Článek
My Češi se možná víc než kterýkoli národ na světě nenávidíme. Pořád dokola sami omíláme cosi o jakémsi Čecháčkovství, což má být jakési naše lokální buranství.
Něco na tom asi bude, ale ruku na srdce – u švédských stolů to nejsme jenom my, kdo si bereme jablíčko nebo housku s sebou na pláž, a jsem přesvědčen, že taky nejsme jediný národ bez vytříbeného módního vkusu. Ano, na obojím by se dalo zapracovat, ale kvůli tomu nemusíme hned sami sebe ponižovat.
Přiznávám, že taky patřím k těm, kteří když v zahraničí vidí krajana, raději se k němu nehlásí. Nevím, proč to tak mám, asi je v tom spíš něco uzurpovačného. A taky – o čem bychom si měli povídat? Když jsem v cizí zemi, snažím se být hlavně s místními.
Na naše česká přinas*anost
Ale pak je tu jedna vlastnost, kterou Češi sami na sobě často nenávidí, žijí-li v Česku, ale když je člověk dlouho v cizině, jako to mám já, tak mi chybí. Je to ta naše kritizovaná chladnost a místy až přinas*anost.
Samozřejmě nemám na mysli, když je někdo z principu protivnej, nebo dokonce k někomu a priori zlej. Nemám rád, když si kdokoli ventiluje svou zpruzelost na ostatních jen proto, že se špatně vyspal nebo cojávím. Takže mě v tomto nechytejte příliš za slovo.
Mám ale na mysli tu naši přímočarost a upřímnost. Když se nás někdo zeptá, jak se máme, obvykle je v naší nátuře říct mu pravdu, ať je jakkoli nepříjemná. Ne jako třeba v USA, kde je tahle otázka součástí pozdravu, a součástí slušné odpovědi je: „Mám se skvěle.“ Aneb jak mi jednou sdělil svérázný fotograf Antonín Kratochvíl, který v USA strávil většinu života: „Teče mi krev z p**ele, ale mám se skvěle, vole!“
Já osobně mám zkušenosti hlavně z Mexika. V USA jsem pobyl jen krátce a myslím, že posledním hřebíčkem do rakve mi tam byla právě tahle neupřímnost.
Češi omámení „Amerikou“ často oslavují to, že jim v USA někdo na ulici jen tak pochválil outfit – to by se v Česku nestalo. Patrně nestalo. Stejně jako se však obvykle nestane, že by s vámi ten milý neznámý kolemjdoucí šel na pivo nebo vám pomohl se stěhováním. Čest výjimkám.
V Česku vás spíš někdo probodne pohledem, než aby vám složil jen tak kompliment. Ale troufnu si tvrdit, že z hlediska charakteru jsme uvnitř vřelejší a loajálnější. Ne všichni, samozřejmě.
Občas je fajn se zchladit
V Mexiku, kde žiji deset let, jsem poznal ideální mix obojího. Lidé jsou tady vřelí, přátelští, a i když sami mají málo, rádi se podělí, pomůžou. Nepotrpí si na americké pózy, nemalují svět na růžovo. Ovládají umění nepropadat skepsi a nepoddávat se, i když až příliš dobře vidí, jak šedivý je svět okolo. Užívají si ho i tak. My se občas v tom blátíčku přece jenom až příliš rádi rochňáme.
Nicméně, po tolika letech mezi vřelými objetími, kdy jsou k sobě všichni až příliš přátelští, až příliš objímací, až příliš komunitní, mi prostě občas chybí ta česká „přina**anost“. To naše chladný všímání si sebe sama, ten náš upřímný nezájem a možná i ta trochu nihilistická nálada.
Nemám na mysli hrubost a bezohlednost. Viděl jsem nedávno video, které pořídila cizinka v Česku, aby se pochlubila svými pokroky v češtině. Ptala se po nějakém masném produktu, který neexistuje, nebo je obtížné ho sehnat. Prodavačka (promiňte stereotyp, ale prostě to byla prodavačka) ji stroze, a podle mě až nevybíravě vypoklonkovala. Jako by nemohla odpovědět alespoň s trochou soucitu. Ani to není správný přístup, ale i když bývám něčeho podobného svědkem vždycky spíš v Česku než v zahraničí, tak vím, že takhle prostě někdo reaguje, zatímco někdo jiný se zase zachová o to vlídněji. A nemůžeme podle toho odsuzovat všechny, ale ani dotyčného, protože kdo ví, čím si zrovna prochází.
Nějaká taková rozumná míra odtažitosti každopádně mnohdy zapůsobí jako fajn osvěžení. Pakliže to koresponduje s přirozeností dotyčného, je to zcela v pořádku. Vadí mi, když se někdo snaží hrát si na „Ameriku“ a předstírá ten jejich happy přístup, pokud to tak doopravdy necítí.
V Česku máme za sebou historické, sociální a politické zkušenosti, které nás vybavily nějakým způsobem interakce. Přetvářet se, abychom se vykoupili z té nálepky Čecháčků, mi přijde zbytečné. Snažit se být milí, to je moc fajn. Nebuďme zlí, ale buďme přirození, a možná klidně trochu odtažití nebo lehce přinas*aní, pokud to v nás je. Já osobně budu vždycky asi vděčnější za to, když mě někdo upřímně pošle do háje, než když se na mě bude usmívat, a při tom mi lhát do očí.
