Hlavní obsah
Lidé a společnost

Unesou tě i pro pět tisíc, říká mexická kriminoložka. Obětí byla i dívka z Prahy

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Saskie Niño de Rivera

Známá mexická kriminoložka a někdejší vyjednavačka Saskia Niño de Rivera

21. 2. 7:22

Únosy lidí jsou v Mexiku zavedený byznys. Tamní specializované gangy připomínají precizně organizované podniky. Blíže jsme tohle téma rozebrali s tamní známou kriminoložkou a někdejší vyjednavačkou Saskií Niño de Rivera.

Článek

Saskia Niño de Rivera působila mimo jiné v bezpečnostní agentuře jako vyjednavačka s únosci. Má za sebou kolem čtyř desítek případů, při kterých domlouvala vydání obětí. „Bylo to zajímavé, ale také velmi náročné. Po celou dobu vlastně čekáš na telefonát a zajišťuješ, aby rodinný člen, který povede hovor, postupoval podle tvých instrukcí. Celý den tuhle osobu připravuješ na telefonát,“ ohlíží se.

Dnes především šéfuje organizaci Reinserta, která pomáhá zpátky do běžného života dětem a náctiletým, jejichž životy poznamenalo násilí a kriminalita, jež jsou v zemi časté. Minulý rok vydala knihu El infierno tan temido: El Secuestro en México (Obávané peklo: Únosy v Mexiku), v níž přináší svědectví obětí únosů, i samotných pachatelů. Koncem roku jsme se sešli u ní doma v Ciudad de México, abychom téma probrali.

„Mexiko se stalo zemí čísel. Všechno je číslo: Tolik procent únosů, tolik vražd, jedenáct žen zavražděných denně… a nějak jsme zapomněli vnímat, co ta čísla reprezentují,“ vypráví Niño de Rivera, proč se rozhodla napsat trilogii, v níž každá z knih ponese svědectví obětí i zločinců, tak aby se z cifer staly konkrétní příběhy. „Chci přenést na papír, že zločin v Mexiku je velmi násilný, nebezpečný, že ničí rodiny a celé životy,“ říká.

Jít na policii? To radši ne

Jedna z protagonistek zmíněné knihy, Helen, popisuje dvanáct dní strávených v zajetí doslova jako ekvivalent života v pekle. Prožila si fyzické i mentální týrání, znásilňování, ponižování i hrozbu fyzickou likvidací. Nakonec se ji podařilo vykoupit a dostat zpátky domů. Ne však bez následků. I když už uplynulo dvacet let, její duše nese hluboké rány, vypráví mi autorka knihy. „Helen pochází z židovské rodiny. Dodnes, když nastane během Yom Kippuru Gedaljův půst a musí se podle tradice zříci jídla, naschvál se jde najíst. Je to její způsob protestu, protože se hněvá na boha, jak mohl dopustit to, co se jí stalo,“ popisuje. Dnes už coby matka předstírá před svými dětmi víru v boha, neboť se domnívá, že věřit v něco je správné, ale sama už ji po tom všem, co se jí stalo, ztratila.

Alberto se dostal na svobodu až po 290 dnech v zajetí, během kterých nepromluvil slovo a prakticky nezažil lidský kontakt. Došlo to tak daleko, že v jednu chvíli před kamerami ve své cele simuloval pokus o sebevraždu, aby přitáhl pozornost a navázal lidský kontakt po více jak půl roce odloučení. Ve své výpovědi mluví o únoscích jako o početné skupině s kvalitním vybavením i ekonomickými znalostmi. Strážci se od počátku vyhýbali jakémukoli kontaktu s ním – komunikace probíhala výhradně prostřednictvím vytištěných psaníček. Hned po únosu za pomoci skeneru prozkoumali, zda nemá v útrobách GPS čip nebo jiný lokalizátor. 24 hodin denně vyhrávala v jeho cele hlasitá muzika. V prvních dnech dokonce dostal k vyplnění vytištěný dotazník s 25 otázkami ohledně své rodiny a majetku. Podložený byl knihou, na jejíchž stránkách pak „náhodou“ našel záznamy o každém svém kroku v uplynulých dvou měsících.

I jeho se podařilo vykoupit a dostat zpátky domů, musel se však „znovu narodit“, jak říká Niño de Rivera. Doma na něj čekala manželka s batoletem, které si ho po roce odloučení nepamatovalo, musel s ním de facto navázat nový vztah.

