Článek
Není asi mnoho lidí, kteří žili v 90. letech, měli televizi a neznali by ten dům s červenou střechou a průčelím s okrouhlými prvky. Vždycky v neděli se objevil na českých obrazovkách. Byl to dům, kde žili Brandon, Brenda a táta s mámou Walshovi.
Psal se rok 2017, ocitl jsem se v bájném Hollywoodu v Los Angeles a právě si tragicky uvědomoval, že přežít tam dalších několik měsíců nebude jen tak. Nechal jsem svoji práci novináře v Praze, pustil byt, prodal auto a nechal všechno v pár krabicích u rodičů, abych si jel splnit svůj americký sen.
Ale probuzení do reality byla spíš noční můra. Sehnat práci nešlo vůbec dobře a těch pár desítek tisíc, co jsem si našetřil, se ztrácelo z účtu stejně rychle jako moje víra, že bude líp. Naštěstí jsem ještě dokázal prodat pár svých reportáží. A tak jsem přemýšlel, která bude ta další. A napadlo mě vyrazit za tím nejslavnějším domem v Beverly Hills.
Ten dům tam vůbec nebyl
Jeden z nejzajímavějších faktů ohledně toho domu je, že vůbec neleží v Beverly Hills. Nebylo příliš složité v době Googlu zjistit přesnou adresu. La Casa Walsh ovšem vůbec nespadá pod oblast s kódem 90210, nachází se v Altadeně, která leží od Beverly Hills skoro na opačné straně LA, asi hodinu autem. Správné poštovní směrovací číslo je 91001.
Dostat se tam pro mě bez auta znamenalo podniknout skoro celodenní výlet. Napřed se svézt z Hollywoodu do centra na autobus, pak vlakem a několika dalšími autobusy až do téhle tiché a odlehlé rezidenční čtvrti.
Podle mapy se mi podařilo najít místo, které jsem hledal. Bez jakékoli výstřednosti tam v řadě dalších domů stál ten, který jsem předtím viděl nesčetněkrát a který mi v dětství přinášel tolik zážitků, i když jsem ho vlastně vůbec neznal.
Najednou jsem se ocitl přímo před ním a mlčky jenom zíral a vracel se v čase. Stál tam jako němý svědek, i když vzpomínky řvaly. Viděl jsem, jak jsme celá rodina v neděli večer chvátali z chaty, abychom byli v osm hodin umytí, s hotovými úkoly a přilepení k obrazovkám. Hltali jsme těch 45 minut, které vždy končily uprostřed nějakého napínavého dramatu, a my hořekovali, jak je to nefér, že zase musíme čekat týden na to, jak to dopadne.
Teď jsem tam byl a toužil všem doma říct, že jsem se podíval dál než za všechny ty epizody, že mám ten barák, kde se to všechno odehrávalo, na dosah ruky. Vypadal pořád stejně. Skoro jako by se měl někdo z protagonistů co nevidět objevit na verandě. Těžko uvěřit, že už nepatří bandě kolem až příliš dokonalého správňáka Jasona Priestleyho.
Dům Brandona a Brandy Walshových jako by se za tu dobu vůbec nezměnil.
Jenže nikdo se na verandě neobjevil. A já musel jednat, abych přinesl čtenářům trochu víc než jenom výlet do minulosti. Potřeboval jsem zjistit víc ze současnosti. Proto jsem už dopředu sehnal kontakt na stávající pány domu a s několikadenním předstihem jim napsal e-mail, že jsem novinář, který se kvůli téhle reportáži vydal střemhlav přes oceán (to jsem si trochu zapřeháněl, abych vzbudil víc empatie), a zda by jim nevadilo, kdybych se zastavil osobně udělat s nimi rozhovor.
Viděl jsem, že se už dříve opakovaně vyjadřovali do médií, jinak bych je neotravoval. Ale nikdo mi neodpověděl, a tak jsem se rozhodl zkusit štěstí na místě. Vím, nebylo to právě nejslušnější, ale doufal jsem, že budu mít štěstí a že pochopí moje pohnutky.
