Článek
Vlna násilností dlouhodobě sužuje jižní stát Michoacán, který je jedním z epicenter bojů mezi drogovými kartely.
Jeho výhodná poloha na křižovatce pašeráckých stezek, ve složitém terénu skýtajícím dostatek úkrytů v divokých horách, a přitom údolí bohatá na úrodnou půdu, z něj udělala místo, kde se často hraje o holý život.
Jedním z novodobých milníků v tomto léta trvajícím příběhu byla letošní dušičková sobota. Při ní byl přímo při veřejných oslavách zastřelen Carlos Manzo, oblíbený starosta města Uruapán. Nebál se přímo kritizovat vládní bezpečnostní politiku strany Morena, která vyměnila otevřené konfrontace s „narcos“ za snahu o narovnání prostředí odspodu, pomocí štědrých dávek, stipendií a sociálních programů.
Protest skutečně začal poklidně, skoro až něžně.
Jenže uspokojivé výsledky se nedostavují, a tak Manzo sám vyšel do přední linie, a od chvíle, co se stal loni starostou jednoho z nejnebezpečnějších měst, vyrážel v neprůstřelné vestě a typickém kovbojském klobouku do jeho potemnělých ulic bojovat se zločinem.
Jak už jsem tady nedávno psal, měl jsem se právě jedné z těchto hlídek s Carlosem Manzem jako novinář zúčastnit. Bohužel už na ni nedošlo, neboť po útoku mladistvého střelce podlehl smrtelným zraněním. Do jeho funkce lid nominoval vdovu po statečném starostovi a zbylé strany v městském kongresu ji jednomyslně do funkce schválily.
První žena v úřadu terčem zloby
Mezi občany se ale naplno rozhořel vztek namířený na vládní stranu Morena a její čelní představitelku – prezidentku Claudii Scheinbaum, která do funkce usedla jako první žena loni na podzim.
Vládní strana Morena čelila už od jejich předchozího prezidenta kritice za to, že místo aby šla po zločincích, jim umetá cestu k dalšímu rozrůstání. Některé bezpečnostní statistiky se sice za vlády bývalého prezidenta a jeho současné nástupkyně zklidnily, ale bezpečnostní analytici často poukazují na to, že situace v regionech, jako je Michoacán, je neudržitelná a z velké části v rukou zločinců.
Nad hlavami létal klobouk jako připomínka zastřeleného starosty Carlose Manza.
Ihned po vražedné dušičkové noci se ve velkých městech napříč Michoacánem rozhořely radikální protesty. V některých z nich lidé vnikli do státních budov a zapalovali a ničili historické paláce. A to s jasným vzkazem: „Manzo nezemřel, zabil ho stát.“
Další, tentokrát už méně organické protesty, byly naplánované v různých místech napříč Mexikem na sobotu 15. listopadu, zejména pak v hlavním městě Ciudad de México. Mluvilo se dokonce o možná nejrozsáhlejších protestech, které novodobé Mexiko pamatuje.
Násilí v ulicích
A jak už v Mexiku a zemích Latinské Ameriky bývá zvykem, když se protestuje, tak létají třísky. A taky kamení, zápalné lahve, dělobuchy a teče krev. Nejinak to bylo i u tohohle protestu, který byl proklamovaný jako „mírový“.
V davu pomalu začala vřít horká krev.
Skutečně to jako pokojný průvod započalo. Lidé dorazili k obvyklému místu u památníku Angel de la Independencia v bílých trikách a kloboucích – odkazu na zavražděného Carlose Manza. Odtud se několikatisícový průvod vydal po centrální třídě Reforma až na hlavní náměstí Zócalo před prezidentským palácem.
Tam se již několik dní dopředu objevily jako obvykle několikametrové železné stěny, tentokrát však byly předsunuté nezvykle daleko od státních budov, a navíc umožňovaly mnohem omezenější přístup na náměstí než při jiných demonstrací.
Den před protesty na nich v místech, za nimiž se nachází prezidentský palác, přibyl velký nápis: NARCOESTADO („stát narcos“).
Mladí lidé se snaží zbourat obranné hrazení před prezidentským palácem.
V průvodu pochodovali lidé všech generací, ačkoli jej oficiálně svolala organizace Generace Z, která měla zastupovat zejména mladou generaci. Proto se na akci snesla kritika, že byla ve skutečosti zorganizovaná a placená pravicovou opozicí. Velká část lidí nesla transparenty s podobiznou zastřeleného prezidenta, další vykřikovali hesla proti prezidentce a vládní straně.
Jakmile se ale průvod asi po dvou hodinách došoural do cíle, bylo jasné, že s poklidností je amen.
Už na začátku hrazení se pár zakuklených mladíků nedaleko mě snažilo nahánět strach tím, že přes škvíry v hrazení školáckým „plamenometem“ (rozuměj aerosolovým sprejem hnaným přes zapalovač) vypouštěli do zabezpečené zóny před katedrálou plameny. Jeden u toho ale spálil spíš sám sebe.