Foto: Aguilar

Kniha El infierno tan temido: El Secuestro en México

Tyto případy jsou však jen kapkou v moři. Za poslední čtyři roky unesli v Mexiku na sedm tisíc lidí, přes sto tisíc osob se aktuálně pohřešuje. Přitom jen zlomek únosů lidé oznámí, jelikož mají strach z pomsty nebo zabití svých blízkých v zajetí, pokud jsou stále nezvěstní. Konkrétně jsou to čtyři procenta únosů a z toho jen polovina se podle Saskie podaří vyšetřit. Příbuzným unesených tak radí: Máte-li kontakty do vyšších pater ministerstva vnitra nebo úřadu státního zástupce, obraťte se na ně. Pokud by vám zbýval a jen běžná policie, nedělejte to. „Šance, že budou napojení na zločince, je velmi vysoká,“ říká.

Některé gangy od začátku vědí, že oběť nevrátí

Autorka se ve své knize zabývá kriminálními skupinami, jež v zemi operovaly v letech 1996 až 2006. V popsaných kauzách sledujeme precizně zorganizované akce profesionálních gangů, které šly takřka výhradně po vytipovaných obětech z nejvyšších vrstev, nejčastěji rodinných příslušnících vlivných a bohatých osob. Po nich pak požadovaly výkupné mnohdy i v řádu desítek milionů dolarů. V knize se pak dovídáme o nejrůznějších praktikách, jimiž specializovaní únosci předcházeli odhalení. Zejména striktně vyžadovali nejrůznější pravidla vedoucí k tomu, aby je oběť nemohla identifikovat – v její blízkosti se vždy pohybovali maskovaní, oběť musela mít nasazenou kapuci, komunikace probíhala psanou formou a podobně.

Stejně rafinovaný proces zpravidla doprovázel taky vyjednávání, plný mentálních kliček a intrik. Pokud oběť i její blízcí spolupracovali podle pokynů, následovalo předání výkupného a vysazení oběti v neznámém prostředí s instrukcemi, jak se dostat domů, a pár drobnými na taxi. Pokud ne, přišly na řadu výhrůžky v podobě uřezaných uší nebo prstů. Svou hru však museli hrát i příbuzní oběti, třeba zdržovat se zaplacením výkupného – kdyby dodali peníze hned druhého dne, znamenalo by to, že můžou dodat mnohem víc, a únosci by si obratem řekli o vyšší obnos.

Foto: Václav Lang

Podle statistik v celém Mexiku zavraždí každý žen více jak deset žen. Smutné cifry na plakátech v ulicích Ciudad de México.

V případě specializovaných skupin, o kterých se dovídáme v knize, bylo vše pečlivě naplánované do puntíku, každý z členů gangu měl svou jasnou roli, a dokud se oběť řídila pokyny, chovali se k ní často s respektem a bez násilí.

„Jsou únosci, kteří vám dopředu řeknou: ,Já nejsem vrah, jsem únosce a držím svoje slovo.‘ Takže když je vyjednávání u konce, oběť doopravdy vrátí,“ popisuje. „Ale existují také jiné gangy, které od začátku vědí, že svou oběť zavraždí, aby snížily rizika. Postupují stejně, unesou oběť, vyjednávají o výkupném, ale nakonec osobu nevrátí. Jindy ji zavraždí právě kvůli nějaké chybě během zajetí. Třeba když únosce vejde do místnosti, nenasadí si kuklu a oběť ho uvidí. Tím si prakticky podepsala rozsudek smrti,“ popisuje Niño de Rivera.

S amatéry na scéně jsou únosy nebezpečnější

Nejznámějším únoscem mexické historie je Daniel Arizmendi López alias El Mochaorejas ( Uřezávač uší). Má značné zásluhy na tom, že se únosy dostaly v 90. letech do módy, stejně jako trend, kdy si pachatelé pro dosahování vyjednávací pozice při smlouvání pomáhali mrzačením obětí – v jeho případě zejména uřezávání uší, které pak posílali blízkým unesených. Mochaorejas byl přitom původně policista, který ke zločinu přičichl v 80. letech. Jeho gangu byly přiřknuty únosy více než 200 lidí, Arizmendi byl v roce 1998 dopaden a odsouzen k půl století ve vězení.

Od jeho dob se ale časy změnily. Kriminoložka popisuje, že dříve byly únosy mnohem specifičtěji zaměřené. „Bylo jasnější, kdo je v ohrožení – muž s takovým a takovým příjmem, takovou pozicí a podobně. Dnes jsou gangy, které unášejí kvůli tomu, jaké oblečení máš na sobě, jaké auto řídíš a podobně. Spolupracovala jsem třeba s rodinou, jejichž dceru unesli pro deset tisíc pesos,“ popisuje. (Mexické peso má zhruba stejnou hodnotu jako česká koruna – pozn. red.)

