Krmení krokodýlů, porouchaná loď i pláže bez turistů: Mexiko, kam nejezdí cestovky

Jen za poslední tři měsíce jsem měl možnost několikrát procestovat hlavní turistická lákadla Mexika. Několik skupinek českých dobrodruhů jsem provázel po své druhé domovině, a měl tak možnost porovnat vícero oblíbených lokalit (tady jsem o tom psal blíže). Už deset let žiji v Ciudad de México a do některých míst, obzvlášť na Yucatánu, jsem se vrátil s odstupem let. Za tu dobu se tam mnohé změnilo.

Mayská riviéra, tedy východní pruh poloostrova Yucatán, lemující Karibské moře, patří k nejnavštěvovanějším místům v Mexiku. Miliony turistů z Evropy či USA přijíždějí právě za tímto kusem země, aby obdivovali jeho exotické pláže, mayské památky, džungle, nebo se koupali v cenotes.

Kombinace neobratnosti místních politiků, tlaku developerů i nepříznivých přírodních vlivů však tuhle idylu narušila. Stát se rozhodl ještě více vydělat na přílivu turistů, a tak razantně navýšil ceny vstupného na velkou část místních památek. Developeři zase postupně skupují pozemky a stavby v oblíbených lokalitách a přetvářejí je v trendy podniky, bohužel ale i s neméně trendy cenami. A do toho karibské pobřeží sužuje v nebývalém množství příliv vodních řas, který na některých plážích zcela znemožňuje koupání, a navíc hrozí zdravotními obtížemi.

Kvůli tomuto koktejlu jsou mnozí cestovatelé ze jmenované destinace často spíše zklamaní. Místo autentických dobrodružství v příjemném prostředí se ocitnou v poznamenané krajině, kde musejí neustále odhánět dotěrné prodavače, kteří se snaží dohnat ztráty za uplynulé hubené měsíce, kdy turismus v Mayské riviéře padl na dno.

To ale neznamená, že byste na Mexiko měli zanevřít. Jen kousek od nejznámějších letovisek Cancúnu či Tulumu totiž leží opomíjené severní pobřeží Yucatánu. Pravda, nejsou to bělostné pláže Karibiku, a kdo má rád bujarý noční život, bude si tady připadat spíš jako na prázdninách u babičky, kde se chodí spát se slepicemi. Zato se ale můžete těšit na stoprocentně autentický zážitek z míst, které ještě nezkazil davový turismus.

Musím říct, že jak já osobně, tak i další účastníci mých výprav, jsme se překvapivě shodli, že nejlepší části výletů byly právě ty, které se odehrávaly na severu. Zkrátka proto, že vás tam nikdo neuhání, neotravuje, je tam klid, jedete si svým tempem, a přitom poznáváte pravé Mexiko. Pravda, někde v zapomenutých vesničkách se na nás dívali, jako bychom přiletěli z jiného vesmíru.

Jedním z míst, které jsme navštívili, bylo již poměrně známé městečko Río Lagartos, ležící při stejnojmenné biosférické rezervaci zhruba v polovině severní strany Yucatánu.

Právě blízkost vnitrozemské laguny, která se za biosferickou rezervací slévá s vodami Mexického zálivu, využívají místní lidé pro rybolov. A tak podél promenády, která město lemuje, kotví desítky, možná stovky rybářských loděk, které každé ráno vyrážejí za obživou.

Slouží ale také turistům. Přírodní rezervace Río Lagartos je totiž v oblasti severního Yucatánu jedním z míst, které se často nacházejí v hledáčku cestovatelů. Má totiž toho hodně co nabídnout: dorůžova zbarvená solná jezera Las Coloradas, plameňáky, mangrovy, krokodýlí zátoky, panenské pláže i cenotes.

Přičemž většina z výše uvedeného je přístupná nejlépe právě po vodní hladině. A tak se i naše únorová výprava v počtu čtyř Čechů a jednoho německého páru na jeden takový výlet vydala.

