Článek
Češi po pandemii nejsou ochotní pracovat tak intenzivně jako dřív nebo v jiných zemích, pravila viceguvernérka národní banky Eva Zamrazilová. „Preferují volný čas a dodatečný výdělek je tolik nezajímá. Nemám to podložené daty, je to spíš pozorování. Třeba ve službách se těžko shání někdo, kdo je ochoten provést službu v rozumném horizontu,“ uvedla v těchto dnech pro Seznam Zprávy.
Nemám to podložené daty, ale nevypozoroval jsem, že by se Češi flákali. Spíš naopak – obzvlášť v dnešní složité době. A taky si nemyslím, že by posláním člověka muselo nutně být udřít se pro státní kasu, jak to v posledních dnech vyznívá z úst zabezpečené vrstvy, rozdělující naše úspory. Zejména pak v dnešní době už tak silně rámované nárůstem duševních onemocnění ze všeobecného stresu a zrychlené doby.
Při pohledu na to, jak se ve všední den promění ráz ulic českých měst, si často říkám, že není divu, že slovo robot slavně vzniklo právě u nás. Jako by robota od soumraku do úsvitu byla hlavní náplní života. Ať už proto, že jsme si na takový režim zkrátka zvykli, nebo proto, že to vzhledem k okolnostem (drahému všemu) ani jinak nejde. Ostatně tohle je zřejmě úděl každé „západní“ země, která se rozhodla žít v „blahobytu“. Jenže doopravdy ho u nás máme?
Podle nejnovější zprávy Forexu je kupní síla českých mezd v červnu letošního roku nejnižší za posledních šest let, nedávná data Eurostatu zase zařadila Česko do poslední třetiny zemí EU s nejnižšími mzdami. A jak správně nedávno podotkl exguvernér ČNB Miroslav Singer, Všichni tu makáme, a přitom chudneme.
Čas, nebo výdělek?
Přítelkyně z Nikaraguy, druhé nejchudší země západní polokoule, mi často s oblibou předhazovala, že pocházím z prvního světa – a tudíž neznám běžné problémy prostého lidu, neboť si údajně v Česku žijeme na nějakém snovém kapitalistickém obláčku. Inu, z podstaty věci měla pravdu: máme stabilní demokracii, statisticky se nedá říct, že bychom žili v bídě, je u nás nulová negramotnost a minimální kriminalita, naopak vysoká zaměstnanost, zdravotnictví je špičkové, justice i policie relativně fungují. Podle těchto atributů si žijeme skvěle. Ale skutečně žijeme? Nebo se jen plahočíme? A za čím vůbec?
V Mexiku, které se v posledních letech stalo mým druhým domovem, nepoznáte běžným pohledem do ulic rozdíl mezi víkendem a pracovním dnem. Ne že by tam snad lidé nechodili běžně do zaměstnání, ale nepodřizují mu všechen svůj čas a elán. Nepřevádějí vteřiny na pesos, nezávodí se sousedem v počtu koní pod kapotou a raději se smíří s tím, že nebudou mít značkové oblečení nebo dům v moderní čtvrti. Ale volnost a svoboda ducha jsou tam posvátné. Za ně jsou ochotni jít umřít do ulic.
Ano, můžete namítnout, že se tamní lidé musejí náležitě uskromnit a smířit se s bezbřehou korupcí a kriminalitou, ale k čemu je nám pocit relativního bezpečí, když je vykoupený odevzdáním se výrobní mašinerii a obětováním veškerého času a často i osobní integrity? K čemu nám v Česku jsou skvělá auta, když nás stejně dohání k šílenství každá minuta, kdy meškáme na schůzku? Peníze a produktivitu jsme postavili nad svůj čas. Máme výběrovou kávu, ale srkáme ji z kelímků po cestě do práce, protože nemáme čas. Vyváženou stravu hltáme v lepším případě ve firemní kuchyňce při krátkých pauzách, v horším rovnou u strojů. Máme pět týdnů dovolené, ale po zbytek času jsme fakticky nevolníky. A žijeme v neustálé obavě, aby se ještě víc neškrtalo, ještě víc nezdražovalo, nedejbože nevyhazovalo.
Bohémy nahradili v Bohemii roboti. S multisportkami, aby tělo víc vydrželo, kancelářemi připomínajícími zábavní centra, aby mozek víc vydržel, a teambuildingy, abychom vydrželi se svými kolegy. Zato jsme svázaní do kozelců z hypoték, vysokých daní a drahých potravin. Zapomínajíce při tom nezřídka, že práce má sloužit k obživě, nikoli obžerství. Vybudovali jsme kult s mantrou, že jen přetváření životní energie v peníze je ušlechtilou činností a pouze finančně zajištěný člověk úspěšný a spokojený člověk. Kdo nemá plný kalendář, ale nadbytek času, ve kterém trestuhodně negeneruje zisk, je lenoch, příživník a looser.
S avizovaným konsolidačním balíčkem a utahováním opasků, tak jak ho pravicová koalice nachystala, se tahle robotizace národa ještě prohloubí. Ještě méně času nám zbyde na život, protože ho budeme trávit tzv. produktivně. Ještě rychleji, abychom mohli víc vydělat a víc nakupovat. Aby se kola ekonomiky roztočila a měli jsme se „všichni lépe“. Výsledkem ale bude to, že se nám možná nafouknou peněženky a pozadí, ale písek v hodinách se bude přesýpat pořád stejným tempem. A lidé ze zemí s polodiktátorskými režimy se nám dál budou – oprávněně – posmívat, že jsme možná vyspělý stát ze západu se vším, co k tomu patří, ale zároveň národem ufuněných robotů pod diktátem peněz.
