Ucítit první paprsky slunce a oněmět. Nejvýchodnější bod Mexika leží na Ostrově žen

Nebudeme meškat: chceme stihnout západ slunce na severním záhybu ostrova, východ slunce na jižním, odpolední potápění uprostřed, kudy se táhne druhý největší korálový útes na světě, a ráno zase východ slunce.

Jak to všechno stihneme? namítala má hlava, ale neprotestoval jsem. Za ty roky v Mexiku už jsem se naučil, že věci se prostě nějak udějí a není potřeba jim chodit naproti. A taky, že místní vášnivé duše často vyčarují pestrou nabídku lákadel, ale pak přijde realita a věci se zase mají jinak.

Ale věru, byl to můj první výlet na tenhle ostrov za deset let života v Mexiku (více o nich píšu tady), a netušil jsem, co od něj čekat. Většinu té doby jsem se vyhýbal resortnímu severovýchodu poloostrovu Yucatán. Tomu, kam jezdí lidi do okázalých hotelů a kde se po setmění rozjíždí bujarý karneval načančaných zazobanců.

Ale když už jsem byl poblíž a měli jsme s milou paní víkend k dobru, proč si tam nevyrazit. „Ráno východ slunce na jihovýchodě, večer západ slunce na severozápadě a v poledne potápění podél korálového útesu,“ šeptala mi, a kdo jsem já, abych se nenechal ušeptat.

Nuže jedeme. Je pátek vyprahlé odpoledne, sedáme na taxík a dopravujeme se k přístavu trajektů v Cancúnu, té zrádné zahradě yucatánské Sodomy Gomory. Už máme dovolenkovou náladu, kupujeme lístky a ještě si stíháme v nedalekém obchůdku koupit na palubu pivo. Devadesát pesos (asi sto korun) mi přijde jako relativně přátelská cena s pobřežní přirážkou za dvě třetinkové plechovky, než mi dojde, že to je cena za jednu třetinku. Trochu jsem se orosil, ale nač si kazit náladu.

Naloďujeme se na dvoupatrový trajekt, mohutná loď nahodí motory a odpíchne se od mola. Za námi zůstává copánek vln a skulptury hotelů, které jako zuby v dinosauří tlamě lemují jeden vedle druhého tohle nebohé město, postavené jen a jen proto, aby generovalo peníze z turismu. I písek museli do Cancúnu navézt zvenčí. A s ním přijela také zhýralost západních turistů a místních obchodníků.

Bál jsem se, bál, že to samé nás čeká i po překročení úžiny mezi Cancúnem a Isla Mujeres. Ale co bych neudělal pro víkend v romantice. Když budeme vysedávat na pláži a pít drinky a v mezičase se válet na hotelu, nebude to na škodu.

Po půl hodině plavby se před námi zjevil břeh slovutného Ostrova žen, Isla Mujeres. Ale široko daleko nebyl vidět jediný velehotel, žádná cingrlátka nebo třeštivé atrakce pro turisty. Místo toho klidné pobřeží s nízkými budovami, bez rušivých prvků, bez snahy upoutat. A v dálce pláže, nádherné pláže!

Vyskákali jsme z trajektu a z přístavu vyšli na ulici sehnat smluvenou motorku. Ostrov je tak malý, že pohybovat se po něm autem je za trest. Takže si můžete půjčit golfový vozík, skútr nebo motorku. A hned mi bylo jasné proč.

Ty uličky! Ty uličky jako z dobrodružných filmů. Byly titěrné, lemované malými barevnými domky s terasami, které na vás přímo křičely: pojď se sem zchladit jedním oroseným! A co by ne, tady na ostrově je jedno, jestli se po cestě zastavíte na jedno dvě piva. Ostrovní život je jiný život, vymyká se zákonům pevniny.

Vyzvedli jsme si své vozidlo, vymotali se z centra jižním směrem, kde jsme měli hotel, a zase se vrátili až k severnímu cípu ostrova. Byla to asi čtvrt hodina cesty a dorazili jsme právě včas, když slunce zapadalo do moře za Cancúnem. Úžasná to podívaná.

Ne nadarmo se říká, že zdejší Playa del Norte, Severní pláž, patří k nejkrásnějším v Mexiku. Našlapoval jsem jemným pískem ve stále vlažné vodě a nadával si, jak je možné, že jsem nad tímhle zázračným koutkem svého druhého domova tak ohrnoval nos. Odteď na něj nedám dopustit.

Popošli jsme po pobřeží a narazili na restauraci se stolky na pláži. Objednali jsme si kalamárové kroužky, piva a piña colady a sledovali, jak se den proměňuje v noc. Potom jsme se vypravili ještě domluvit podvodní výlet na druhý den, udělali další zastávku na jídlo a poslední pivo a pak zpátky na hotel.

