Antonín Kratochvíl: Kulku, která tě zabije, neslyšíš

S Antonínem jsme se sešli uprostřed horkého srpna v jedné dejvické restauraci. Vyšlo to až na druhý pokus. Když jsem na stejném místě seděl o týden dřív, zíral na hodinky a prázdný hrnek od kafe, nechtělo se mi věřit, že by to byl ten typ člověka, co si potrpí na hvězdné manýry, jako je nedochvilnost při rozhovoru. Ne, nebyl to tenhle typ člověka. Jakmile jsem mu po příchodu domů v mailu vylíčil, že jsem na něj čekal jak puberťák na holku, co o něj nejeví zájem, zazvonil telefon a v něm se mi kdosi s americkým přízvukem omlouval, že jsme se špatně pochopili, a zkusíme to tedy jindy.

Napodruhé už jsme se sešli. Vypili jsme několik kafí, potykali si a bavili se jako staří známí na pivu. Tondova bezprostřednost je k neuvěření. O hrůzách, jež zažil ve válce, vypráví s pusou od ucha k uchu, jako by to byl neškodný nedělní cirkus, a ani na vteřinu nepropadá skepsi. Přitom víte, že to od něj není naivní optimismus, ale spíš ukázka mysli vycepované přímým kontaktem s tvrdou, někdy brutální realitou. Je svůj a nakazí vás svou chutí k životu tak, že se po obědě s ním toužíte sebrat, sbalit si věci a vyrazit do světa. Vždyť taky jeho poslední slova, když jsme se loučili, zněla: „Jeď do války, vole, ať zjistíš, jestli seš chlap.“

Fotil jsi válečné konflikty po celém světě, prošel jsi spoustou vězení a zažil bezpočet nebezpečných situací. Která z nich byla nejhorší?

Když vyjdeš tady odsud, je to nebezpečný, rozumíš. Myslím, že Haiti v roce 2004 bylo nebezpečný, protože tam najednou bylo vzduchoprázdno, policie se někam schovala a Haiti nemělo armádu. Aristide (Jean-Bernardt Aristide, někdejší prezident Haiti) byl deposed Američanama a tamní gangy se zbláznily a začaly se zabíjet samy mezi sebou. Ale hrozili i nám žurnalistům, dva z nás zabili, jednoho Rusa a jednoho Španěla. Pár dní bylo takových, že jseš na ostrově a nemůžeš odjet, není tam law, není tam zákon, to bylo tenkrát hrozně nebezpečný. Já jsem skončil s pistolí u hlavy, nějakej nafetovanej měl nataženo. Zachránil mě jeden černoch, kterej po něm vystřelil. Začali ho honit, tak jsem odtamtud odjel, ale bylo to dost nepříjemný.

V Afghánistánu si mudžahedíni zase mysleli, že jsem americkej advisor, tak mě chtěli zastřelit, ale můj fixer jim to rozmluvil. Ono je toho hodně, že jo. Někdy taky nevíš, co se může stát, když projíždíš zemí nikoho, třeba v Bosně nebo v Chorvatsku nebo v Srbsku. U civilní války nikdy nevíš, kdo tě má v hledáčku, kdy kdo stiskne, nebo ne. Podíváš se ven z okna, aby věděli, kdo seš, a doufáš.

Nebo v Iráku mi jeden voják řekl, že mě málem zastřelil, protože jsem byl oblečenej celej v černým. Si myslel, že jsem fadayne. Naštěstí byl zkušenej, tak mě neodprásknul. Přijel za mnou a řekl: Jdi se převlíct, málem jsem tě oddělal. Ale většinou nevíš, co tě zabije. Říká se, že kulku, která tě zabije, neslyšíš. To je pravda.

Dá se v takových situacích udržet chladná hlava?

Myslím, že jo.

Snažíš se taky v takových chvílích fotit?

Když tohle řešim, tak nefotim, protože to nějak musíš řešit. Kdybych tenkrát toho Haiťana, vole, vyfotil, tak tady nejsem, že jo.

Každopádně člověka u tebe na první pohled překvapí, že i přes všechny hrůzy, které jsi viděl, si pořád udržuješ hodně optimismu.

Teď už jo, protože už nejezdím do válek. Teď jsem retired, rozumíš, ale 45 let jsem byl v konfliktu – začal jsem v Africe, pak jsem byl v Afghánistánu a pak na Filipínách s commandos, který honili Abu Sayyaf . Víš, kdo je to Abu Sayyaf?

