Článek
Vládnoucí politici se dušují: Máte se za nás dobře, jen o tom nevíte. Nezaměstnanost je nízká, ekonomika roste, mzdy se zvyšují!
Vlastně jsme krůček od ráje. Jenom už nezmiňují, že vedle výdělků rostla také inflace a ceny, a tak nezřídka lidé mají dvě nebo tři práce, jen aby poplatili základní výdaje. Každý desátý Čech balancuje na hranici chudoby. Máme sice nízkou kriminalitu, ale vyprávějte o ní lidem ve zbídačeném pohraničí. Máme dostupné zdravé potraviny, ale říkejte o nich matkám samoživitelkám. Každý může podnikat, jen musíte měsíčně zaplatit na zálohách desítku, aby měl stát z čeho zalátat díry v rozpočtu. O dalších nákladech raději nemluvě, každý je dobře zná.
Cena za to, že se můžeme tvářit západně a pokročile, je hodně vysoká a nejvyšší cenu za ni platí zejména ti nejchudší. Pak není divu, že právě oni často volí strany, které ideově inklinují k opačné světové straně. Těžko jim to lze vyčítat.
Když méně je více
Chci se tady podělit o perspektivu někoho, kdo poslední dekádu strávil z velké části životem v zahraničí, z toho z velké části v Mexiku a mezi Latinoameričany, kde chudoba a chudobné podmínky patří spíš k odvěkému koloritu a postihují daleko větší procento populace než v Česku. A přitom je tam život bez peněz, řádu, kdejakých výhod západního pokroku tak nějak plnější.
Když přijedu do Česka, připadám si jako v montovně. Všichni jenom kmitají buď z práce, nebo do práce. Nebo se alespoň baví o práci. Nic jiného se ani neřeší: Kde teď pracuješ, jakou tam máš pozici, co tam je za benefity, kolik máte volna, kolik ti přidali? A tak dál.
Jako by snad ani jiné téma nebylo.
Snad je to ten sovětský relikt, který nám soudruzi valili do hlav, když na nezaměstnanost byl paragraf a muselo se „budovat“ na všech frontách. Snad ty nevinné otázky babiček, které jsme dostávali už od kolíbky: „Co z tebe bude, až vyrosteš?“ (myšleno pro koho a kde budeš pracovat) Anebo prostě to, že v Česku si za své mizerné platy koupíme mnohem méně potravin, energií, nemovitostí a dalších komodit než naši kolegové z Evropské unie.
Když přijedu do Mexika, nechtějí mi věřit, že jejich peso je silnější než naše koruna. Jsem přece ten boháč ze země, kde metro jezdí včas, na každém rohu jsou odpadkové koše, koupeme se v pitné vodě a policajti nás jen tak nenaloží do auta a neodvezou za město, aby nás okradli. Už nevidí, co všechno tenhle „luxus“ stojí a že za tyhle vymoženosti platíme nikoli penězi, ale časem a dřinou. Že přinejmenším třetinu měsíce se lopotím jenom na to, co musím zaplatit státu na zálohách pro OSVČ, a další dny na zbytek těch vymožeností moderního světa, které nám konzumní řád vnutil. A který zpravidla ovládají ti, jichž se materiální nedostatek netýká.
Milovníci vladařů
Asi nikdo neskáčeme radostí z toho, kolik stojí život v Česku. Ale mám pocit, že bychom měli na prvním místě práci a režim 9–17, i kdyby už nebylo na co vydělávat. Takhle nám totiž kdysi řekli, že je to nejlepší a že tak je to správně. A my máme docela rádi, když nám někdo udává směr. Jen zřídka se odchylujeme od zaběhnutých hodnot. Co by na to řekli ostatní? Ti, na které sami hledíme skrz prsty. Když se totiž někdo z okolí odchýlí od zavedeného režimu, bývá to pro ostatní podivín, ňouma, a v případě zběhnutí z tradičního pracovního formátu je to rovnou nemakačenko a příživník.