Španělé ostrov pojmenovali Isla Mujeres, neboť na něm při svých dobyvačných výpravách nalezli četné vyobrazení bohyně Ixchel. Ta bývá vnímána jako matka a ochránkyně života a v mayských příbězích bývá spojována s bohem Itzamnou, stvořitelem světa.

Na jihu ostrova, ve zmíněné Punta Sur, nalezneme dokonce ruiny jejího chrámu.

A právě tam jsme se časně ráno, ještě za tmy, vypravili, abychom spatřili vůbec první sluneční paprsky, které se dotknou Mexika. Jedná se totiž zároveň o vůbec nejvýchodnější bod země.

To se ví, že se nám pranic nechtělo vstávat v pět ráno. Ale vidina dobrodružství a horké kafe v termosce nám tu situaci trochu ulehčovaly. Venku vše ještě spalo a my nastartovali motorku a vypravili se směrem na jih. Ještě záblo, ale už bylo cítit horký vánek.

Přijeli jsme na místo před svítáním. Nikde ještě nebylo živáčka. Tedy až na toho člověka, který už takhle brzy nelidsky vybíral vstupné do archeo-parku v Punta Sur. Trochu jsme doufali, že se mu vyhneme.

Dostali jsme zelené náramky na ruku a vykročili až k samotnému jižnímu cípu ostrova. Zatímco jeho severní protějšek tvořila pláž s pozvolným vstupem do moře, tady to byla ostrá skaliska s útesy až 20 metrů nad hladinou vody. Nad námi svítily hvězdy a já si představoval, jak se podle nich námořníci v té tmě tmoucí orientovali na cestách za objevením.

Po naší levici, tedy na východě, jsme očekávali paprsky. Obloha skutečně začala světlat. Zatím jsme si procházeli celou oblast. Po skaliscích byla vyvedená schodiště, takže jsme mohli obkroužit celý ostroh a dostat se prakticky až oceánu, odkud šplouchala voda odražená od skalisek.

Usadili jsme se pod skalním převisem někde v polovině útesu. Obloha v dáli už počala zlátnout a my usrkávali horkou kávu a čekali na tu podívanou. Když se zpod hradby mraků vyklubal první paprsek slunce, všechno oněmělo. Člověk jako by se ocitl na počátku všeho. Je tady nový den a s ním nový začátek všeho. Tak jako tomu věřili staří Mayové. Už se jim nedivím. Ostatně posuďte sami – pořídil jsem z toho časosběr:

Byl to jeden z nejpamátnějších východů slunce, které jsem viděl. Nějak se to tak všechno sešlo, že to bylo lepší než jindy. Občas se to tak někdy sejde a nemusíte být ani na nejvýchodnějším bodu nějaké země.

Vrátili jsme se teď už na osvětlenou planinu, kde se ze stínu vynořily plastiky starých Mayů. Před osmou hodinou už se nám slunce opíralo do zátylků, a tak jsme raději nasadili přilby a rozjeli se do města shánět místní pochoutku, sendvič z pečeného selete, které je mezi obyvateli Yucatánu obzvlášť oblíbené. Obzvlášť v sobotu.

Dorazili jsme na smluvené místo setkání právě včas, kdy už se většina naší výpravy naloďovala do malé bárky pro náš šnorchlovací výlet. Nebudu vám popisovat rybu po rybě ani korál po korálu. Rád bych vám místo toho předložil fotky z té podívané, ale neměl jsem, čím je pořídit. Takže jen řeknu: v životě jsem se už potápěl hodněkrát, ale tolik krásných barevných ryb jsem ještě nikdy neviděl, ba dokonce jsem kolikrát do té doby ani neviděl barvy, jaké jsem uviděl pod hladinou u Isla Mujeres. Bylo to jako v halucinogenních houbičkových výpravách.

Po celém tom dni jsme se už na druhé pozorování západu slunce nezmohli. Zato jsme objevili náramné místo s italskou pizzou. A ráno pak objevili opravdový zapomenutý poklad ostrova.

Pověděl nám o něm lodivod naší bárky pro šnorchlování. Asi jsme mu byli sympatičtí, nebo nevím. Každopádně tohle byla jedna z nejlepších snídaní, co jsem v životě měl. Ne proto, že jsme snídali pečeného vepříka s pálivou salsou a k němu pivo. Ale proto, že jsme při tom měli tenhle výhled:

A tak můžu říct, že jsem po deseti letech v Mexiku objevil své nové oblíbené místo tady.