Ne.

To je taková Al-Káida na ostrově Mindanao na Filipínách, na území, kde jsou muslimové. Tam byly velký problémy. Tak tam jsem právě byl s těma filipínskýma commandos, special action forces. Honili vedoucího Abu Sayyaf a já jsem byl s nima v džungli. Tenkrát ho nechytili, ale pak, když jsem odjel, tak za měsíc už ho chytli. Potkal jsem toho frajera, kterej ho prostřelil vejpůl. Nasypal do něj celej zásobník a to torzo spadlo do vody – to bylo na člunu, na lodi – a oni zůstali v tom člunu, takže všichni mysleli, vole, že nezemřel, protože se potopil do moře, tak nemohli prokázat, že ho zabili. Ještě dneska věřej na ostrově Jolo – to byl ostrov, kde se to stalo – tam furt věřej, že není mrtvej.

I když ono je to jako s tim…jak se jmenuje? Bin Ládin. Ukázali ho, nebo ne?

Neukázali.

Že ne? Hodili ho do moře…

Hodili ho do moře a tvrdí, že proto, aby si z něj muslimové neudělali kult mučedníka.

Teď se ale zamýšlím, proč to takhle je…

A co si o tom myslíš, je to správný?

Že ho zavraždili?

Ne, že neukázali jeho fotku…

To víš, no, já nevim, já bych ji ukázal, ale asi ho rozjeli pěkně, tak ho nemohli ukázat, vole. Nemohli ho dát dohromady. Ale je dobře, že už není.

Každopádně.

Moje žena byla tenkrát v Manhattan, když se to stalo. Když to spadlo, tak byla doma. Já byl v Evropě, tady v Praze na letišti. Zavolala mi moje agentka z Milána a říká: Kde seš? Já říkám: Tady, jdu do letadla do Ameriky. Ona říká: Nechoď do letadla, protože se do Ameriky nedostaneš. Jako do New Yorku, všechno je zavřený. Tak jsem si jako jedinej passenger řekl o svoji luggage. Nikdo si tam nešel, všichni říkali: Proč to dělá ten člověk? Ještě o ničem nevěděli. Tak volám ženě a říkám: Gábino, seš doma, kde je kluk? Ve škole, říkala. Tak říkám: Tak pro něj dojdi, protože se stala tahle věc. A ona nevěděla. Viděla mrak a myslela si, že je to bouře. Tak pro něj šla a říkala, že když šla zpátky, tak na zemi ležely tisíce bot, jako kdyby je tam někdo nechal. Lidi běželi z Lower Manhattan a ztráceli boty. Tak říkám, pročs to nefotila? Aspoň na telefon, ne? Já jsem se dostal do Ameriky až za pět dní a teprve pak jsem to fotil.

Tohle byla tehdy aktuální zpravodajská záležitost, ale jak se dostáváš na místa, kde fotíš nadčasový materiál, jako když jsi fotil večírky ruské zlaté mládeže nebo narkobarony v barmském vězení?

Do barmského vězení jsem se dostal přes novináře – jakejsi Brezinski. Jeho strejda byl foreign ministr za Cartera a měl velký slovo ve Washington. A jeho synovec, tenhleten pisálek pro New York Times, dostal povolení od tamní armády ukázat, jak bojujou s narkotikama – taková jejich propaganda. A New York Times mě najmulo, abych to ilustroval. Tak jsem tam s ním jel. Taky mi říkali, když jsme byli v těch Shaun States, který už vlastně Barma nekontroluje a mají tam i vlastní armádu, tak mi říkali: Tondo, víc Američanů bylo na Měsíci než tady, vole. To je dobrý, ne?

Jak to v takových chvílích chodí při focení? Asi se musíš lidem hodně dostat pod kůži a získat si jejich důvěru. Jde to vůbec v takových místech?

Moc ne, protože jim nerozumíš. Ale cejtíš to tam. Já jsem si tam fotil toho jejich opium king. Jeho děti byly na Harvardu. Dobrý, viď? Ono je to takový jako žert. Sis myslel, že je to nějakej čurák, ale ten chlap byl miliardář a měl děti na Harvardu. To je úlet.

A co když jsi fotil Moscow Nights, sérii fotek bavící se ruské zlaté mládeže?

