Článek
Svůj rok základní vojenské služby absolventa vysoké školy jsem absolvoval mezi zářím 1971 a srpnem 1972. A to v souladu se svým vzděláním i na vojenské katedře vysoké školy jako technik radiolokátoru P-15. Sloužil jsem na tehdejší a dnes už neexistující 613. RTH, tedy radiotechnické hlásce v Moravské Nové Vsi, podřízené 61. radiotechnickému praporu v Brně a takto 2. divizi PVOS, tedy protivzdušné obrany státu. Součástí tohoto systému byl i řetěz vidových hlásek, které byly umístěny podél státní hranice. V bojové službě byly podřízeny nám; prakticky byly přičleněny k příslušným pohraničním rotám. Konkrétně vidové hlásky příslušné naší rotě v MNV byly kromě této valtické ještě vedle dnešního krásně opraveného zámečku Lány pod zámkem Pohansko směrem k soutoku Moravy a Dyje a potom na Slovensku v dnešním Moravském Svätém Jánu. Vzhledem ke svému poněkud prominentnímu postavení u roty si mne velitel, neboli starej brával s sebou dílem k opravě televizních přijímačů či při sepisování nějakých dokumentů, protože jsem ovládal psaní na psacím stroji všemi deseti. A ve spojení s touto pohraniční rotou se musím podělit s naprosto netušenou řadou zážitků. Což jinak do hraničního pásma a takřka ke státní hranici bylo jinak nemyslitelné.
V tom červenci 1972 jsem si již mohl užívat privilegií důstojníka v základní službě, protože jsem byl od 1. června podporučíkem. Tehdy se přihodilo něco na hraně mezinárodního incidentu. Stíhači MiG- 21 ze základny v Žatci měli letový den. Řídícím byl letovod na brněnském útvaru. A při obratu podél státní hranice došlo k narušení rakouského vzdušného prostoru, které radiolokátory tří útvarů naší druhé divize, tedy prapory Ostrava, Trnava a Zvolen lokalizovaly jako narušení, zatímco zodpovědný řídící útvar brněnský to dával v pořádku. A rozlousknout se to mělo podle hlášení vidové hlásky. A ta naše valtická, nad jejichž hlavami se to odehrálo, zaspala. A byl z toho velemalér. Nutno dodat, že celý incident se odehrál za úplně jasného letního dne, kdy proudové stíhačky zanechávaly za sebou jasné stopy kondenzovaných spalin. Náš starej kvůli tomu jel dvakrát na ještě vyšší velitelství a to 7. armády PVOS, které sídlilo v Praze na Smíchově za proslaveným tankem. A když se už popelavý nevyspáním po druhém návratu objevil na naší rotě, tak okamžitě nařídil moje vystřídání ve službě a nástup do velitelského GAZu i s psacím strojem, s tím že to na místě musí vyšetřit.
A tak jsme jeli přes Podivín a Lednici do Valtic. Právě během jízdy onou rovinatou původně Liechtensteinskou silnící se na mne obrátil s nabídkou, zda bych se neupsal službě v armádě. Dostal bys 7 000,- za každý rok vysoké školy, hodnost poručíka a brzy byt. Já mu zdvořile odpověděl, že jsem studoval civilní školu abych měl civilní zaměstnání. Pak jsme již brzy dorazili na onu Reistnu, které ovšem nepřístupná v hraničním pásmu byla v jiném, tedy značně zanedbaném, než současném opraveném stavu. Početní stav vidové hlásky byl 5 vojáků pod velením poddůstojníka. Na oné kolonádě byla uprostřed pozorovatelna pohraniční stráže a tuším na západním konci potom ta naše pro vidovou hlásku. Ta pohraniční rota jim zajišťovala stravu a prádlo a kontrolovala jejich přítomnost, potažmo potvrzovala po schválení od nás vycházky. Pro ubytování měli vlastní domeček.
Starej vyslechl dotyčné hochy, já to sepsal – pokud si vzpomínám, tak nějaké drastické následky to nemělo. No a pak jsme na pozvání velitele pohraničníků navštívili jeho vinný sklep. Nejvyšší hodnost – major – měl náš starej, zbývající tři důstojníci od pohraničníků byli kapitáni. No, jak bylo v tehdejší armádě zvykem, všichni byli šampioni v chlastu. No a tak si navzájem vylévali svoje stesky, jak to stojí za houby, jak nejsou lidi, jak jsou pořád ve službě a že se na to mohou vy….. Do toho můj velitel: No jo, ale tady před podporučíkem bychom tak mluvit neměli – já jej cestou sem přesvědčoval, aby to podepsal. A jeden z těch tří kapitánů na mne pohlédl už hodně skelným zrakem a doplnil to slovy: Blbej bys byl.