Všechno začalo náramně. V dobré náladě jsme si na seznámení s německým párem zašli do restaurace v místě srazu připít tequilou a začali se společně těšit. Za chvíli dorazil náš „kapitán“, asi dvacetiletý fajn kluk. Zavedl nás na svou bárku, kam nás rozesadil podle našich proporcí, aby se vyvážila hmotnost. Loď měla celkem osm míst, nás bylo i s lodivodem sedm.

Vyrazili jsme na lagunu. Hnali jsme po vlnách, loďka poskakovala a za pár minut jsme ztratili pobřeží města z dohledu. Loďka zpomalila a náš kapitán a průvodce v jedné osobě nám začal ukazovat místní ptactvo, které z větší části postávalo na větvích mangrovů. Až přímo k nám pak za pomoci rybích ostatků přilákal hejno pelikánů. Měl jsem příležitost si tohle lákání vyzkoušet, vzal jsem si od něj rybí hlavu, ale než jsem se stačil rozkoukat, jeden z pelikánů už mi ji vyrval svým dlouhým zobákem a odletěl pryč.

Pokračovali jsme po vodní hladině dál. Teď měla přijít fáze, na kterou jsem se já osobně těšil nejvíc – setkání s krokodýly. Nikoli v nějaké chovné stanici, ale přímo v jejich přirozeném prostředí. Dopluli jsme tiše až k ostrůvku z mangrovů, kde podle našeho průvodce jeden ze zdejších krokodýlů s oblibou přebývá. Ale po chvilce vyčkávání jsme usoudili, že „není doma“.

Bylo to zklamání, ale naštěstí měl náš lodivod v záloze další trumfy. Popojeli jsme o kousek dál a tentokrát už se poštěstilo. Před námi jsme uviděli placatou hlavu s očima vykukujícíma nad hladinu, a za nimi obrovské tělo. Kapitán vytáhl z kýble další rybí hlavu. Tentokrát ji napíchl na klacek a zašplouchal s ní o hladinu. Ta hora masa v dálce se v mžiku stočila naším směrem a začala plout k loďce. Nechtělo se nám věřit, že se to skutečně děje a že to ten klučina, co nás měl na starosti, nechá zajít tak daleko.

Ale ano, nechal. To třímetrové zelené stvoření bylo za chvíli u nás. Kapitán s ním chvíli laškoval, snažil se před jeho tlamou plnou tesáků máchat rybou sem a tam, a najednou krokodýl v pikosekundě tlamu otevřel, sebral návnadu a zase schoval hlavu pod vodu a odplul.

I my jsme se vzdálili. Ale už za chvilku jsme uviděli dalšího krokodýla. Tentokrát byla řada na mě. Chvíli jsme zvíře pozorovali a pak jsem dostal do ruky klacek s návnadou. Měl jsem ho položit do vody a trochu jím zamávat, abych krokodýla nalákal. A skutečně, i tento se dal za chvilku do pohybu směrem k nám. Byla to taková mrštnost, že jsem ani nestačil přemýšlet, jestli mi to nahání strach. Najednou se zakousl do klacku a sevřel ho mezi zuby. Musel jsem se s ním o tu větev chvíli přetahovat, než povolil a já se málem svalil do lodě. Pak spokojeně odplul a my mohli pokračovat.

Teď jsme dojeli ke vzdálenějšímu konci laguny, kde se najednou voda stala mělkou a my museli s naší vahou trochu balancovat. Kapitán nám kladl na srdce, že v šesti lidech nemůžeme dojet až přímo k plameňákům, abychom neuvázli. Přitom ale šéf společnosti při domlouvání výletu nic nenamítal. A i samotná loď byla stavěná pro osm osob. Ale nevadilo nám pozorovat plameňáky z větší dálky. Jen ať mají klid na svoje záležitosti.

Byli okouzlující. Zbarvení jako oheň, nesmírně ladní, ačkoli při jejich nerovnoměrné postavě by člověk čekal opak. A když se v hejnu rozletěli nízko nad hladinou, bylo to jako symfonie. Óda na zázraky přírody. Oněměli jsme.