Zatímco před katedrálou byl víceméně klid, o pár desítek metrů dál už začínala ta „pravá“ vřava. Kam zamířil i mladík s teleskopickým obuškem. Slečna v pozadí mezitím dokončovala před katedrálou podobiznu zastřeleného starosty.
To hlavní se ale odehrávalo přímo před prezidentským palácem. Ti nejradikálnější si přinesli dokonce ruční brusky či baseballové pálky, jejichž pomocí odstranili řetězy pojící jednotlivé díly hrazení. A tak se v jeden moment podařilo svalit nebo odtáhnout část bezpečnostní stěny před palácem.
V tu chvíli se strhlo peklo. Do první linie se místo železných stěn přihnali policisté se štíty. Protestující se ale nezalekli a pustili se teď se vší vervou do nich. Z hlavní vřavy se ozývaly detonace (autority potvrdily zabavení podomácku vyrobených výbušnin), demonstrující vrhali po ozbrojených složkách kamení či kusy rozbité dlažby, které pak těžkooděnci házeli nazpátek do davu, kde byli z větší části neozbrojení lidé bez přileb nebo jakékoli jiné ochrany.
Protestující před prezidentským palácem v době, kdy už po nich policie pálila slzným plynem.
Dav s různými improvizovanými „zbraněmi“ se znovu vrhnul na policisty, až je zatlačil hluboko za úroveň původního hrazení. Chvíli už to vypadalo, že se snad dostanou až k paláci, pak ale z několika stran vyšly proudy slzného plynu a velká část protestujících se musela zase stáhnout.
Mnozí na to doplatili a skončili s podrážděnými obličeji, na což museli reagovat litím vody do očí. Někteří skončili v péči přítomných ošetřovatelů. Jeden z mužů nedaleko mě ležel na zemi celý zelený a neschopný vstát – starali se o něj přinejmenším čtyři paramedici – jinde byly na zemi čůrky krve, někteří měli zakrvácené ruce.
Na místě bylo podle úřadů 120 zraněných
Podobná scéna se pak opakovala ještě několikrát. Radikální část demonstrujících – často v dýchacích maskách nebo v rouškách a s brýlemi – se vrhala proti policistům a zahnala je zpátky k paláci, načež následovala salva slzáku a pak razantní výpad policistů, při kterém byli radikálové zahnáni kamsi do středu náměstí, přičemž ale spolu s nimi museli brát nohy na ramena i ostatní přihlížející, kteří se bojů neúčastnili, ale teď jim hrozilo, že schytají kamenem do hlavy, pepřákem do obličeje nebo je dav ušlape.
V jednu chvíli nastala panika a lidé začali utíkat z náměstí.
Později se na internetu objevila videa, na kterých je vidět, brutální násilí na obou stranách. V jednom případě policisté v přesile kopou do hlavy mladíka ležícího na zemi, v druhém zase rozvášněný dav strhl mezi sebe jednoho z policistů a v mmnohanásobné přesile jej mlátil hlava nehlava. Známým se stal incident, kdy si skupina těžkooděnců vzala za cíl své drsné represe muže, který jen v poklidu stál s vlajkou a do bojů nezasahoval.
Podle policie skončilo v péči lékařů 120 lidí.
Policie v obranné formaci.
Co bude dál?
Prezidentka odsoudila násilí v ulicích a vzkázala, že protestovat se má mírovou cestou. Nadále také odmítá razantnější kroky proti zločineckým organizacím.
Pokud jde o Michoacán, prezidentčina vláda představila „mírový plán“ o zhruba stovce bodů, který zahrnuje zejména další posílení sociálních programů, ale také například zpravodajských služeb.
Dav proti ozbrojeným složkám.
Dění v Mexiku ale neuniklo některým dalším hráčům. Třeba americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi taková nálada v Mexiku hraje do karet pro jeho zvažovaný nápad zaútočit proti drogovým kartelům přímo v Mexiku, tak jako to teď činí ve venezuelském území.
Co si z toho vzít?
Jako obvykle se toho asi tímto protestem mnoho nezmění. Řada lidí mluví o tom, že se jednalo o organizovanou akci ultrapravice, další odsoudili násilí. Prezidentka je neoblomná, jen uklízeči a zdravotníci měli druhý den zase od rána plné ruce práce.
Prezidentka si zažila zatím nejrozsáhlejší demonstraci proti její vládě, která má za sebou zhruba rok vládnutí.
Přesto bychom – a to myslím i na nás Čechy – neměli podlehnout myšlence, že vyjádřit svůj nesouhlas je zbytečné. Je potřeba dávat hlasitě najevo nesouhlas s bezprávím. Někdy totiž nestačí psát kritické články nebo si stěžovat v kruhu přátel.