Můžeme stokrát nadávat na stávající systém, ale když proti němu někdo vykročí, odvracíme se od něj. Zato stát nás může den za dnem odírat, ale my se zas a znovu zvedneme a dáme hlas těm samým politikům prolezlým korupcí. Řekneme si, že se přece nemáme tak zle, protože jinde zase musí jezdit v otřískaných kraksnách a bydlet ve slumech.
Ano, v rozvojových nebo chudých zemích lidé skutečně nemají mnohé z toho, co máme my, ale život tam se tak nějak víc žije. My sice máme tohle nebo tamto, papírově jsme spokojenější, protože v dotaznících kvality života se hodnotí dostupnost služeb a podobně, v čemž určitě nezaostáváme. Jenže už se v nich nehodnotí množství času, který nám po práci zbývá na koníčky nebo rodinu, nehodnotí se množství času vyplýtvaného státní šikanou a byrokracií. Nehodnotí se míra stresu z obav o budoucnost.
V současném Česku se rádi honosíme náležitostí k moderním, pokročilým západním zemím. A ze svého evropského piedestalu mnohdy ohrnujeme nos nad zeměmi, kde lidé místo práce třeba jen tak lelkují nebo si prostě nadělají jen na ubohé minimum. A pak do těch stejných končin jezdíme čerpat pozitivní energii, když už víc prášků na nervy nezabírá.
My Češi si zase zvykneme
Lidé z těchto zemí kroutí hlavou nad tím, jací jsme to hlupáci, že jsme si za motor života udělali něco tak pomíjivého, jako je luxus a bohatství. Že jsme si největší modlu udělali z dřiny.
V chudších zemích vítězí jiná veličina: soucit a naplněný život. Majetek a kariéry nejsou na prvním místě. Lidé jsou společně chudí, zato se více podporují, opírají jeden o druhého. Ne že bychom si v Česku snad nepomáhali nebo mezi jednotlivci panovala nevraživost. Ale pravidla kapitalismu hovoří jasně: Zachraň se, kdo můžeš. A tak žijeme v soutěži a šplháme po žebříku směrem mezi vyvolené.
V chudých zemích zatím většina v podpalubí spřádá společně plán, jak dohnat autority ke spravedlnosti.
Netvrdím, že v chudých zemích se žije líp, ani že vzpoury lidu jsou vždy spravedlivé a správné. Ale závidím tamním lidem, že se jdou o svá práva porvat, i když je to v tamním prostředí může klidně stát život. Ale pro ně život v zajetí není život.
Kdežto my si řekneme, že přece žijeme v právním státu a budeme doufat, že ten za nás nespravedlnosti vyřeší. A nakonec ano, sami jsme si zvolili ty, co dopřávají bohatým a berou chudým. A tak si po volbách zase zvykneme a půjdeme se plahočit. Už jsme si zvykli tolikrát, už jsme přece přežili jednu válku a druhou válku a bolševika, a tohle taky zvládneme. Nakonec, co nám zbývá, že? Zvednou daně? Tak prostě budeme pracovat víc. Zvýší nájmy? Co se dá dělat, uskromníme se. Stát je totiž nedotknutelný, na ty nahoře nemáme. Zkrátka zatneme zuby a zase se… přizpůsobíme.
Jenže stát jsme my, stát je náš a máme právo se od něj dožadovat lepšího života.
Nemám recept na štěstí a ani netvrdím, že někde je tráva zelenější. Jenom jsem chtěl takhle před volbami vykřičet, že když se někdo ohání rostoucími mzdami a nízkou nezaměstnaností, že to automaticky neznamená lepší život.
Že někdy by prospělo třeba míň zátěže, víc solidarity s těmi, kteří vidí bohatství spíš v množství času než peněz. A vůbec prolidštější přístup. Ne ten, který běžného člověka jen vrhá do pasti velkých hráčů na trhu, kteří si diktují pravidla, protože ti menší a slabší si spravedlnost nemůžou dovolit. Neměli bychom se znovu vrhat do náručí těch, kteří slibují víc peněz. Nýbrž těm, kteří mají cit pro solidaritu.
