Na houbičkách: Co zjevil aztécký rituál tripující mysli Evropana?

Druhá a závěrečná část mé reportáže z rituálu s „magickými houbami“ v temazcalu na předměstí Ciudad de México. Pokud jste tak ještě neučinili, doporučuji si nejprve přečíst první část.

Do temnotemné tmy dál promlouval Alfredo nebo Mary a snažili se přítomné uklidňujícím hlasem provádět rituálem. Říkali jim, aby se odstřihli od zlých zkušeností a těšili se na ty dobré, aby vyrostli ze svého starého já. Aby sebrali odvahu začít znovu žít. Já zůstával pohroužen ve vlastních myšlenkách a dál probádával svoji mysl.

Přemýšlel jsem o osamělosti a o tom, jak člověk může ztratit sám sebe, když je dlouho s někým. Ve tmě za víčky se mi roztančily dvě postavy připomínající figurky z Člověče, nezlob se! nebo šachů. Jen tady měly formu šroubovice DNA, jedna červená a druhá modrá. Napřed smyslně tančily kolem sebe, až se do sebe zaklesly a vytvořily dokonalý propletenec, asi jako by se v trojrozměrném prostředí objaly dva půlměsíce jing a jang. Společně sílily a rostly, ale pak se od sebe začaly odpojovat, až se zcela odtrhly. Obě teď byly pochroumané, visely z nich cáry, jako když vytrhnete záplatu z kalhot a zbude v nich orvaná díra. Taky byly nyní slabší. Zachovaly si sice svou výšku, ale přišly o robustnost, jež jim dávala jistotu. Byl na ně smutný pohled, jako dvě vyrvané duše v prázdnu, snažící se protlouct neznámým světem plným nástrah. Bylo jasné, že jednou z těch figurek jsem já. Dál rostla a snažila se zacelit rány, ale byla oslabená.

Přemýšlel jsem, co by se mělo stát, aby se zahojila a zesílila. Měla by se snad navázat zase na nějakou jinou šroubovici? Ale nebude to jenom popření její podstaty? Útěk před vlastní neúplností? Přehlížení slabostí a jizev?

Obraz se proměnil. Teď měl podobu prázdného kvádru, respektive jen jeho hran. Představte si třeba konstrukci akvárka. Všechny jeho části byly obrostlé barevnými, místy propojenými organismy, podobnými oněm figurkám ze šroubovice. Ale ještě víc připomínaly neurony s jejich vlásečnicemi coby chapadly objímajícími konstrukci akvárka, takže se místy zdály jako hustá síť pavučin. Čím víc lpěly na konstrukci, tím byly větší, a zejména v rozích, kde se chytily rovnoběžného i svislého ramena, měly velkou sílu a zdály se nezničitelné.

Uprostřed toho, ve volném prostoru, jsem viděl sebe jako malý osamocený neuron, volně povlávající v prostoru, místy vysunující svá nervová zakončení tu jedním, tu jiným směrem. Občas se chapadla spojila s některým ze sousedních, ale pak se zase rozpojila a z neuronu v tom místě na moment visely cáry.

Došlo mi, že neurony kolem mě, uchycené na konstrukci, jsou mí blízcí, zachycení na jistotách ze svých kariér, rodin, partnerů. Někteří měli svých jistot i víc – to byli ti v rozích. Jen já dál povlával ve vzduchoprázdnu a neměl se čeho chytit. Věděl jsem, že když přijde nějaká katastrofa, odfoukne mě jako listí. Ale čeho bych se měl zachytit? A je vůbec dobře se k něčemu přivazovat?

Nadechl jsem se a dál hledal odpověď na tuhle otázku. Přišlo mi, jako bych právě pátral po smyslu života. Může být řešením víra? Ale jaká? Náboženství nikdy nebylo pro mě, přišlo mi jako přehazování odpovědnosti na někoho, koho jsme si v hlavě vytvořili, abychom na něj mohli svádět vinu. A pak jsem si vzpomněl, když jsem do mysli opět nechal proniknout Alfredův hlas, že přece v kultuře Aztéků hráli bohové klíčovou roli. A temazcal byl rituálním místem.