Ke zhoršení situace vedly i změny v typologii únosů a trestní sazbě za různé z nich. V legislativním pojetí se od jisté doby únos definuje jako omezení na svobodě, při kterém dochází k tomu, že je oběť držená alespoň 24 hodin v objektu a pak následuje vyjednávání a výměna za výkupné. Následkem této definice stouply na popularitě takzvané expresní únosy, kdy únosci oběť nedrží v domě, ale přepadnou ji, dovezou k bankomatu, tam za její asistence vysají peníze z jejích účtů – aniž by naplnily skutkovou podstatu klasického únosu. Často k takovým akcím dochází v noci a kvůli limitům výběrů se jede k bankomatu před půlnocí a pak ještě po půlnoci, aby se zvýšil zisk.

„Velkým problémem expresních únosů je, když se promění v transientní,“ popisuje Niño de Rivera. „Představ si, že tě unesu. Jel bys ve svém autě a já bych na tebe namířila pistoli. Řekla bych ti, aby ses posadil dozadu a odvezla bych tě do banky. Strčíš kartu do bankomatu a já uvidím, že máš na účtu milion pesos. To je pro mě jackpot.“ V tu chvíli se stává, že se expresní únos změní v únos transientní (přechodový). Únosce třeba zavolá svému známému a požádá ho, aby mu půjčil dům a zařídil vše potřebné k zajištění zajetí. „A tohle je velmi těžké, protože to dělají lidé, kteří nejsou zkušení a nemají potřebné znalosti. Proto mohou být takové únosy mnohem horší, nedělají je profesionálové,“ vysvětluje.

Důkazem může být právě kauza již zmíněné Helen. Její únosci se na rozdíl od těch z jiných případů dopouštěli v celém průběhu mnoha chyb. V blízkosti obětí se opíjeli a chodili k nim zdrogovaní, rozmlouvali s nimi atd. A také používali dokola stejnou telefonní kartu. Jejich neopatrnost a možná i nezkušenost je nakonec dostaly za mříže.

„Velmi se to změnilo,“ shrnuje Niño de Rivera. „Dneska je třeba hodně únosců, kteří tě unesou pro pět tisíc pesos. Únosci, o kterých mluvím v knize, jsou ale profesionálové. Mají strukturu, znalosti, nejsou to lidi, kteří by se jednoho dne probudili a řekli si: Budu unášet. Jsou to lidé, kteří byli ve vězení, kteří znají lidi, mají sítě kontaktů, a to dokonce u policie. Lidé, kteří mají veškeré potřebné vědomosti, aby uskutečnili únos s co nejnižšími riziky.“

Foto: Alto al Secuestro

Statistiky únosů v období od prosince 2018 až 2022: průměrně 4 únosy denně, přes pět tisíc celkem a téměř 7 tisíc obětí.

Například se dozvídáme, že když v jiném případě unesli spolu s cílem útoku také kamarádku oběti, shodou okolností z Prahy, krátce na to ji propustili, neboť se domysleli, že dostat se do křížku s cizí ambasádou by byl malér. I taková pravidla mezi únosci platí. V tomto případě šlo však spíš o ojedinělou náhodu. I česká ambasáda v Mexiku ubezpečila, že neevidují únosy českých občanů a rovněž Niño de Rivera tvrdí, že cizinci nebývají běžně v hledáčku únosců, neboť by se dostali do křížku právě se zastupitelskými úřady a také na sebe připoutali pozornost médií.

Narcos ze staré školy neunášeli. Dnes je to jiné

Možná se ptáte, zda za únosy stojí drogové kartely. Častým jevem například bývá, že únosci svým obětem pouští v zajetí hlasitou hudbu, tzv. narcocorridos - tradiční oslavné písně pojednávající o hrdinských činech narkobaronů. Mívají však za cíl vedle maskování zvuků zvenčí oběť zmást, aby se domnívala, že má co do činění s kartelem.

Narkobaroni z tzv. staré školy měli ale podle autorky knihy striktní pravidla, zapovídající únosy. „El Chapo Guzmán, El Mayo Zambada, Los Arellano Félix - tito narkotrfikanti měli kodexy, velmi přesné. Jedním z pravidel je neunášet - jsou to překupníci drog, ne únosci. Dneska však můžu říct, že některé skupiny už i tohle trochu dělají. Nemají to zakázané,“ naznačuje.