To bylo to samý. Tam mě taky představili přes americkýho novináře, který to tenkrát nabídl Vanity Fair, a mě najmuli, abych to šel fotit. Takže zase přes tohohle člověka, kterej zná to prostředí a zná lidi, co vlastněj ty kluby. Takže jsem měl tu volnost tam takhle fotit. Takový to antree tam potřebuješ, samotnýho tě tam ani nepustěj. Cizince oni v týhletý společnosti moc nežerou. Tam jsou děti těch oligarchů a mafia boss, naše prachy pro ně nic neznamenaj.

Dá se vůbec dneska prosadit jako válečný reportér?

Myslím, že už moc ne, čoveče. To nějak skončilo v bosenský válce, takový ty frajeři, co dostávali play. Těch je hodně, těch kluků. Teď jeden můj kamarád z agentury spadnul s helikoptérou v Iráku.

Kdy?

Předevčírem. Ještě jsem mu editoval knihu o Afghanistánu, tak tady byl. Ale nic se mu nestalo. Vlastně tam byli dva mí kamarádi, ale jenom ten pilot zařval. Letěli v místech, kde se v horách schovává takovej křesťanskej tribe. Tak přeplnili vrtulník lidma, protože měli mezi sebou utečence – matky, děti a tak. Narvali je tam, přeloadovali vrtulník a spadli. Prej – říkal Adam – kdyby byli o 50 metrů výš, tak se odtud nedostanou.

Takže štěstí v neštěstí

Jak říkáš. Jsou to náhody, vole.

Narážel jsem ale hlavně na to, že dnes je fotožurnalistika díky novým technologiím přehlcená…

Ten internet a digitál…

Přesně. Už to není jako dřív, kdy se nějakej dobrodruh vydal do války, kde bylo jen pár takových a na jejich fotky se pak díval celej svět. Dneska už je to přehlcený. Dá se vůbec takhle ještě uživit?

Oni hovno platěj. Já když jsem ještě fotil válku, tak mi platili dvojitě, tisíc dolarů denně. Dneska ti dají pět set. Je to hovno kšeft.

Když se k tomu přidají ještě sociální sítě, tak tyhle fotky rychle ztrácejí hodnotu…

Anebo pak žijou v knihách, na výstavě a takovýhle věci…

Třeba Sedmička, ta moje agentura, kterou jsem založil s kamarádama, vznikla dva dny před tím, než spadly ty baráky, vole. Dobrá konjunktura, co? My jsme jeli, vole, od New Yorku přes Pákistán do Afghánistánu, do Iráku, rozumíš, všech sedm lidí. Museli jsme se nějak uživit.

Když jsme založili agenturu na festivalu žurnalismu Perpignan ve Francii, tak jsme pozvali pár lidí na večeři a neměli jsme už žádný prachy. Jsme byli broke, vole. Teď jsme broke znova, ale máme za sebou 13 let práce, rozumíš.

Fotí ještě někdo ze Sedmičky konflikty?

Pár lidí jo. Takový lidi, jako třeba ten Adam, co teď spadnul s helikoptérou. Pak třeba jeden kluk z Magna. Ten chtěl bejt s náma, ale byla v tom nějaká politika…Šoustal nějakou buchtu jednoho fotografa v Sedmičce, a ten mu zablokoval cestu. To jsou prostě takovýhle osobní věci. Kluk chce jít k nám, a najednou tam není, protože: On mně šoustal moji holku, jo. Přitom ta holka šoustala tenkrát celej Bagdád, rozumíš. Ale on to jenom použil k tomu, aby si uhájil pozici, víš, aby mu nikdo nekonkuroval. To jsou takový politiky, no. Tak jsme ztratili Magnum. No, hodně jsme jich ztratili.

Jaký byly tvoje začátky?

Tenkrát to bylo jinak, to bylo v 70. letech, když jsem vystudoval akádu v Holandsku a odjel jsem do Ameriky se svým portfoliem, který jsem si udělal na akademii. Odjel jsem do LA se svojí druhou ženou. Nevím, nějak se to semlelo, ale tenkrát ten příjezd byl otevřenej, dneska už je to tam narvaný. Teďko se fotografie stala tak lehká a kluci a holky do toho jdou a market se zmenšil. Hodně časopisů už neexistuje, nebo nemají prachy, takže paběrkujou.