Sice jsem nevyřešil otázku smyslu života, ale tohle zjištění mě uspokojilo. Vzrušením jsem začal vymýšlet, jak tohle všechno hodím na papír. Zalitoval jsem, že u sebe nemám žádný notes, protože určitě většinu z těch myšlenek zapomenu. Přemýšlel jsem alespoň, jaký tomu všemu dám titulek. A jakou zvolím fotku. Sakra, měl jsem si dopoledne vyfotit temazcal v Alfredově zahradě, když ji celou osvětlovalo ranní slunce. Ale vlastně spíš ne. Tohle je tak intimní záležitost, že by ji jakýkoli realistický záznam zničil. Musí to zůstat abstraktní, tak jako moje hloubání tady. A co to nakreslit? Kreslení nikdy nebyla moje silná stránka, ale alespoň to bude autentické.

Rázem jsem přesně věděl, jak by měl obraz vypadat. Měl jsem před očima tu nejvíc jednoduchou kresbu člověka ležícího na zemi, de facto pět čárek a jeden kruh místo hlavy. Jen jsem přemýšlel, jak ty čárky správně pospojovat, aby skutečně vyjadřovaly člověka choulícího se na podlaze. Tak jsem se na sebe podíval, jak tam ležím na chladné potící se zemi, zavřené oči, klidná tvář, stéká ze mě pot a je mi dobře.

Došlo mi, že si sám sebe prohlížím, jako kdybych byl nějaký cizí pozorovatel, co právě vešel do místnosti. Viděl jsem se naprosto dokonale, do nejbližšího detailu. Jasně, když si v běžném životě řeknu, že se na sebe podívám, taky si dovedu sama sebe na okamžik vyprojektovat, ale stojí to značné úsilí a trvá to jen na zlomek vteřiny. Tady jako bych byl vně sebe sama tak dlouho, jak jsem jen chtěl. Dovedl jsem si sebe prohlížet celé minuty a ze všech stran. Zkusil jsem zazoomovat – a opravdu. Bez větších problémů jsem viděl detaily svojí kůže, póry, řasy, jako bych měl sám sebe pod mikroskopem. Dovedl jsem se plně ovládat, svoje myšlenky, svoje tělo, svoje konání, svoje nálady, svoji vnitřní sílu. Vnější svět jako by neexistoval, celý život se odehrával uvnitř.

V tom jako říznutí žiletkou rozkrojil ticho jeskyně jekot a pleskání o stěny. Otevřel jsem oči a snažil se zorientovat, co se to děje. Ve tmě jsem neviděl ani na vlastní ruce, natož abych dohlédl, co se odehrává dál ode mě. Podle křiku a zvýšeného pohybu mě napadlo, že snad někdo na někoho zaútočil. Někdo nás přepadl v tom nejzranitelnějším momentu? Je to součást nějaké blbé hry? Cítil jsem, že i ostatní se probudili ze svých snů a jsou stejně rozrušení jako já.

„Já to věděla! Proč jste mě sem brali?! Věděla jsem, že se to stane!“ Rozluštil jsem v onom ženském křiku.

„Oni nás zradí, je to past! Je to past! Všichni tady umřeme!“

Ta slova mnou projela jako nůž máslem. Pot ze sauny na mně mrznul a já se začal obávat, že má ten dívčí hlas, který se ke mně vracel v hrozivé ozvěně ze všech stran, pravdu.

Mary se jala tichým a klidným hlasem uklidňovat onu zbloudilou duši. Promlouvala k ní, aby se nebála, že to jsou jenom démoni v její mysli, že zase odejdou, jen ať je nechá jít. Ale křik a zmítání neustávalo. Snažil jsem se je vytěsnit a soustředit se na sebe, nepřipouštět si, že se něco děje a že by se to třeba mohlo stát i mně. Cítil jsem, že teď stačí jen na chviličku uhnout z cesty a popadnou mě stejné ďasy.

Včas jsem si nakázal, že si nesmím tyhle myšlenky připouštět. A za chvíli už jsem to byl zase já, cynik z Evropy, pragmatik, co ležel kdesi v nějaké chýši s hromadou zdrogovaných bláznů hrajících si na indiány.

To sténání už mi začínalo lézt krkem. V tom zaburácel jeskyní Alfredův hlas jako úder hromu. Napřed jsem myslel, že křičí na tu nebohou holku, protože už jí měl taky dost, ale ve skutečnosti promlouval k „démonovi“ v ní a nakazoval mu, aby ji nechal být. Pláč ustal.

Tak je to tady, definitivně jsem zmagořil, usoudil jsem. Stal jsem se přímým účastníkem všech těch pomatených sektářských sletů, na kterých se smyslů zbavení blázni na povel hroutí a kterým jsem se vždycky tak smál. Teď jsem se musel v té tmě smát sobě.