Teď nás čekala prohlídka solné nádrže, odkud místní solná společnost těží tento minerál. Ale měli jsme smůlu, hladina byla právě příliš nízko, a proto nebylo vidět typické růžové zbarvení, kvůli kterému sem lidé jezdí z celého světa.

A tak jsme se vydali zpátky přes lagunu směrem, jímž jsme předtím přijeli. Jenže náš lodivod v některém momentu zadrhl o písečné dno. Po chvíli motor začal kuckat, až vydechl naposledy. Byl plný písku.

Náš kapitán se jenom zasmál, odněkud vytáhl drátek a začal jím šťourat do motoru. Vylétávaly z něj kusy písku a my za chvíli mohli pokračovat v cestě. Jenže pouze na chvíli. Po pár desítkách metrů se opakovalo to samé. A pak znovu a znovu, až jsme byli celí zoufalí. Kapitán se snažil nepanikařit a tvářit se, že má vše pod kontrolou, i když bylo čím dál víc jasné, že tohle je vážnější, než se zdá.

Ostatní lodě s jinými výpravami nás mezitím ladně míjely, třeba i s vícero lidmi na palubě, a my stáli napospas uprostřed laguny s krokodýly. Ostré odpolední slunce se opíralo nejen do našich zátylků, ale taky do motoru, který se přehříval. A tak jsme při dalším úspěšném nastartování zamířili pod mangrovy, do stínu, kde ale motor zcela vypověděl službu.

Zůstali jsme tam trčet napospas přímo uprostřed oblasti, kde jsme předtím zblízka pozorovali krokodýly. Německý pár počínal pomalu panikařit. My jsme vytáhli karty a začali hrát prší. Lodivod se mezitím dál šťoural kabelem v motoru a ujišťoval nás, že za chvíli bude všechno v pořádku a budeme pokračovat.

Skutečně jsme pokračovali, ale zase jen pár desítek metrů, šnečí rychlostí. Náš kapitán se pak dokonce marně pokusil odrážet se bidlem, ale málem zahučel ve vodě. Nakonec tedy musel zavolat svému šéfovi, který – to už se skoro začínalo stmívat – pro nás po dalších dlouhých minutách čekání uprostřed laguny musel přijet vyzvednout jinou lodí.

Chudák náš kapitán by nás býval vezl ještě na další slíbená místa, ale řekli jsme mu, že pro klid všech už si je necháme. Bylo už stejně pozdě. Když jsme se pak večer šli projít po městečku, on i jeho šéf nás míjeli na skútru, kapitán obložený kanystry s benzínem a zase se svým bezstarostným úsměvem. Byli jsme rádi, že to dnešní fiasko pro něj tedy nemělo nějakou zlou dohru, protože jeho šéf se předtím nezdál právě radostí bez sebe.

Všechno tedy nakonec dobře dopadlo. Moje rada na závěr tedy je: pokud se chystáte do Mexika, nebojte se dát šanci i těm méně známým místům. Uvidíte, že je stále co objevovat.

Zdroje:

- https://elpais.com/mexico/2026-03-30/el-sargazo-llego-para-quedarse-la-temporada-2026-se-adelanta-y-sera-mas-intensa.html?fbclid=IwY2×jawQ3pSJleHRuA2FlbQIxMABzcnRjBmFwcF9pZBAyMjIwMzkxNzg4MjAwODkyAAEefpVS6bh-ZgZ3RGcTy_-YY_OkqrkybE7kNAwBzGDXCEIEZmY3ixplSx8G1lE_aem_K-1Oi1i_x57zHn4QrcdF8w

- https://everywhereonce.com/2016/01/13/why-is-the-mexican-riviera-so-expensive/

- https://thecancunsun.com/cancun-travelers-could-soon-pay-a-new-tourist-tax-at-hotels-bars-and-tours/

- https://www.escapeartist.com/blog/the-unpopular-tax-in-quintana-roo-mexico-is-going-up-in-2024/

- https://www.reddit.com/r/cancun/comments/1hic762/cancun_outrageously_expensive/

-https://expansion.mx/empresas/2025/10/14/hoteles-vacios-y-vuelos-en-picada-exhiben-el-declive-del-turismo-tulum