Hodně toho ale jde na internet, to je pravda. Když jsem naposledy fotil pro Time konflikt na Haiti, tak mi vyšly čtyři stránky, což byl tenkrát rekord, ale pak dali čtyřicet fotek na on-line. Teďko je to tak, že mi volá kamarád z Indonésie a říká: Tondo, ty vole, ty seš tady hrozně populární. Vole, ale dyť jsem tam nebyl v životě publikovanej, říkám. A on říká: Internet, vole.

Nedávno jsem byl v Latvia, učil jsem workshop asi pro 130 studentů na nějaký škole a oni mě všichni znali, vole. Hodně mě jich znalo, věděli o Sedm, znali moje knihy, a to všechno z internetu. Lidi z Ruska, Běloruska, Latvia. Zajímavý…

Pořád bydlíš střídavě v New Yorku a v Praze?

V New Yorku už nebydlím, tam už mám jenom studio, který jsem pronajal. Jinak bydlím s rodinou tady v Praze.

Jaký je rozdíl mezi New Yorkem a Prahou?

Je to jiný pivo, no. Tady to je province, market je tady malej. A hodně tady vládne nepotism. Takový ty kluby, kamarádšofty, že si to všichni házej mezi sebou. Není to o kvalitě, ale spíš o tom, koho znáš.

A co lidi? Na mě působili mnohem optimističtějc.

Moc se nemračej, no.

Právě.

Ale taky je to možná takovej falešnej optimismus: Jak se máš? Mám se výborně, a přitom umírám, vole, rozumíš. I takoví lidi, co umíraj, ti řeknou, že se mají fajn. Neřeknou ti, že se mají na hovno, protože to se nesluší.

Tam zkrátka otázka ‚jak se máš‘, není míněná jako otázka na to, jak se máš.

Ne, to je jen formal. Přesně. Hele, jak se máš? Teče mi krev z prdele, ale jinak se mám dobře.

Kromě toho, že chystáš zářijovou výstavu tady v Praze, děláš momentálně ještě na něčem?

Mám dělat knihu, ale ještě se čeká, jak se rozhodnou. Chtějí do toho jít, ale teďka je to otázka peněz. Měla by to být kniha mejch nejlepších nebo důležitejch fotek a k tomu by mělo bejt ještě story. Teď čekáme, jestli se rozhodnou, kolik nám daj, je to otázka peněz.

A nějaký focení?

Je tu jeden dobrej kšeft, ale čekám, jak se rozhodnou agentury. Jinak teď jsem dělal jednu věc pro Českou televizi, která točila něco o fotografech. V rámci toho jsem dělal i pár fotek. Potom jsme s Českou televizí točili taky něco z Marseille. Takže vlastně v tý jejich sérii o českých fotografech budu dvakrát. Jednou jako válečnej fotograf a jednou jako nějakej čurák, to ještě nevim jakej. Ale jeli jsme do Marseille a chtěli, abych šel do pevnosti, z který jsem kdysi utek, když jsem utíkal z legie. Bylo to dobrý. Koupil jsem si tam hrozně moc ryb, 20 kilo ryb jsem si tam koupil a žena byla šťastná. Než jsem odjížděl, říkala mi: Tak jeď, jeď a kup ryby. Tak jsem jel koupit ryby na nějakou pevnost ve Francii, z který jsem před lety utekl.

Ty jsi vlastně hodněkrát odněkud utíkal.

Jsem expert přes utíkání. Jenom jsem neutek od mý čtvrtý ženy. A udělal jsem dobře, protože je to výborná baba a vydržela se mnou 25 let.

Pamatuješ si vůbec všechny ty zážitky a místa, kde všude jsi byl?

Ani ne, vole, pořád se to gumuje, demence pokračuje, rozumíš.

Je nějaké místo nebo země, kde jsi ještě nebyl a chtěl by ses tam podívat?

Jemen. V Jemenu jsem nebyl, ale měl jsem tam kdysi jet fotit pro časopis Rolling Stone nějakýho bejvalýho Al-Kaidá, kterej chtěl zmizet z Al-Kaidá, a taky nějaký ty markety se zbraněma a tak. Tak jsem řekl, že jo, ale pak usoudili, že ten muj ticket do Jemenu je moc drahej, tak tam povolali nějakýho frajera, kterej byl v Libanonu. Pak jsem viděl ty jeho fotky a stály za hovno. Nebylo to tam, vole. Buď umíš, anebo ne. Dostat se přes tu fasádu, rozumíš, to každej neumí v ten moment.

Podzim 2014