Nervozita jako na imigračním
Jenže jak jsem tam tak postával, široko daleko se nehlo ani stéblo trávy. Nikde ani živáčka, třebaže v dálce za okrouhlým vjezdem do dvora jsem viděl stát nějaký vůz. Nechtěl jsem příliš dlouho otálet, abych nevzbudil podezření, kdyby mě přece jen někdo pozoroval. Dobře jsem se také rozhlédl, jestli někde není cedule zapovídající vstup na soukromý pozemek. Jinde v Los Angeles jsem je vídal běžně – obzvlášť v opravdovém Beverly Hills jich byla spousta, často i s výhrůžkou střelby v případě neuposlechnutí.
A tak jsem se zhluboka nadechl a vstoupil na ten chodník, co pro nás před lety znamenal svět. Nejen vstup do domu Walshových, ale vstup do světa, kde se nezouvají boty, kde náctiletí jezdí v luxusních kabrioletech, kde se s rodiči baví jako s přáteli, kde se prostě může všechno a život je tak nějak fajn. Ne jako u nás v zastydlém zapadákově, kde se nesmí skoro nic a neustále jeden druhého i sami sebe kontrolujeme, jestli jsme si náhodou nedovolili něco výstředního vůči našemu postsovětskému stylu chápání.
Zrychloval se mi tep. Tohle se nedalo srovnat s napětím, jaké jsem pociťoval, když jsem na imigračním zatajoval, že jsem do USA přišel za prací načerno. A přitom jsem byl nervózní, jako by šlo o život. Ztrácel jsem se v tom, co je v tu chvíli realita.
Když jsem stanul u „Walshových“ na zápraží, připadal jsem si jako v nějaké časové smyčce. Najednou jsem to byl já ve svých téměř třiceti letech, beroucí si zpátky svoje dětské sny. V němé nervozitě jsem stiskl bílý knoflíček zvonku a čekal, co se bude dít.
Ticho. Nestalo se nic. Ani když jsem z posledních zbytků odvahy vzal za klepadlo a několikrát jím pohladil zelené dveře. Nastražil jsem uši a krátce se zahleděl za záclonku, skrz kterou bylo vidět dovnitř domu. Žádný zvuk ani pohyb.
Vylovil jsem tudíž z batohu kus papíru, napsal na něj propiskou vzkaz se svým kontaktem a hodil jej do schránky. Pak jsem se vrátil tichou ulicí zpátky na autobusovou zastávku a čekal. Čekal, než se v tomhle zapomenutém koutě objeví prázdný autobus a pak mě vezme zpátky do pulsujícího Hollywoodu.
Představy, které už neplatí
Odpověď od nových Walshových nikdy nedorazila. Ale z pár fotek, co jsem pořídil, bohatého popisu cesty a pár informací z médií jsem přece jen v následujících dnech poskládal obstojnou reportáž.
Nic to nemění na tom, že budu mít vždycky silný vztah k tomuhle seriálu, protože formoval naše dětství a myšlenky na „svět tam venku“. I když mi s odstupem času připadá značně přihlouplý a už bych se na něj díval jen tajně, asi jako ona kuriozitu. Ale nebýt něj, možná bych se nikdy za oceán nepodíval, nebo rozhodně ne s takovým nadšením a očekáváním. Pravděpodobně bych ani nepodnikl celé tohle svoje dobrodružství s hledáním štěstí v USA.
Koneckonců, až na místě jsem zjistil, že všechno je nakonec jinak. Nejen to, že tenhle dům nestojí v Beverly Hills, ale že naše představy o zemi „neskutečných možností“ patří, stejně jako onen seriál, do devadesátek.
Pokud by vás o tom zajímalo víc, píšu o svém odchodu do USA a o tom, jak jsem se v tomhle světě protloukal, až jsem se nakonec ocitl v Mexiku, v knize Není co ztratit, kterou si můžete přečíst online. Možná tam naleznete odpověď na spoustu svých otázek. Nejen o Walshových.