Vybavuje si třeba případ, kdy policisté napojení na kartel Los Zetas dopadli při činu únosce, který byl ve skutečnosti také členem tohoto gangu. Raději se ale k příslušnosti nepřiznal a nechal se odsoudit za únos. Bylo to pro něj výhodnější, než kdyby si to s ním šéfové kartelu vyřídili za porušení jejich vnitřních pravidel.

Brutální je i vyrovnání se s beztrestností v zemi

To, že se občas podaří únosce dopadnout, ovšem neznamená, že je problém černobílý a stojí proti sobě zlo (v podobě organizovaných kriminálních skupin) a dobro (v podobě státu a jeho složek). Korupce v Mexiku je totiž enormní, obě dvě složky se prolínají a nezřídka se stává, že se dokonce zločinci z řad policie rekrutují.

Propojení mezi gangy a policií však podle Niño de Rivera není v posledních letech tak intenzivní. Ne však snad proto, že by došlo k nějakému zázračnému prozření a nápravě, nýbrž proto, že dnešní gangsteři nejsou takoví profíci a nemají takovou sílu a moc koupit si správné lidi. Policie se totiž podle ní prý nezměnila. „To je stále stejné. Míra korupce a míra vnímání důvěry zůstaly stejné,“ říká.

Dodává, že právě beztrestnost představuje v životech unesených lidí další tvrdou ránu. „Brutální je nejen vyrovnávání se se samotným únosem, ale navíc ještě absence spravedlnosti, která vede k tomu, že se oběti nemohou v procesu nápravy posunout. Byli to zejména Alberto a Helen, kteří se rozhodli svůj únos oznámit, ale nedočkali se žádné odezvy. Helen dokonce říká: Myslela jsem si, že nejhorší je únos a následný kontakt s policií, ale nejhorší je, že ještě po tom všem musím sama sebe bránit.“

Helen sice dospěla až tak daleko, že své únosce před policií identifikovala po hlasu, když pak ale její matka uviděla, s jakou neúctou a nedůvěrou se u soudu přistupuje k dalším svědčícím obětem této skupiny, nenechala dceru podobná muka podstoupit. Z procesu se stáhla a musela se následkem skrývat, aby sama nebyla stíhána za křivé svědectví. Necitlivý přístup okolí v následujícím období Helen popisuje jako „jiný typ únosu“.

Foto: Archiv Saskie Niño de Rivera

Saskia Niño de Rivera

Zbývá zodpovědět poslední a nejzásadnější otázku: V čem spočívá jádro problému a jak jej vymýtit? Je vina na straně systému, nebo individuálních predispozicích jednotlivců a prostředí, ve kterém vyrůstají?

„Nemyslím si, že by existoval jednotný vzorec pro určité trestné činy,“ říká Niño de Rivera a vrací se k již zmíněnému Danielu Arizmendi Lópezovi alias El Mochaorejas. „Ptala jsem se ho, jestli to dělal pro peníze. Řekl mi, že zpočátku ano, ale pak se to zvrhlo. Je to jako se sicarios (specializovaní karteloví zabijáci, pozn. red.), normalizují si násilí a zamilují se do pocitu převahy, adrenalinu a síly. Sicario ti řekne, že zabít první oběť je velmi obtížné, zabít druhou je obtížné, třetí napůl obtížné, a pak čtvrtou, pátou šestou… Jeho tělo už žije z adrenalinu z toho, že vezme něčí život. Arizmendimu už nešlo o peníze, měl na zahradě zakopané miliony dolarů,“ připomíná.

Jednou z cest, jak na problematiku vyzrát, je podle ní kriminalistické profilování zločinců; analýza jejich chování je příležitostí pochopit celý trend. Sama se mu věnovala při práci pro oddělení boje proti únosům u federální policie a narazila na určité, velmi specifické vzorce. „Například velká část těchto gangů únosců se setkala ve vězení. Velká část těchto lidí se předtím, než se stali únosci, věnovala krádežím aut. To znamená, že existují určité vzorce, které musíme analyzovat, abychom mohli vytvořit přesnější prevenci. To platí pro jakoukoli trestnou činnost,“ říká.

Nezbytné je však v první řadě vymýcení korupce a beztrestnosti. „Musíme posílit náš systém trestního soudnictví, bojovat proti beztrestnosti. To je ten nejdůležitější krok, všechno ostatní je druhořadé. Je potřeba k tomu vyškolit policii. Samozřejmě je nutné zvýšit platy na důstojnou úroveň, to ano, ale jen kvůli tomu, že policistům budete platit místo deseti tisíc pesos dvacet tisíc, nepřestanou brát úplatky 200 tisíc,“ uzavírá.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz