z německých záležitostí, aniž Napoleon III. mohl využít pruského zaneprázdnění. Právě v té chvíli instaloval nám dobře známého bratra císaře Františka Josefa Maxmiliána jako mexického císaře. Mezitím ovšem občanská válka v USA skončila vítězstvím Severu, znovusjednocením federace a na sever od Rio Grande vyslal Lincolnův nástupce Andrew Johnson padesátitisícovou armádu Unie, čímž důrazně Francouzům naznačil, aby z Ameriky vypadli. Což Napoleon honem udělal, pouze nebohý Maxmilián místo aby abdikoval, se pustil o své nové císařství do boje. Mexičané jej zajali a jako nepřítele národa zastřelili. Napoleon III, když propásl kvůli mexickému dobrodružství historickou šanci u Hradce Králové, začal pod dojmem své zdánlivě skvělé a stále vítězící armády hledat důvod ke konfliktu s Pruskem. V roce 1867 při jím vyvolaném sporu o Lucembursko se mu to ještě nepovedlo. Měl za to, že jihoněmecké státy mají z Pruska obavy a postaví se na jeho stranu. Tak jak to alespoň diplomaticky činily v roce 1866. Že Sasko, jehož sbor krvácel na straně Rakušanů ještě u Hradce Králové, změnilo stranu už předtím, to mu také nějak unikalo. A že Prusko uzavřelo s Bavorskem, Württemberskem, Hessenskem a Hannoverskem tajnou spojeneckou smlouvu pro případ napadení Pruska Francií, to Francie bůhví proč nějak na vědomí nevzala. Takže Bismarckovi, který chtěl proti Napoleonovi sjednotit Německo krví a železem, nezbývalo než Napoleona k válce vyprovokovat.
Samotný důvod k vypuknutí války připomínal spíš svou bizarností století osmnácté než devatenácté. Mezi evropskými panovnickými dvory vznikla rozepře o nástupnictví na uvolněný španělský trůn a mezi jinými uchazeči nabízelo Prusko kandidáta z pobočné větve svého královského rodu Hohenzollernů. Což bylo pro Napoleona zcela nepřijatelné. Přestože tento kandidát už z tohoto úmyslu z více důvodů vycouval, tak francouzský vyslanec Benedetti pobývající v porýnských lázních Bad Ems kontaktoval na promenádě tam na prázdninovém pobytu dlícího pruského krále Viléma I. a v rozhovoru s ním vyžadoval záruky, že Prusko o tento trůn usilovat nikdy nebude. Král o obsahu rozhovoru telegraficky informoval svého kancléře Bismarcka v Berlíně, který zrovna obědval s nejvyššími vojenskými pány náčelníkem generálního štábu von Moltkem a ministrem války von Roonem. Ti jej na jeho dotaz ujistili, že jsou na válku dobře připraveni. Bismarck tedy text upravil pouze několika škrty, když vynechal královy sporadické náznaky vstřícnosti a diplomatických obratů. A nechal text uveřejnit v několika novinách. Tato urážka, která je v dějinách známá jako Emžská depeše, vyvolala ve Francii obrovské pobouření a Napoleon podpořen Sněmovnou vyhlásil 18. července 1870 Prusku válku.
Jak to, že spojené německé armády na hranicích měly v této chvíli dvojnásobnou početní převahu; že ve Francii vypukly v doplňování armády nebývalé zmatky; že jediný francouzský pokus o proniknutí na německé území trval jediný den? A následovala série krutých dílčích porážek v pohraničních bitvách (stejně jako před čtyřmi lety v severních a východních Čechách) den po dni až rýnská armáda byla po nejkrvavější bitvě u Gravelotte zatlačena do Met a tam obklíčena. Druhá alsaská armáda spěchající na pomoc byla u Sedanu i s císařem vzápětí tak beznadějně obklíčena, že se 2. září vzdala i s císařem. Ten byl 4. záři v Paříži svržen a byla vyhlášena třetí republika. Takto neuvěřitelně rychle si Napoleon naběhl a trvalo to pouhých pět týdnů. Nepřipomíná to něco? Francouzi sami sebe přesvědčovali, že jejich armáda je nedostižná, neporazitelná, že francouzské pušky Chassepot jsou lepší pruských jehlovek, že mají dokonce první kulomety nazývané tehdy mitrailleusy. Skutečnost, že třetí francouzská republika z císařovy porážky zrozená se potom zoufale a neúspěšně snažila zadržet pronikající spojené německé armády do nitra Francie a nakonec musela po kapitulaci řešit revoluční výbuch obyvatelstva vrcholící utopením Pařížské komuny v krvi je už jiná historie.
A příklad druhý, tentokrát domácí: Rusko-japonská válka 1904-5
Rusko už od 17. století expandovalo do asijské Sibiře, jehož počátek je spojen se jménem kozáckého atamana Jermaka. Až dosáhlo Tichého oceánu a pak nakonec nakrátko ještě i americké Aljašky. Roku 1896 se rozhodlo připojit tyto vzdálené državy železnicí a zahájilo stavbu nejdelší železnice světa – transsibiřské magistrály. Na svou dobu to byl grandiózní projekt. A protože potřebovali připojit dálněvýchodní metropoli Vladivostok co nejdříve přičemž trasování čistě po ruském území na východ od Irkutska by prodloužilo výstavbu na neúnosně dlouhou dobu tak pro urychlení připojení Vladivostoku uzavřelo Rusko smlouvu s tehdy už hodně slábnoucím čínským císařstvím, které souhlasilo se stavbou trati napříč Mandžuskem (Dráha na sever od hraniční řeky Amuru do Chabarovska byla dokončena až roku 1916) a navíc pronajalo na špici Liaotungského poloostrova nezamrzající přístav Port Artur pro základnu ruské Dálněvýchodní flotily. Toto vše naráželo na japonské zájmy, které se po překotné modernizaci země od roku 1865 poohlíželo po surovinových zdrojích a v Mandžusku na sebe ruské zájmy s japonskými tvrdě narážely. Ruská říše se potýkala s rozsáhlou nespokojeností a hrozbou revoluce. Četní rádci carovi našeptávali, že revoluční nálady může utlumit vítězná válčička. Ruská propaganda Japonce všemožně srážela a dehonestovala. Japonce nazývala makaky a vůbec, má-li říše trojnásobný počet obyvatel, tak v případném konfliktu nemá co řešit. Petrohradští a moskevští kořistníci se opájeli představami drancování mandžuského bohatství a dezinformovali málo schopného a apatického cara Mikuláše II. Japonci příliš nečekali a početně slabším loďstvem přepadli v únoru 1904 bez vyhlášení války nočním útokem torpédovek nic netušící ruskou flotilu na kotvách v Port Arturu. A tato ochromená flotila nebyla s to zabránit vysílání japonských pozemních jednotek na Liaotungský poloostrov a zahájení obléhání Port Arturu. Několik pokusů o její výpady skončilo porážkami a dalšími ztrátami. Zatím nedávno postavená magistrála sloužila k přepravě více než třistatisícové armády z evropské části obrovité říše na tak vzdálená bojiště. Vše bylo provázeno nezřízeným masovým opilstvím převážně mužického mužstva a rozsáhlou korupcí v zásobování. Smyčka kolem obléhaného Port Arturu se neúprosně utahovala; prakticky ve všech sraženích na souši i na moři ruské síly schytávaly jednu porážku za druhou. Vláda a nepříliš akční car Mikuláš II. se snažili nepříznivý vývoj zvrátit a rozhodli vyslat na pomoc flotilu z evropských vod. Ta černomořská nepřipadala v úvahu, protože pro ni byly Úžiny Bospor a Dardanely Tureckem uzavřeny. Nezbývalo tedy než poslat flotilu baltickou. Ta v říjnu 1904 na plavbu kolem světa vyrazila. Britové ji nepustili Suezským průplavem a tak musela plout kolem mysu Dobré naděje. Celá cesta trvala tři čtvrtě roku s nebetyčnými problémy s udržením nepříliš dobrého technického stavu lodí bez možnosti údržby na jakékoli základně stejně jako se samotným zajišťováním obrovského množství nezbytného uhlí. Ruská admiralita vyslala ještě doplňkovou eskadru složenou ze zastaralých a ještě pomalejších lodí, kterou velitel viceadmirál Zinovij Rožděstvenskij jako takřka nepoužitelnou odmítal, ale Admiralita mu toto nechtěné posílení nařídila, přičemž kvalita těchto lodí vyplývala přímo z jejich pejorativního pojmenování samotnými námořníky jako samotopky. Když byla flotila na Madagaskaru, tak přišla zpráva o kapitulaci Port Arturu. Takže její další plavba postrádala původní strategický zámysl; car ovšem rozhodl, že její úkol se mění na ovládnutí Japonského moře a cíl Vladivostok. Mezitím ruská armáda při neúspěšné obraně byla rozhodně poražena v takřka tři týdny trvající bitvě u Mukdenu. (dnes Šen-jang). V červnu 1905 se baltická flotila přejmenovaná na druhou dálněvýchodní přiblížila k přístupům do Japonského moře. Car sám se po tom všem utěšoval nadějemi, že početně silnější ruská flotila zvrátí výsledek války. V Cušimské úžině mezi Koreou a Japonskem na ni čekal admirál Heihačiru Tógó sice s nepatrně méně početnou flotilou, ovšem sestavenou z lodí modernějších a hlavně rychlejších. Navíc byl vybaven účinnější protipancéřovou municí. Když se ruská flotila ve dvou kolonách přibližovala a připomínala spíše procesí, admirál Tógó se svojí skvěle vycvičenou flotilou provedl ukázkově manévr zvaný v námořní taktice přeložením příčky na T. Křižoval trasu ruské flotily větší rychlostí a plnou boční salvou svých lodí zasazoval ruským lodím, které byly s to odpovídat pouze palbou čelních věží, jednu ránu za druhou. Nebyla to bitva, ale výprask a masakr. Z 33 ruských lodí se do Vladivostoku dostaly pouze tři poškozené a několik, mezi nimi později proslavená Aurora jich uniklo a nechaly se internovat na Filipínách. Zbytek byl potopen nebo se vzdal. Japonci po převzetí přeživších námořníků do zajetí se nestačili divit, že ruští námořníci napadali své vlastní důstojníky, kterým Japonci byli nuceni poskytovat ochranu. Konečně o morálním stavu posádek v ruském loďstvu svědčí dostatečně známá vzpoura na křižníku Potěmkin z černomořské flotily, která se odehrála ve stejné době a která je známá ze světoznámého němého filmu Sergeje Ejzenštejna.
A opět se můžeme ptát: Co dělaly carské tajné služby, zvané ochranka? Vyčerpaly svou invenci fabrikováním takových podvrhů jako byly nechvalně známé Protokoly sionských mudrců? Či sledováním revolučních nálad a pronásledování revolucionářů? A nebo totéž co u Napoleona III., čili že příslušníci nátlakových skupin nechtěli slyšet varování? Revoluci tím stejně nezadusili. Konečně stupidní nadmíru krvavý zásah petrohradské posádky se stovkami mrtvých v lednu 1905, který vešel do dějin jako Krvavá neděle potvrdil, že v ruské říši obrazně řečeno nevěděla levá ruka co dělá pravá. Japonská armáda utrpěla sice také obrovské ztráty a obě země byly finančně na dně, ale po cušimské pohromě i na ruské straně vůle k pokračování ve válce vyprchala. Konflikt ukončila iniciativa amerického prezidenta Theodora Roosevelta, který uspořádal mírová jednání v malém americkém městě Portsmouth v novoanglickém státě Connecticut. Sjednané mírové podmínky nakonec díky americkému zprostředkování nepředstavovaly pro Rusko až takovou katastrofu, jako výsledky na bojištích. Prezident Roosevelt si za to vysloužil ocenění Nobelovou cenou míru, ovšem USA přinejmenším pohoršení až nenávist Japonců, které vyústilo o 36 let později v přepadení Pearl Harbouru.
