Článek
Skutečně se chce jen těžko věřit, že to, co se nachází pod emblematickým nápisem z obřích písmen HOLLYWOOD, příliš nekoresponduje s grandiózní pověstí stejnojmenné „celebrití“ čtvrti.
Jak trefně zmiňuje Wikipedie: „Hollywood je nadživotním symbolem zábavního průmyslu a láká turisty na památky jako TCL Chinese Theatre a hvězdami posetý Chodník slávy. Mezi nejzajímavější místa patří Paramount Pictures, historické hudební scény jako Hollywood Bowl a Dolby Theatre, kde se předávají Oscary.“
A skutečně, to celé pravda je. Ale když přijedete do Los Angeles a vydáte se směrem Hollywood podívat se na vlastní oči, jak ta filmová výkladní skříň plná světoznámých klenotů vypadá, zjistíte, že jste přijeli spíše do vybydleného podzámčí.
Běžná hollywoodská zákoutí
Nepíšu tento text, abych se světoznámé čtvrtí vysmíval. Spíš jako vzpomínku na své putování USA před osmi lety. Tehdy jsem se do Los Angeles vydal z Česka se dvěma batohy, sto tisíci korun a velkými sny, kterak za velkou louží prorazím coby myč nádobí a do Česka se vrátím jako bohatý světák. Byl jsem slavným městem andělů posedlý.
Jedno překvapení mě uvítalo hned záhy, kdy jsem poznal, že tahle země skutečně není pro chudý a že v LA už tou dobou bylo sto tisíc spíš takové kapesné pro chudé. Ale že pokud sháníte levné bydlení seženete ho… v Hollywoodu!
Málem mi spadla brada, když jsem zjistil, že pakliže se chci uskromnit, budu se muset přestěhovat do téhle ikonické čtvrti, o které jsme jako malí snili, když jsme slintali u Pobřežní hlídky a vůbec všeho, co se na naše zastydlé obrazovky tenkrát z toho moderního roztodivného světa, kde je všechno možné, sypalo.
Hollyweed či Hollyweird, to jsou ta správná jména pro tuhle čtvrť.
A teď jsem tu byl, nastupoval v jižní části LA na autobus a směřoval se svými dvěma batohy do jedné z nejproslulejších městských částí světa.
Jaké bylo mé překvapení, když po ulicích neležely červené koberce, nýbrž zatuchlá stanová městečka těch, kteří se místo do amerického snu probudili do noční můry z nesplacených dluhů, nemocí a systému, který příliš nezná pojem „sociální“. A tak když tihle lidé padnou na ústa, zůstanou ležet. Na ulici, v Hollywoodu.
Nejsem odborník na sociální politiku v USA, takže se do ní nemíním pouštět. Ale rád bych zájemcům popsal, co jsem viděl, když jsem onoho zářijového víkendu roku 2017 vystoupil někde kolem Lexington Ave, co by kamenem dohodil od slavného Sunset Boulevardu.
Bydlel jsem na dohled od kalifornské centrály CNN, doslova za rohem měl kdejaké slavné podniky, a přitom ne a ne spatřit ten výkvět přepychu, jaký jsem si představoval.
Chodník slávy. Nebo hladu?
Ostatně celé Los Angeles je při pohledu pod pokličku docela nehostinné místo. Z plakátů sice shlížejí známé tváře, ale na špinavé ulice plné bezdomovců a domů s varováními, že při vstupu nepovolaných osob bude majitel střílet. Až tehdy, kdy jsem tam poprvé nepřijel jako turista obhlížet slavné pobřežní promenády, jsem uviděl syrovou realitu toho místa.
Po slavném hollywoodském Chodníku slávy jsem chodil denně bez jakékoli velkoleposti. Místo, které se na nás denně skvělo ze stránek časopisů jako cosi opulentního, je prostě jen další špinavá promenáda v téhle omšelé čtvrti. Která vždy jednou začas ožije a nabalzamuje se leskem a třpytem na jednu noc. Jinak ale na hvězdách slavných polehávají bezdomovci a nemocní lidé. Možná i oni sem kdysi přišli za svým snem, stát se hvězdou na tomhle chodníku. Teď jí byli, ale v jiném smyslu. Přejmenoval jsem ten chodník pro sebe z Walk of Fame (Chodník slávy) na Walk of Famine (Chodník hladu).
Nutno však podotknout, je to právě ta perverzní temnota, co skutečné Los Angeles obestírá, bez níž by tohle město nebylo tím, čím je. Město andělů se tváří jako nablýskaná kolébka úspěchu a štěstí, ale to září jen ty klenoty na víkách upířích komnat, kteří tomuhle místu vládnou.
Ne, nechci ho odsuzovat. Mám rád místa, co mají svou temnou stránku. Mám mnohem radši místa, která vás přijmou do svých krvavých útrob, ukážou vám své hnisavé vředy, než ta, která se raději natírají narůžovo. Mám radši špinavý Hollywood a jeho mrazivý vřískot než klapot podpatků v Pařížské. Raději špínu zašlých snů než nánosy vylhaných úspěchů. Jen jsem se vám musel svěřit, co jsem tam onoho roku 2017 viděl.
Chlapík na chodníku slávy, se kterým jsem si tehdy přišel popovídat. Řekl mi, že mu to v životě zkrátka nějak nevyšlo. A to se stává.
Mimochodem. Pokud by vás zajímalo (nejen o mé zastávce v Hollywoodu) víc o mé anabázi za úspěchem v USA, můžete se podívat na mou online knihu, kde blíže popisuji celou svou „cestu z kancelářské krysy v Praze mezi opravdové krysy v Mexiku“. Třeba někoho z vás láká úprk do ciziny tak jako tenkrát mě. A tohle může být fajn návod do začátků, jak to nedělat.