Situace se zase uklidnila, ale instrukce od Mary s Alfredem byly teď intenzivnější. Byl jsem rozpolcený. Celá ta estráda mi začínala připadat víc a víc jako bláznovství. Opakovaly se tam slova o opouštění minulých životů, ega, a když došlo na čakry, věděl jsem, že tohle není pro mě – tyhle věci jsou za hranicí mojí ezoteričnosti. Zároveň jsem ale cítil, že když budu tomu všemu kolem vzdorovat, tak mě to semele. Rozhodl jsem se tedy pohroužit se do rituálu a nechat se jím vést.

Mary mluvila o tom, jak máme opustit své démony, odpustit svým rodičům – oni za to nemohou, nikdo je nenaučil být lepší – odpustit svému starému já – taky dělalo, co mohlo, - odstřihnout se od něj. Mary dokonce v jednu chvíli řekla, ať si představíme, že bereme do rukou nůžky, přikládáme je k temeni hlavy, odkud vyvěrá naše staré já, a my ho těmi imaginárními nůžkami jako culík vlasů odstřihneme.

I já jsem ho odstřihával. A u toho tichým, aby to nikdo neslyšel, ale rozhodným hlasem odříkával, co říkala Mary, že se zbavuji starého já. Dostavil se příjemný pocit úlevy a cítil jsem, jak mi tělem proudí energie. Najednou jsem měl chuť řvát, vykřičet ze sebe divnou temnou hmotu, kterou jsem cítil na prsou. Vykašlat ji. A najednou jsem slyšel, jak ji křičím to temnoty jeskyně. Můj hlas se ale ztratil jako nicotný ve změti výkřiků a stenů ostatních. Všichni tady měli svoje démony a snažili se je vyplivnout do vzduchoprázdna jeskyně, naplněné vonnými parami.

Posadil jsem se s nohama od sebe. Ten náhlý příval energie mě nutil kývat se dopředu a dozadu. Kapky potu se ze mě řinuly na zem, když Alfredo poléval vodou stále ještě rozpálené balvany a horká pára zaplnila místnost, až se v ní skoro nedalo dýchat.

„Děkuji za znovuzrození,“ odříkávala do toho Mary novou mantru, kterou jsme po ni měli opakovat. Už jsem byl zase schoulený v sobě, plný klidu, vyrovnanosti a odhodlání.

Do tmy jeskyně se vkradlo světlo. Alfredo odhrnul houni a vyšel ven. I atmosféra se uvolnila, všichni kolem se pomalu probouzeli z vlastních snů, někteří očividně zaskočení. Racionalita si zase získával převahu a Mary už se zase usmívala a vlídně se každého ptala, jak se cítí. Netušil jsem, kolik uplynulo času.

„Jen se sami sobě zasmějte,“ chichotala se. „No nejsme snad k smíchu, co tady provádíme?“ Kladl jsem si tu samou otázku.

Alfredo podal zvenčí tác s kelímky čaje. Chutnal jako cibulák, co jsme v dětství tak nenáviděli. Ale tady zafungoval jako ta největší vzpruha.

Ještě jsme zůstávali sedět v jeskyni a zpracovávali své zážitky. Někteří už si ale zase čile povídali, jiní postupně vycházeli ven. Já si ještě nějakou dobu poležel a pak jsem se i já vydal k odchodu.

Zvednul jsem se ze své podložky a jebnul se do hlavy. Což všechny přítomné rozesmálo.

Mary mě poučila, abych před odchodem z temazcalu znovu poděkoval za znovuzrození. Tentokrát jsem tak učinil z přirozenosti. Ano, bylo to znovuzrození. Jako by ve mně něco umřelo.

+++

Sofie mi cestou domů říkala, že budu svoje zážitky zpracovávat klidně ještě několik dní. A měla pravdu. Když jsem přijel zpátky domů, byl jsem tak plný dojmů, že jsem nemohl myslet na nic jiného. Ve změti všech poznatků jich však několik vyčnívalo. Byly to pravdy o životě, které jsem ve svých snech uviděl a po kterých jsem před tím jen neúspěšně tápal.

O některých z nich jsem přemítal i v dalších dnech a zdálo se, jako by nabíraly čím dál zřetelnější obrysy. Z abstraktních myšlenek zjevených v halucinující mysli byly najednou hmatatelné skutečnosti, vryté do mojí paměti.