Co je na těchto příkladech z historie společného s dnešní už dvaapůlletou Putinovou agresí proti Ukrajině? Totální překvapení všech vojenských odborníků a komentátorů, o laicích ani nemluvě z nečekané až neuvěřitelné neschopností a nepřipravenosti ruských ozbrojených sil ne nepodobných sebeuspokojení Francouzů před 154 lety či jejich vlastních předchůdců před lety 120. K tomu překvapení, že ani rusky mluvící Ukrajinci na východě země po nějakém osvobození ruskými soukmenovci ani náhodou neprahnou. Toto se zjevně podobá tomu, jaké měli informace sovětští okupanti při přepadení Československa v roce 1968. Jak mimo mísu byla Putinova výzva ukrajinským vojákům první den války Složte zbraně a jděte domů! Konečně nazývat válku Speciální vojensku operací je nesmysl stejné úrovně jako bratrská pomoc v roce 1968. A to naši chcimírové ještě jak kolovrátek uvádějí, že Rusko nikdy žádnou válku neprohrálo. Z předchozího je vidět, že je tomu naopak. Takže vycházejí ze stejných premis jako jejich idol Putin.
Takto končí většina diktátorů, jejichž mysl je deformována dlouholetým vládnutím a postupným odtržením od reality. Tímto nejsou až tolik ohroženy letité demokracie, které mají délku funkčních období svých vrcholných exekutivních představitelů striktně omezeny buď přímo ústavně jako v USA, Francii či je to dáno nepsanými zvyklostmi jako ve Spojeném království, kde se o to nejdéle po deseti letech postarají vlastní strany. Jestliže před třemi desítkami let se o napravení nevyhovujícího stavu pokusil v Číně Teng Siao-pching, a v Rusku po Gorbačovovi i Jelcin, tak Putin a později jím zřejmě inspirovaný Si Ťin-pching se vrátili k neomezené autokratické formě vlády, což se jejich předchůdci pokusili ve svých zemích napravit. Protože se chce zjevně zapsat do dějin jako obnovitel ruského impéria podle vzoru Petra Velikého či Stalina, tak nezbývá všem evropským státům a nejvíce těm ve střední a východní Evropě, být ve střehu. Jestliže nejen např. Jiří Paroubek či nověji Lubomír Zaorálek zastávají názor, že se jedná hlavně o zástupný konflikt Ruska se Spojenými státy, který by nás až tolik neměl zajímat, a že USA jde hlavně o co největší oslabení Ruska. Já na rozdíl od něj dodávám, že dosažení tohoto cíle posuzovat jako zájem jenom USA je krátkozraké a je ještě více nezbytné i pro naši bezpečnost.
Známý americký publicista z minulých dob Walter Lippman napsal v roce 1945 stručnou publikaci Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států. Z této knížky na závěr vypíchnu tuto dnes tolik platnou myšlenku: Byť dvakrát ve společných dějinách z čistě pragmatických důvodů v dobé vážných krizí Rusko USA podpořilo, tak Spojené státy ve své společné dnes už více než dvěstěpadesátileté historii nikdy neměly rády vlády, kterým Rusové dovolili, aby jim vládly.
[1] Wells, H.G., Dějiny světa, Praha 1936
[2] Zygar, M., Říše musí zemřít, Příbram 2020
[3] Grégr, R., Vládcové oceánů, Praha 1968
